U PLITVICKÝCH JEZER.
V lesku jezer divá krása hor
červánkovým rysem obražena;
večer duje v temný stromů sbor,
s větrem šumí vodopádů pěna;
tisíc ozvěn bouří lahodně
po Plitvických stráních vlahou nocí,
v nižto hroty skal co pochodně
v zlatodechém dýmu oblaků
z modrých lesa stínů planou chodci.
V hlubokých pak záhybech jich řízy
temno mží se, plné přízraků;
vůně sálá z pryskyřic a mízy,
v unylé již meduňce a doušce
křísí rosy démantový pyl.
Šídla hravá modré blesky předou,
[58]
onde mizí v houšť, jak rukou šedou
kdyby noční duch je polapil,
neb jak skvostné jehly tkví v tmy roušce.
Na otěži větru, jenžto hvízdá
po jezerech, cválá vodstva jízda;
proudu vzdorné valy z vln se hrouží,
blysknavé, jak hadi křivolací,
v jezeru pak étherovém krouží
orel, jenž se v skalní doupě vrací.
Peruť jeho, v zlaté dálce temně
znamení snad věštci mávajíc,
přitulenou zdá se skrývat jemně
večernice bledou líc.
Orlův stín se na jezerním nachu
velkotvárným proudem proplétá,
dna se týká křídlem, ježto v machu
peřej vysoký zas oblétá,
až jej hlubněmi a výší vln,
plamenitých změn a stínů pln,
lepý nával bez uzdy a hrází
vodopádem v letu vyprovází –
v zrcadlo tam nové, v náruč břehů
59
skalnatých, jež s hůry šarlatem
zhlížejí se v bystrém vodstva šlehu;
v úběl pěn, jež divým úchvatem
nad zčeřeným zlatem v dál se ženou –
přilba za přilbou to zchocholenou;
v pláni vod, v niž tryskem vítr vtýká
vzdušných podkov stopy zkroužené
a svých koles rýhy v letu smýká. –
Orlův stín jak prapor šeřivý
vlaje s vln a paprsků těch šikem
přes větrný val, až s plesným rykem
v hloubku v skok se vrhá pěnivý – –
jezero tam nové, zvlněné,
jako duše plná obrazů,
mní zas dále snů svých pravdu zříti,
splnění svých zářných úkazů,
v zrcadle, jež luzně z hloubky svítí.
S vlastní vidinou se chvatně loučí,
vrhajíc se vášnivé a roučí
v lepší svět, – v ty růžné vlny tam
ve hlubší zas horstva vodojem,
kde své slzy pro nový svůj klam
halí vodopádu závojem.
Dál, vždy dále proud se ve proud valí,
60
jezero se hrouží v jezero,
jak by rubínů to sedmero
v zlatou pásku vod si hory tkaly.
Z šeré páry k oblakům se třpytí
hladin plápolové shvězdění,
v nichžto jedné tužby vlnobití,
jedno hledání a blouzení!
Objetím se pojí spádů zdmutých
jako družných paží stříbrokutých;
tam zas tůň jak snivá děva mladá
čelem odpočívá znaveně
na bratrově skalném rameně,
vodopádem kadeř její spadá
se stuhami perel po krunýři,
jehož skulou z hrudi rekovité,
děviným těm něžným hledům skryté,
rudý výron každým dechem víří;
zkrvavělou ránu prsou svých
na prsou on tiší bratrských.
S druhem druh si bujná hesla šeptá,
krokem hřímavým skal hráze deptá,
třpytnou drahou z nich se řítí volnou
a zas proti novým poutům reptá;
proud se sráží s vlnou sotva zdolnou,
61
prorývá se pod ní, přes ni letí;
splývá s tokem tak, a vášní spolnou
sráz i sráz jich skoky slyší hřměti.
Horský ohlas hrozí, lká i plesá,
onde budí bouř, tam tlumí skřek,
spousta vod kde spoustě v náruč klesá –
neodvratně, jako věku věk,
krvavě, jak věky povždy tekly!
Jako lidstva bludné kročeje,
kdy se v toužném chvatu v propast smekly;
jako stokrát kleslá naděje,
tepna věčná, ježto neumírá,
ale podťata, v tím prudčí var se sbírá...
Spadají tak se svých tronů skalných,
jak by korun skvosty posvátné
v temno dob! A přece z trosek žalných,
z bludišť vírů, z tísně malátné
na svobodě hřmí a kypí z jezer proud –
obr, jenžto přervav nicotu svých pout
pobořil své skalné vězení!
Val se v dál s tou třpytnou, vlající svou stuhou,
krví zkropenou a přepásanou duhou,
burácej v svém pyšném nadšení!
Vždyť jsi jak ta volnost marně polapená,
62
krví z padlých věků slávy nasycená,
v ňadru nesouc žertvu, smrť a svatý vzdor, –
volnost, bystřina ta hřmící slávských hor! –
Jezer nejvyšší, jich starješina,
v lesku žehná těm, jimž v obejmutí
líce zbledlá zponenáhla siná,
chladne, jako v smrti zavanutí;
živá zář jim hasnouc umdlela,
jak by v boji dokrvácela;
a když sedm jezer v temnu skleslo,
sedm reků, jak ta jezera,
objalo se, mužné paže vzneslo
ku přísaze v tváři večera,
jenžto nese hvězdy od východu.
„Smrť!“ tak zní to z duší sedmera.
„Umřít jest nám, bratři, za svobodu,
za krvavé slzy bratří umučenců,
za krvavé růže trnových jich věnců,
za krvavou naděj slovanského rodu!
Různých jsme my tůní vlny vybouřené,
o různé již mnohdy skály roztříštěné,
ale v jeden vichor vzkypěli jsme ze dna,
jeden jest náš proud, – a svoboda nám jedna!“
63
Západ zhasl, – tmí se velebně.
K odpočinku na balvany v kruhu
na chvíli se skupil malebně
smělý hlouček bojechtivých druhů.
Nad táborem jich, jak nad svými tam dětmi
onen starješina jezerní,
mohutný svůj obrys noří ze tmy
zasmušilý obr severní,
s brvím vážným, jež se jínovatí,
s chladných dálek sněhem na svých skráních,
s klidným okem, zvyklým prodlévati
zamyšleně na nesmírných pláních,
sivě vlahým, jako moře v šeru,
nad nímž hvězdy plují po severu.
Jemu pyšný Srbín po boku
mračně krotí nedočkavé vzdory,
prahna v prvý zápas, k útoku!
Při něm křepký junák Černé Hory,
jehož pohled úžlabími skal
Turku v sled se stokrát prosmýkal,
ana s pohledem se bleskla střela,
jak by z jiskry oka, z duše vyletěla!
Onde Polák, s jízvou na temeni,
v oku vpadlém sopky temný jícen,
v čele tvrdém brázdy utrpení,
ale v ruce zbraň, – a mstitel v srdci zlícen!
Různokrajné s nimi se tu hostí
slovanského kmene letorosti,
v bujném květu odervané k jihu
čaromocnou zvěstí o volnosti,
ježto letíc, báječný co noh,
na svých křídlech unesla je v mihu.
Hle, tu vyvstal z kruhu štíhlý hoch,
vzpružen, jak by pokořená plec
náhle byla kletou svrhla tíhu –
Hercegovec, junák povstalec!
Zraky jeho zajiskřily v tmách,
jak když ohně vzplanou na horách
zvoucí bratry do zbraní; tak žhavý
obrací hled k soudruhům i praví:
„Vítejte mi, bratři z dálných otčin!
Zápal váš zas v lidstvo věřit učí;
ještě nevymřeli, jimž hne zločin
krví šlechetnou i mstivou žlučí!
Ještě v líném, vetchém světě tom
64
reptá srdce, nezdušeno, zdrávo,
ještě v rukou bůh má soudný hrom,
ještě neprolháno lidské právo!
Nechť nám káží podlí turkomilci
katy slavit, lízat lotrů meče,
dravčím chtíčem ztopené až k jilci
v krvi bezbranných, jež po věk teče,
vrahu otročit, jenž pustoší
v nepaměť nám česť i požehnání
fanatismu vzteklou rozkoší!
Nechť nám klnou zištní pochopi
s kupným posvěcením Evropy,
které zábojcům nás pod nůž shání
tupým soudem dějin krvavých!
Ještě lidstva pouští matnozvukou
zahřímá i k činu trhne rukou
pohled v zející ten věků hřích,
jímžto klín jich v temnou propast puká,
zalknuv světlo všecko: – v naše muka!“
V odpověď mu jiskří zraky druhů
nadšením, i pozvedá se z kruhu
mladík zlatovlasý, tváře bodré,
jemuž bojechtivost v jarém zraku
66
nevyšlehá bleskem v temnu mraku,
ale sluncem na obloze modré.
Vstal i dí: „Jsem synem krásných Čech,
v jichžto prsou každý raje vzdech,
každé její v mukách klesnutí
žeřavým se zahlodává ostnem.
Také naše pýcha ve ssutí,
naše volnost v jarmu nelítostném;
vrah ač náš se chlubí leskem světla,
jeho žezlem – otrokářská metla!
Právo ústy lže a skutkem mrhá,
zvůli svou křtí jmenem svobody,
a v čem slávská krev, to zpupně svrhá
v nízkost raje mezi národy... .národy...
Mučidlem i palnou hranicí,
fanatické zášti krvožízní,
mečem, plamenem i temnicí,
porobou, jež rovna vaší trýzni,
za násilných, krvavějších dob
štvali nás, svou raji, v nectný hrob.
Nejdražší nám vycezena krev,
z hrobu pak jsme vstali – národ duchů...
Nezní křižácké již války řev,
rezaví meč katův, zbaven ruchu;
67
myšlenkou námť býti s nepřítele
v zbroji lži a křivdy, bez ocele;
proti šalby šermům duchovitým,
jež nás v oka svírají a rdousí,
chytrých násilníků hrozbám litým
v odraz chladně um náš slova brousí, –
národ někdy Božích bojovníků
v chabé zápasí jen stínů hře!
Hoj, tož u vás, bujných sokolíků
ještě platna krev, jež vzdorně vře,
ještě srdce zápal, ducha vřelost,
vůle nezdolnost a ruky smělost
junácky jsou vítanými hostmi,
ještě čin a síla jsou zde ctnostmi!
Nač mi doma vláčet řetěz líný,
bezkrvý jak stín jen srážet stíny?
Zde mi život vroucí, rychlotepý
ještě skvostem, an se v obět klade;
zdeť mi úkol, sladký krvi mladé:
zápas reků velebný a lepý!
S vámi ruka česká zbroj ať tasí,
a svou sílu, v chabost zakletou,
jedno české srdce odvetou
na Slovanstva vrazích mnou ať spasí!(
68
„Slzy Tater,“ volá Slovák snivý,
„mé nechť krve vpíše oheň živý
na skal jižních divopustý žár!
Na Turčínech v boji porobenců
pomstím hříchy jejich pobratřenců,
jichžto zloba sveřepá i kletá
v bědnou Slovač před očima světa
též jak v raji vtíná smrtný spár!“
„Bratr za bratry,“ dí Polák temně,
„Slovan za Slovany krásně zmírá, –
nešťastná však moje rodná země,
rozervaná, sirá, teskně zírá,
kdo že bratrem jí a kdo že vrahem?
Mezi nepřáteli, jichžto řad
rány metal v ni, byl rodný brat; –
mezi bratry, jež zde v kruhu blahém
nadšení zve v posvěcený šik,
heslo „volnost“ nesa na svém štítu
podmanitel matky Polsky dlí tu,
v jehož „urá“ slyším její vzlyk!
Proč ta láska ku svobodě vspolná,
ježto pod korouhví jednou pojí
nepřátele jako bratry k boji,
69
ó proč ona utrpení bolná,
zášti blud, jenž věků váním víří,
mocnou, čárnou velebností svojí
ve všech vlastech slávských neusmíří,
by z nich každá byla svá i volná!
Kolikrát již chtivě rozséván
hněvu plod jak žeň nám nejskvostnější,
kolikrát on krví nejvroucnější
na ssutinách smíru zaléván!
leč jak nešťastně jsem v marné vzpouře
krev lil za svobodu naši vlastní,
stokrát žehnaněji v bojů bouře
vám plyň v oběť krev má! Buďte šťastni!“
Jak když sokol v záři povzletí,
Černé Hory volný syn se vzpružil
bratra Lecha tiskna v objetí:
„Kéž by vspolnou sílu bůh nám tužil
takým duchem bratrství a smíru!
Svorni s sebou, silni proti světu
srosťme v jednu obrovitou četu
nezdolných jak skály bohatýrů!
A jak na vlnění kolísavém
věčných bojů s nepřátelským davem
70
Černé Hory hradby ční a val,
základy těch nedobytných skal
na hrot našich dýk jak postaveny:
kéž by tak se všecky slávské kmeny
v jeden tábor slily obranný,
tak jak povždy vrahem napadený,
tak i vítězstvím vždy žehnaný!“
„Krvácejmež za tu raji bědnou!“
s žárem volá Srbín ohnivý;
„kapky krve té se v hlasy zvednou,
snílky v bojovníky oživí;
ať to v srdci slovanského kmene
trhne bleskem, hromem zabuchá,
ať se krev zas varem v skráně žene,
ať se vzbouří mdloba bezduchá!
Pro mučenství slávské, raje smutek
jednať spása: okřídlený skutek!
Rozsijte jen jiskry – símě činu,
vzněťte srdce ve plamenný květ, –
reci jako z bájí v jednom kynu
vzejdou v nový slávský svět!“
„Vzhůru! K předu!“ mocný velí hlas,
zvuk to z duše, mírný v ladné síle, –
71
vstal syn Rusi – v čele sníh i v týle,
v sivém oku hvězdný moře jas;
vstal jak starješina nad rodinou,
a jak děti k starouškovi otci
statní junáci se k němu vinou
s důvěrou, i sledují ho v před;
sedm postav temných mizí v noci,
za nimi vlá v pozdrav orla let – –
Od Plitvických strání v jezer šumu,
jež jim pějí tajůplnou dumu,
znikli k mezím tureckého panství
v neslýchaný, nevypsaný boj
za očistu světa, za odboj
proti hříchům dob a za Slovanství!
Zašli, zmizeli již beze stop,
a kdes v uvolněných ňadrech jihu
neznámý je mlčky ztulil hrob....hrob...
Temno za nimi, a v žádnou knihu
nezapsaly dějiny jich jmen;
činy oněch reků dobré vůle
z končin slávských, z celé světa půle
k jihu spěvších, – jejich smrti sten,
jejich mučenství, – jsou zapomnění v plen!
72
Na sta bylo jich, již neslavně a svatě
z lásky bratrské šli ku Golgatě
z klidných rodných niv mřít za nebohou raji!
Zašli navždy v stín ti tajní chodci,
zmizeli jak bohatýři v báji;
pamět slzící je s očí ztrácí....ztrácí...
A jen sladké hvězdy jižní noci,
skalnatých jen doupat noční ptáci
vepsali jich osud v letu svém
v tmavý blankyt, skal jen diadem
zaclonil se vzdušnou smutku rouškou,
divý bor jen v oběť vydal dým
vonnou mízou, meduňkou a douškou;
jezer šum jen zadul truchlý rým,
vodopádů hlahol zahřímal
válečný jim pochod v lůno skal, –
ale hymnu zapěl, sprostěn pout,
na svobodě bouřný z jezer proud,
v ňadru žertvu, smrť a svatý vzdor, –
bystřina to volná slávských hor.
73