Ach běda, prchl onen čas,
o němž nám báby vyprávěly,
jenž býval prý tak plný krás –
oh, tehdy mladá srdce měly,
jim sladká slova za vějíři
na ústa vlíbal dvorný děd –
však dnes se všude špatnost šíří
a jim jen posmívá se svět.
Žel, klesla v minulosti klín
těch dlouhých copů krásná moda,
i doba skvělých krinolin – –
a dostavníků jaká škoda!
Dnes elektrika, tramway, dráha
si podmanily všechen svět,
že starosvětský člověk váhá
i z dálky na to pohledět.
A vymizel již všechen cit:
dřív zněla písní ústa každá,
když někde třeba statek chyt,
anebo když se stala vražda;
dnes noviny jsou plny toho,
těch známek mravů zkažených,
vsak nikdo na to nedbá mnoho,
leč tropí-li si z toho smích.
A co těch novin a těch knih,
ó Pane náš! To nebývalo!
Dřív málo kdo znal čísti z nich
a málo se jich tisklo, psalo.
Kdo peněz dříve vynakládal
za potištěný list? – – – Kdo moh’,
ten groše svoje hezky střádal
na dno svých truhel do punčoch.
Ach nevrátí se čas ten víc,
kdy vlastencem moh každý býti,
kdo řek’: „Jsem Čech – a kdo je víc?“
a rýmy „vlasť – slasť“ uměl víti.
Dnes musí platit neustále,
tu Matici, tu na pomník,
tu kupovat má knihy – ale
přec dále trvá novin křik.
Prý nastal nyní skutků čas,
dnes národ prý se k činům budí –
(ach, proto ještě dneska as
jsme na vlastence stále chudi),
těch starých frasí je prý dosti,
nás nespasí dob dávných sen –
ó vše je marnost nad marností
a blízko již je soudný den!
Ó počkejte jen děti vy,
však řeknete to samy asi,
až hlava vaše sšediví,
že lepší byly zašlé časy,
že nejste pro tu pozdní dobu –
i vás pak stihne dětí vtip
a řeknete jim, blízcí hrobu,
že v mládí zlatém bylo líp.