Padánky.

Padánky.
Zabujel jesenní vítr a svistí, kývaje hlavami štěpů; bázlivě šepotá schnoucí jich listí za jeho svižných rázů a tepů. Šumno a skočno tam ve stromořadí; vítr mi připjal svá křídla, mává mi pláštěm a cuchá i hladí vlas můj i stromů temena zřídlá. A jak jim protřásá koruny chvělé, na klobouk něco mi ťuká, v plece mi klepá i v trávu se stele, v cestu se koulí, pod kroky puká. Padejte, padánky začervenalé! Sypte se, není vás škoda! Zdáte se, nejste však pravé a zralé, pod líčkem pyšným červík vás hlodá. [36] Vítr jak soudce, jenž úchvatnou řečí otřásá svědomím zloby, proniká stromy a pád váš mu svědčí, že jste jen chabé, líčené hroby. Dolů, jen dolů, jak v tance ty chvatné čiperný vítr vám hude! Dolů, co nezdravé, klamné a špatné, ať jen, co ryzí, nahoře zbude. Tvrdé a hořké, však pevné to ještě, zdravou co silou tam kyne! Padánky, pršte jen mihotem deště! Předčasná pýcha větříkem hyne! Dolů, co nezdolá v čilejším hnutí, nechť to má lžibarvu růží! Mocný duch času i vás dolů nutí, padánky zásad, – chabí jich muži. 37