Jak? stromem třásti? Rozum se ti mate!
Dost, pro Boha i všecky jeho svaté!
Nač násilí, nač nesmyslný kvap?
Což padavek dost neleží již v trávě?
Ty prší, jak kdy stoupneš pod okap!
Dost! Počkej až ty plody přijdou k šťávě!
Nech stromu na pokoji s Pánem Bohem;
pryč nedočkavost, pryč ty chtivé ruce!
Toť po chlapecku, stromem třást tak prudce;
být trpěliv – toť důstojněji mnohem.
Vše pokazí, kdo tak se k čemu žene;
jeť škodno dychtění tvé přenáhlené!
Zřím záhubu tu s bolným úžasem;
vždyť kácíš plody, jimž je teprv zráti,
a lámeš snítky každým otřasem,
ba i sám kmen se nebezpečně klátí,
a kořen, ba ten všeživící kořen,
jejž náhle rvou tvá hnutí neobvyklá,
ten v půdě, v níž je usedlý, se zviklá,
a zhyne schvácen, uvolněn a zmořen!
Ha, stromem třásti! Neruší-li dosti
zlý vítr jeho šťastné nehybnosti?
Což nevydán on dosti na pospas
všem rozpustilým hromům, bouře pěstem?
Což nehrozí dost nelítostný třas
sám sebou jeho snivým ratolestem?
Což nelomcuje nezvaná v své hrůze
jím nepohoda, ať se kde chce vzala?
A ruka tvá by ještě roztřásala
tu jeho svatou pohovu tak tuze?
Ne, synu můj: toť zločin! Zanech toho,
než zhubíš plody všecky do jednoho!
Nech, ať se sluní v slunci úsměvném,
ať spokojeně v míru blahém zrají,
jak v poduškách ať v skrytu záhřevném
se měkce tulí a se tiše tají;
ať hajajíce, něžně kolébány,
se nabumbají teplé vláhy deště,
ať zkulovatí, zčervenají ještě
a zvolna sládnou nebem požehnány!
Ty, synu, seď a zbožně vzhlížej tamo:
co dozraje, tu v klín ti spadne samo! –
Tak otec český syna poučil,
i seděl syn a netřásl i čekal,
strom plodný Pánu Bohu poručil
a každého se šustu vánku lekal.
Až uhníval plod každý po jadýrko;
co zbylo, doklovalo hejno ptačí;
však čeho dočkal, k útěše mu stačí,
vždyť konečně – hle! v klín mu padlo – pírko.