Na Olympu visí chmury;
Joviš dnes má zlosť.
„Opovážné, zemské stvůry!
Naučím vás, brát mi s hůry
blesk, můj přední skvost!
Hle, co pýchy je v tě chásce!
,Dej nám oheň!‘ Až jsem žasl!
Jak když hejsku na procházce
doutník zhasl!
„Dám jim oheň hříčkou, která
spokojí je snad.“
Smál se pod vous, v ruku bera
kůži, z níž se svlékl včera
Aeskulapův had.
Snopek blesků v koutku čadil;
Joviš vzal je, rozharašil,
jeden vyndal, v kůži nadil,
potom zašil.
„Tu jej máte, oheň živý!“
Zasmál se – a plesk!
Na všetečný svět ten chtivý
s olympické shodil nivy
v kůži všitý blesk.
Vystřiklo to, v řeku spadlo,
sic by se to propálilo, –
ve vodě to trochu schladlo,
naskočilo.
Čerstvě se to prohánělo
jako doma hned;
úhledně to zmohutnělo,
dostalo to hbité tělo,
hladké jako led;
ploutve, žábry rostly tomu,
svaly mrštné jako struny, –
stal se z Jovišova hromu
úhoř mlunný.
„Toť můj bičík,“ Joviš vece,
„na vás vhodný trest!
Vždy ať pluje v žití řece,
ať vás bije v chabé plece
jako žhavá pěsť!
Prostrčený hromoklínem,
kolem vás ať v brod se míhá,
ať vás v proudu měkce líném
bouřně stíhá.
„V sladkých vodách, v mělké lázni
zkuste jeho ran,
ať vás mrská, ať vás blázní,
ať vás tepe strašnou kázní
krutě se všech stran!
Taková v něm síla zbyla
z hromovládných mojich dlaní,
že by koně omráčila,
když ho raní!
„Jak se teprv tvor tak slabý,
člověk, bude třást!
Moh’ jsem blesku kázat: Zabij!
Mne však těší strach váš babí,
chci se na něm pást!
Proto ať vás plaší všudy
k vaší trýzni, k vaší muce
v chladném klidu žhavé pudy
revoluce!
„A v čem nejvíc vás to bolí,
nejhloub rozraní,
v tom můj bičík ve svévoli
za terč vaši plec si zvolí,
v tom vás podmaní.
Nejraději, bez otázky,
v proudu žití v koutek slunný
vpluje v sladkých vodách lásky
úhoř mlunný.
„Vlnek jemných kolébání
luzně zmámí vás,
v tom vás žehnou z nenadání
děs i rozkoš, třas i plání,
vášně žár i mráz!
Mlunná bytosť! Kouzlo vnadné!
Ale chyť to – – vyklouzne to;
jest to ryba krve chladné, –
úhoř je to!
„Všitý blesk ten rejdí v kličkách,
až vás obvine;
sám se nechytí v těch smyčkách,
jeť jak v hladkých rukavičkách,
vždy se vyšine!
Ale chci též, aby s chutí
mlunný úhoř dělal kliky
z vod těch sladkých k slané rmuti
politiky!
„Tam ať sebou šumně hází
podšitý můj blesk,
mámivé ať jeho rázy
směšně bouřně doprovází
věčný třesk a plesk;
pro zlosť ať vás mrská všude
švihem chlubných mravních dutek, –
chyťte ho však, – a co zbude?
Skutek utek!“