Legenda o holubici.
Šel Ježíš městem svatým. Tlupy lidu
kol něho vosím rojem hlučily;
vždyť pak to bylo svaté město Židů,
a ti tam, jak jim svato, kupčili.
Šel v dumách božských. Kráčel kolem chrámu,
i vzhlédl v něj a zastavil svůj krok;
hle, v předsíni tam krám byl vedle krámu,
a lácí překřikoval soka sok.
Ten měnil mince, – papíry-li také?
(Krom chrámu tenkrát bursy neměli.)
Zdaž bylo zlato, stříbro ledajaké
či dobré, jakž bychom to věděli?
A jiní měli rozstavené klece
i posady, v nich živé zásoby, –
to ku obětem pro židovské žrece
tam prodávali bílé holuby.
[73]
Tak vrkalo to, cukrovalo kolem,
až holubníku chrám se podobal,
a každý prodavač si za svým stolem
zval kupce, stříbrem cinkal, šachroval.
Syn Boží žasl. Hněv i lítosť velká
mu srdce sevřely; on vkročil v chrám
a zvolal: „Zdaž tu každý kámen nelká,
že svatý dům se změnil v mrzký krám?
„Pryč odtud, chrám kdož hanobíte podle!
Zde Bohu jen se národ klanět měl,
však on se klaní nejvšednější modle:
zisk nízký jasnou síň tu pozatměl!
„Pryč odtud všecky šalby vaše klaté!
Pryč! syn vám velí mocí otcovskou!
Dům velebný, stan modlitby to svaté
jste proměnili v peleš lotrovskou!“
Tu v žáru svého posvátného bolu
jim nectné krámky hněvně pokácel;
tam koulely se mince s padlých stolů,
tu klecí houf se na zem spotácel.
74
A roztříštila posada se mnohá,
z níž holubi se rozletěli ven.
I přišli kněži, vzývajíce Boha,
neb strach byl patřit na ten soudný den.
Již prchli prodavači se svým zbožím,
a mezi troskami již pozbyli
jen zkamenělí kněži v domě Božím
i nevěděli, co by mluvili.
Chuť měli reptat, báli však se Krista;
tož stáli jako němí sloupové.
V tom, ejhle! létla běloskvoucí, čistá
k nim holubice s klenby chrámové.
Tam zabloudila z klece pohozené
a kolem stropu oblétala v kruh,
i byla podoby té vyvolené,
tě spanilé, již mívá Svatý Duch.
Ta zašuměla po mlčícím chrámě
teď veleknězi židovskému v plec,
i sednuvši mu na trnoucí rámě
mu šeptla: „Nuže, poděkuj se přec!“
75
Pryč ulétla. Kněz udiven zřel za ní,
pak přehlédl své druhy kolkolem –
a teprv chápal. Teď se Kristu klaní
a praví s nevylhaným zápalem:
„Měj naše díky, pane blahosklonný!
Ach odpusť, že jsem v pomoc nespěchal!
Měj dík, žes vyhnal prodavače ony –
a nás jen samy žes tu ponechal.“
76