Mák.

Mák.
S blahou pýchou na stepilém stonku zvedá mák svůj sličný květ, usmívá se v širý svět, jak by volal růžný jeho ret: „Nevíte, že já jsem králem na záhonku?“ V pravdě, hle! co krásnějšího v poli? Nachu něžné proměny, červánkové plameny v něžné číše květů vkouzleny; žádný soupeř v nivě s mákem nezápolí! Obilí, svým skromným květem siné, v obdivu a dumání zvlněno se uklání při těch barev luzném zkvétání. „Tys všech polí králem!“ svorně máku kyne. Opadala máku květná krása; na záhoně kol a kol hrdě vypjal na vrchol makovičku mladou každý stvol, korunku to, která slávu jeho hlásá. [5] „Nejen květy, nyní plody vizte! V makovičce natisíc – nazbyt zrnek! má kdo víc? Jak jste chudi všichni vy mně vstříc! Není-liž teď na vždy vítězství mě jisté?“ Obilí mu vzdává hold svůj němý; klásky mají zrna sic, leč jak málo, skoro nic proti úrodnosti makovic! Sklánějí se máku hluboko až k zemi. Avšak po žních – jiné účtování! Z klasů skromných k potravě chléb náš kyne zlatavě, ale z máku, po vší oslavě, po vší kráse přec jen – lektvar pro uspání! *** Kytku z květů máku v plném skvění podejte těm geniům, jejichž plodů tresť je omámení, – opium. 6