Saranče nábožná.
Přiletěly kobylky, ta strašná polí metla;
lačná jejich hltavosť kde jaké stéblo smetla,
každý lístek, každý puk až k srdci vyhlodaly;
odlétly zas oblakem a poušť tu zanechaly.
Černošedé prostory tu mrtvy leží ladem;
nevzkřísí jich rosa slz, jež děti pláčí hladem,
nevynutí matek sten ni mračných mužů kletby
zeleni zas nadějné z té zničené v nich setby.
Kol jen niveč zoufalý, jen prázdnota i mření;
vidět ani člověka ni zvířátka tu není.
Po širém tom hřbitově jen sivý fakir kráčí.
„Kdo mi dá teď almužnu, kdy všichni hladem pláčí?“
Zastavuje náhle krok a v černou zem se dívá;
z milionů kobylek – hle, jediná tam zbývá;
přední nožky zvedajíc jej maně upomíná
na člověka v modlitbách, jenž ruce k nebi vzpíná.
[99]
Saranče to nábožná, neť kobylky to zkázné.
Ta, když klásku nikde kol, jen širé pole prázdné,
lapá nejdrobnější hmyz, jenž hladov létá kolem,
jako by se modlila i rozplývala bolem.
Jak by za loupežný hřích své rodiny se kála,
chytře číhá na kořisť. A když tak dlouho stála,
fakir hleděl zamyšlen, jak muška kol se kmitla,
saranče jak nábožná ji v nožky spjaté chytla.
Aj tu fakir pochopil, jak dary přece získá;
na saranči uviděl, jak pomoc jesti blízka!
Postavil se sám a sám v žeh slunce v pusté nivy,
ruce zvedl k nebesům a stál jak pomník živý.
Stál, jak by se za všechen rod lidský modlil k Pánu,
od hříšných by odvrátil svůj hněv a trestu ránu,
stál, jak chtěl by vytrvat v tom němém horování,
až by s nebe vyprosil zas božské slitování.
Jak by sebe v oběť dát chtěl za vše pokolení,
až by sklesnul vysílen a zemřel při modlení;
jak jen pro hladový lid by vymodlit chtěl chleby,
stál jak zbožná saranče a zvedal ruce k nebi.
Přišly ženy plačící a chvělí starci z chaty,
viděli, jak modlí se tam za ně cnostný svatý;
přišli muži pochmurní a sklonili svá čela;
všecka srdce vděčností a nadějí se chvěla.
100
Kde co měli schováno, vše přinesli mu z chatek,
dali chléb svůj poslední a mincí skrovný statek,
dali vše, co zbylo jim, a lkajícími hlasy
prosili: „Ach modli se! Nás modlitba tvá spasí!“
Než pak večer na tu poušť a na tu bídu klesl,
fakir tolik darů měl, že víc by neunesl;
náruč dlouhým zdvižením měl sice zdřevěnělou,
přec však pobral kořisťsvoukořisť svou, jak byla, šťastně celou.
101