„Nuž, Václave, hni sebou bystře,
tvých perníčků se šíří chvála,
jich mísu kněžna objednala!“
A tovaryš děl: „Ano, mistře!“
Leč v duchu myslil: Melezýnku,
ta malá Bitó, v slavné Boudě
jež hraje, toť jak jiskra v troudě,
též dostat musí v básni zmínku.
I Krameria, oba Thámy
v ní pěkně musím oslaviti,
jak vlastenské mé srdce cítí,
neb sloupové jsou české drámy...
A zadělal a válel, krájel,
perníčky z těsta tvořil malé,
než při tom ve své mysli stále
verš k verši a rým k rýmu spájel.
Perníčky vzácným fíkem nadil,
tu hvězdu zrobil a tu letku,
a v každý pěkně do prostředku
velikou, bílou mandli vsadil.
Ach, mandle, ta se vsadí lehce,
to nedá ani mnoho trudu,
ten rým však na to slovo „budu“
ne, nechce napadnout a nechce!
Pak perníčky své na plech sázel
a do vyhřáté kladl pece,
než práci rukou pořád přece
hledáním rýmů doprovázel.
Nu, konečně má klidnou chvíli,
perníčky ať se v peci suší,
on k slavné Boudě vzlétl duší
a veršem plnil papír bílý.
I na „budu“ rým chytil, mršku,
a plyne vše už jak dech boží,
jak Čeština se pěkně množí –
co na tom, že jde písmo s vršku.
Jak v Boudě Herci hrají hesky
a Paničky gich roztomilé
jak činěgí tam kratochvile
a také heské Panny Český.
Psal, psal, pot se mu s čela řine,
již malá Bitó v básni byla,
leč Wlastenců je velká síla,
tož vymýšlel dál verše jiné.
A tak jej starý mistr zočil,
když přivolán pak divným pachem
a o své zboží pojat strachem,
se řítil z krámku, v dílnu vkročil.
„Hej, Václave!“ – I Václav zvedá
se, jak by s nebe spadl na zem,
a oba skočí k peci rázem –
ach, spáleno vše, běda, běda!
„No, mistře – to se všecko poddá,
už nechte hněvu, nechte zlosti,
napeku jiných ještě dosti,
a na můj oučet půjde škoda.
No, zač pak stojí pár těch křupek,
a mistře, k čemu proto nářku,
vždyť vlastenec jste také, jářku,
a lepšího já něco upek’:
Chwálozpěv pro Wlastence Česky
a pány herce z Boudy slavné,
že dbají naší řeči dávné...
Jen slyšte, slyšte, jak to heský:
,Snad proto v zášti já nebudu,
Že zde Chvály České hudu,
To wše z lásky wlastenecký,
Že miluju Čechy wšecky!‘“