Muška.
Mám starou lyru, leží pohozená
tam v koutě mlčíc, ani nezastená;
mám chmury na duši, a od těch dob
má lyra ztichla jako hrob.
Jen jedna struna na ní osiřala;
ty druhé, jako by si vlasy rvala,
ty visí strhány a lehly v prach,
a na nich rdí se rezu nach.
Jeť tlustý pavouk dědicem mé lyry,
ten sedl na svůj majetek pln víry,
že moudře určil jej tam pánem los;
hle, líp než já tam přede cos.
On utkal jako z kmentu hebkou roušku,
kus mistrovský to, vtipu svého zkoušku;
však na tom přestal, v klid se usadiv,
a prachem zčernal jeho div.
[46]
Teď pavučina lyru halí v smutek,
a jak by propadlý byl písek sutek,
již na vždy zdá se němé smrti v lup
mé lyry bezživotný trup.
Jen černý pavouk tam, ač beze hnutí,
ten žije dál a černé plány kutí,
a muška-li mu v sítě zaletí,
i ta je smrti obětí.
Však někdy muška na strunu tam vrazí,
ta zachví se a zazní, až to mrazí,
a duchovitý, divný její hlas
v mou paměť zvučí zas a zas.
Jeť duch můj roven mrtvole mé lyry;
ty slabé struny sladké, mladé víry
v něm pukly, – zbyla silná, jediná, –
ta česká, vroucí, dětinná.
Však na mé duši jako na svém trůnu
si pavouk sedl, opředl mou strunu,
tu plnou, hlubokou a sváteční, –
a tkal jí závoj smuteční.
I sedí pavouk posupný a tmavý
a číhá na kořisť jak démon dravý,
až zabloudí-li v jeho předénka
snad hloupá muška – myšlénka.
47
I čekal pavouk v zasmušilém studu,
až muška v síť mu vlétla v slepém bludu,
a tetelíc se než tam umřela,
jak ze sna struna zazněla.
A její zvuk tak duchovitě vážný
mi v prsou zavolal jak výkřik strážný,
a víc než dithyramby pěvců všech
mě roznítil ten tichý vzdech.
Teď každá, každá muška myšlénková
mi udeří v tu jednu strunu znova
a každá tklivý zvuk ten obrodí,
jenž mému světu vévodí.
Ba jsem již sama muškou v síti jatou
a tepám křídlem v českou strunu svatou,
síť smutku rvu, – čím víc to zabolí,
tím hlouběji to hlaholí.
48