Velbloud světský.
Když ráj se zavřel na vždy za Adamem,
tu vystřízlivěl každý živý tvor;
dřív opojený sladkým sebeklamem,
teď věděl, byl-li sláb či chud či chor;
had našeptal všem o poznání sliby,
a nejdřív poznal každý, co mu chybí.
Kdys u jezera postál velbloud šedý;
byl marniv, skoro jako člověk jest,
a když tak na hladinu spustil hledy,
zřel obraz svůj, – ach co to za bolesť!
Zřel postavu, jíž v zrcadle se zděsil,
a v srdci skrušen, smutně hlavu svěsil.
On vzdychal, vzdychal tak, až dech mu vyšel;
bylť příliš nenadálý jeho žal!
Tu namanul se člověk, vzdechy slyšel
a licoměrně velblouda se ptal:
„Co jest ti? Nářek tvůj mi k srdci sáhá;
hleď, pláči s tebou! tak mě soucit zmáhá.“
[60]
„Ó člověče ty dobrý!“ velbloud vece.
„Jak bych se hořkým žalem nemořil,
když každý čtyřnožec má rovné plece,
jen mne tak bídně Pánbůh zpotvořil!
A proč to? Nikdo neví na mne hany;
jsem počestný a přec tak znamenaný.“
I vzdychal zas, jak scirocco když věje;
a člověk lahodil mu s pokrytstvím:
„To každý ví, že křivda se ti děje,
a bylo by to pravým nelidstvím,nelidstvím
v té podobě tě na vždy pozůstavit;
co Pánbůh zkazil, člověk může spravit.
„Já narovnám tě, můžeš být zas hladký, –
já zatlačím tvůj hrbol, dokud čas!
Tvým plecem svěřím nejdražší své statky,
jsou těžké, ale zvykneš záhy as,
být tíhou hněten. Když si nepolevíš,
tím dřív jak žirafa se štíhlý zjevíš.“
„Jak žirafa? tak štíhlý a tak sličný?“
Tak velbloud rozradován provolal:
co smích teď zvučel pokřik jeho ryčný.
On lákavému slibu nezdolal,
on sklonil šíji, nohy k zemi smekl,
ba prose o své břímě, v prosbě klekl.
61
I naložil naň dobrodinec člověk
svou ženu, děti, lože, nástroje,
zbraň, krmi, vše co měl. A velbloud po věk
teď nosí tíže, nemá pokoje
a věčně slouží člověkovu sobství.
Tak marnosť, vizte! zavedla ho v robství.
Co divnějšího však: že mnozí jiní,
ač bajka varuje jich upřímně,
též po příkladu velbloudovu činí
a na kolenou prosí o břímě,
a z marnosti si dají naložiti
dnes ženu, – jindy otroctví a bití.
62