Vzácná moucha.
Létá divná moucha, rozmarná i hbitá;
brzy tu, zas onde písničku si bzučí;
chameleon sedí, číhá, lapá, chytá, –
kterak pro tu mouchu zjitří se a zmučí!
Pro jedinou mouchu! – Jaká však to moucha!
Chameleon po ní náruživě pase;
kolikrát on mění barvu svého roucha,
když tak blízka byvši ulétla mu zase!
Jest to moucha zlatá, s leskem proměňavým;
chameleon po ní chtivým očkem střílí,
vzhůru k stropu levým, dolů k zemi pravým,
vždycky za tou mouchou, k lákavému cíli!
Ach, jak jeho jazyk za mouchou se dlouží,
jazyk skoro delší nežli celé zvíře!
Zázračný ten jazyk nadarmo přec krouží
za vábivou mouchou v nejdelší své míře.
[97]
Sezelenal zlostí oklamaný honec,
nadějí zas novou zrůžovatěl nyní,
žloutne, šedne strachem, žeť již všemu konec,
znova lapá: marno, ať si co chce činí.
Ať si jak chce šilhá chytře na dvě strany,
ať mu moucha zrovna kolem nosu míhá, –
sebe umněji ten jazyk nevídaný
ať se vyšvihuje a svou mouchu stíhá.
Marno! – Přec! Hle, lapil pohyb jeho křepký
konečně tu vzdušnou Štěstěninu dceru, –
neboť jazyk mrštný, smělý, dlouhý, lepký
vždy přec chytne zlatou mouchu karrieru.
98