V slunné pláni zkvétá lnové pole;
modrojasno v hůře, modro dole;
každý kvítek – dětské oko děví,
jež, jak nebeské je, dosud neví;
tisícem těch očí země zírá
s dívčí tužbou v oko všehomíra,
tisícem těch tužeb hledá, tuší
v slunném oku světa slunnou duši;
v snivě sladké víře sobě věstí
z krásy tamo Boha a zde štěstí.
Bylinko ty skromná, modrokvětá,
nesázená k zdobě, k práci setá,
nevzácna i nehýčkána nikým
šatíš pole pláštěm převelikým
a pak ještě košiličkou malou
veské dítě s tvářkou oháralou,
s vláskem jak tvé vlákno běloplavým,
s očkem jak tvůj kvítek modrosmavým!
Tobě rovna v sadě ani v poli
z kněžen květin žádná, kterákoli.
Jak jsou pyšny, skoupy vedle tebe!
Lnové pole – zemský kousek nebe,
jež se drobným květem rozdělilo.
Lnové pole! jak je zříti milo!
Blankyt květů připomíná vidu
blankyt duše dětské, duše lidu,
blankyt mysli prosté, neodkvetlé,
slunící se přímo v božském světle,
před nímž chorý zrak si mudrc kryje...
Květy lnové! Květy poesie!
Vám, vy kvítky, vzdávám krásy cenu!
Tak se do vás vhlížím, květy lenu,
květné oči květných upomínek!
A přec nikdy v kytku ani vínek,
v nějž si váži tiché polní kvítí,
netrhám vás, nechť váš blankyt svítí
vábně zvlněn v moře v slunné nivě;
kolem vás vždy kráčím zdrželivě,
a tak ctí vás každý, v tomť nám shoda;
kvítky štědré, vás by bylo škoda!
Bylo by vás škoda, květy lnové,
jako vás, vy čistí, mladí snové,
důvěřivé, blouznivé vy vzněty,
dětinných vy očí ždané světy!
Kdo by poli bral ty květy míru,
očím nebejas a srdcím víru?
Kveťte, s jasem rajským snubte sebe,
na zemi ať déle dlí kus nebe!
Kveťte, – opadáte záhy na to!
Květ i odkvět – obé jest to svato.