Pírko.

Eliška Krásnohorská

Pírko.
Jak? stromem třásti? Rozum se ti mate! Dost, pro Boha i všecky jeho svaté! Nač násilí, nač nesmyslný kvap? Což padavek dost neleží již v trávě? Ty prší, jak kdy stoupneš pod okap! Dost! Počkej až ty plody přijdou k šťávě! Nech stromu na pokoji s Pánem Bohem; pryč nedočkavost, pryč ty chtivé ruce! Toť po chlapecku, stromem třást tak prudce; být trpěliv – toť důstojněji mnohem. Vše pokazí, kdo tak se k čemu žene; jeť škodno dychtění tvé přenáhlené! Zřím záhubu tu s bolným úžasem; vždyť kácíš plody, jimž je teprv zráti, a lámeš snítky každým otřasem, ba i sám kmen se nebezpečně klátí, [28] a kořen, ba ten všeživící kořen, jejž náhle rvou tvá hnutí neobvyklá, ten v půdě, v níž je usedlý, se zviklá, a zhyne schvácen, uvolněn a zmořen! Ha, stromem třásti! Neruší-li dosti zlý vítr jeho šťastné nehybnosti? Což nevydán on dosti na pospas všem rozpustilým hromům, bouře pěstem? Což nehrozí dost nelítostný třas sám sebou jeho snivým ratolestem? Což nelomcuje nezvaná v své hrůze jím nepohoda, ať se kde chce vzala? A ruka tvá by ještě roztřásala tu jeho svatou pohovu tak tuze? Ne, synu můj: toť zločin! Zanech toho, než zhubíš plody všecky do jednoho! Nech, ať se sluní v slunci úsměvném, ať spokojeně v míru blahém zrají, jak v poduškách ať v skrytu záhřevném se měkce tulí a se tiše tají; ať hajajíce, něžně kolébány, se nabumbají teplé vláhy deště, ať zkulovatí, zčervenají ještě a zvolna sládnou nebem požehnány! 29 Ty, synu, seď a zbožně vzhlížej tamo: co dozraje, tu v klín ti spadne samo! – Tak otec český syna poučil, i seděl syn a netřásl i čekal, strom plodný Pánu Bohu poručil a každého se šustu vánku lekal. Až uhníval plod každý po jadýrko; co zbylo, doklovalo hejno ptačí; však čeho dočkal, k útěše mu stačí, vždyť konečně – hle! v klín mu padlo – pírko. 30

Básně v knize Bajky velkých: