Ať den se usmívá neb tmavá noc se sklání
na její zrytou skráň –
ty, Pane, peruť svou chyl nad ní bez ustání,
ó, chraň ji, chraň!
Však dost už zkusila ta země ran a bouří
i pohrom divokých, kdy uschl květ i klas –
dnes, kdy se od krbů juž spokojeně kouří,
ty rány hluboké, ó nechtěj drásat zas!
Buď chvíli básníkem – a nad tou krásou velkou
stát budeš zdivený a z hvězd jí hymny tkát,
buď chvíli člověkem – a nad tou trpitelkou
se krví zalejí ti oči uplakané,
a budeš ji mít rád,
ó Pane!
Ať den se usmívá neb tmavá noc se sklání
na její zrytou skráň –
ty, Pane, peruť svou chyl nad ní bez ustání,
ó chraň ji, chraň!
Je svatá, poctivá a nemá v čele viny,
je matka nešťastná – a tím dost velká juž –
neb často kojila již svými ňádry syny,
již bídní, nevděční teď na ni brousí nůž.
Ta mračna roztrhej, jež kroupy nesou do ní,
a supy lačnící svým bleskem k zemi sraž!
Ať skála rozkvete, ať močál travou voní
a růži stolistou ať nesou šípky plané,
ó dobrý Otče náš,
ó Pane!
Ať den se usmívá neb tmavá noc se sklání
na její zrytou skráň –
ty, Pane, peruť svou chyl nad ní bez ustání,
ó chraň ji, chraň!
Dej hloubku jezerům, ať každou bídu shltí,
dej horám výšku, ať jsme v strastech Tobě blíž!
Dej šířku potokům pro mlýny a tlum pltí,
v kraj vřavu veselou a v lesy dumnou tiš.
Dej hloubku myšlénkám, dej výšku české touze,
dej šířku nadšení, dej k práci klidnou tiš.
Ať trvá veliká tak dlouze, ó tak dlouze,
pokud zář blažící z tvých moudrých očí kane
na světa šírou říš,
ó Pane!