K slovanskému jihu (1880)

Básně, Eliška Krásnohorská

Diplomatická verze Ediční verze
K SLOVANSKÉMU JIHU.
BÁSNĚ
ELIŠKY KRÁSNOHORSKÉ.
V PRAZE. NÁKLADEM KNIHKUPECTVÍ DRA. GRÉGRA A FERD. DATTLA 1880.
[1] TISKEM DRA EDV. GRÉGRA V PRAZE.
[2]
PŘEDZPĚV.
Kdo směl by hrdý zpěv až k vašim činům vznést, váš vavřín krvavý si v struny plést? Čí píseň rokotem smí váš to perlit pláč, – kdež harfa obrovská, kde její hráč? Vždyť severní-li bard svou písní slaví vás a v ohlas rozechví ji dol i sráz, – jak vyzní bezmocná co výkřik malátný! ó kdež v ní jihu žár, ten posvátný? Kdež vaše velikost a vašich tepen ráz; v tom slabém volání, jež hledá vás? Toť ptáče nad mořem, jež vzletí, zaplesá a vidouc nesmírnost, v ni poklesá. [3] A ještě nebohé mní, že je znesvětí, když tonouc zapěje mu v objetí. Té zářné velkosti čí zpěv se nezleká? Smí genius vás ctít? – Ať pokleká! Jen pěvec jediný by směl až k vám se vznést, váš vavřín krvavý si v struny plést; toť lidstva slavný sbor a zbožňující vděk, jejž v nadšení by hřměl všem věkům věk! A harfou směl by jen všech moří býti var, výš kypě přívaly všech světa jar, – tak pěvec veliký, hoj svobody to duch by směl vás opěvat – a slouchat bůh! Vždyť v příval rostla krev ta vaše nejdražší – a za čí blaženost? Ó za naši! Co za nás padlo tam těch svatých obětí, co vlastí kvílelo, co století! Vždy ranám ukrutným, jež stihnout měly nás, svá prsa šlechetná jste pnuli v hráz, vy krví nemluvňat a zoufalostí žen mír náš jste chránili co noc, co den. 4 Vy hody, ples a zář jste zůstavili nám, a strážce v bouře tmách stál sám a sám; vy za nás hynuli jste v boji odvěkém, by v nás jen člověk směl být člověkem. Duch rozkvétal nám v sad, v němž krása domovem, však v moři krvavém byl ostrovem, – to vaše byla krev, jež chráníc ducha svět se proudem linula kol našich met! Vše v oběť dáno nám: i sladká bezpečnost, i každý ducha plod a žití skvost, i vašich korun lesk a slávy diadem, vše, co zvou národy svým pokladem. Vy chudi, znectěni a pošlapáni v prach jste mřeli v otroctví, vás rdousil vrah, a z padlých reků těl jste hradbu zvedli nám, by za ní lidskosti se vypjal chrám! Vy mrzkým divochům a dravé trýzni v plen jste vytrpěli hrůz, jimž není jmen, – tu píseň oněmí! ó jak by měla zvát tak mučednický boj a taký pád? 5 Leč jaký plamen slov a jaký písně vzlet váš triumf nadlidský by hlásal v svět?! Hle, z hloubky zničení se rodí říše zas, a z temnic barbarů žže slávy jas! Hle, nejbědnější rob jest tvůrcem svobody, on učí volnými být národy! Jak žehnaný to věk, jak šťasten jeho rod, jenž na taký zřel div tam v slunka vzchod! Vy reci velební, vy obři nadšení, jak nad ten západ mdlý jste vznešeni! Skráň kloňtež národy vám orlům skal i hor! ó který stihne z nich váš svatý vzor? A tak-li západ, slep, dnům lepším odumřel, že mříti za volnost vás marně zřel, a nepojme-li přec ten chabý jeho rod, žeť ona nade smrť i nad život – A sám-li otroků jen stáda surová i zištné tyrany si odchová; táž pouta skuje-li si rukou železnou, z nichž vy jste vyrvali svou vítěznou: 6 Nechť hanbě propadá s tím lživým světlem svým! Vy nový stvořte svět svým vítězstvím, vy svatou vztyčte moc a čistý práva štít, – vám soudí budoucnost, jí vůdci být! Ó v slávě mějte ji, tu vybojovanou, tu lásky přísahou vám oddanou, tu děvu svobodu s tou tváří zářící a žehnající vám svou pravicí! Sto věků mladosti vám její líce kveť, a plémě vaše sté jak vy ji svěť, až činy vaše zví ve zpěvu prastarém, jenž vážným osnován teď guslarem... Jen sám kdo rekem byl, smí zpěvem k vám se vznést, váš vavřín krvavý si v struny plést, – kdo srdcem roven vám, vzněť zápal váš i nám, on slávu jediný pěj hrdinám! Leč chvělá píseň má ví, s křídlem skloněným že zvěstům nestačí těm plamenným; co k báje heroům k vám zří jak v modlitbách a vaši velikost jen tuší v snách. 7 Jak vašich činů zvuk by směla hlaholit? Ne s orlím vzletem jí lze zápolit! Stop vašich krvavých a svatých šlepějí jen zbožně líbat sled však přejte jí! 8
K VÝCHODU.
Krev jitru barví mramorové skráně, krev šlehá v čelo nebes, žhoucí krev se valí řekami, vře v jiskrách rosy a krouží v oblacích, – toť děsná korouhev, jež z blesků tkána vlaje k trůnu páně a jižto zkrvácený Lazar bosý půl věčnosti, jda stopou krve, nosí, až hrotem v skalní hruď ji zatknul na Balkáně. Tak východ plane dnes; půl nebes a půl světa se pálí v oběť bohu spásy! Hle požár velebný! Vždy výše metá své růže, rubíny, své divy a své krásy, až v proudech ohnivých a v nesmírnosti jasu [9] těch krve krůpějí zřím svatozář, jež pode hložím ze Kristových vlasů se řinou v božsky jasnou tvář. Ó zoře krvavá! Zda země ve tvém nachu se zrcadlí, a krev, jenž k nebi volá z prachu, zdaž vyvolala tě? Či obrážíš svým leskem tvář boha zanícenou hněvu bleskem i žehem úžasným, když hlasem zoufání a kletbami bůh vzbuzen z dumy hvězdné svých zraků světlo k zemi uklání a v lidských muk tam patří spousty bezdné, i zří, že člověk syn, jenž z lásky obětován, tam jemu tisíckrát jest ukřižován a zmírá mučen peklem po věky?! Jak výheň hanby pláš, ó nedozírné nebe, před božským pohledem, jenž blesky metá v tebe! Když k tobě lkáno: Ty nás zastíniž, jsi štítem žhavým; vzýváno-li tebe: Nič dravce vraha, jenžto krev nám střebe, ty klidně záříš; děs-li v tebe hřímá: Ó hřímej, spas! – tvých polnic vřava dřímá. Jak svědek němý, slepý, úklad pekla chráně, jdeš na soud boží! Ó již naplň vůli páně! Ó dej již nad krvavých mraků clonou 10 a z krve potopy, v níž zem i hvězdy tonou, dej, dej z ní skvoucně, jásavě, ó zoře, se slunci vznést na žárném východě, jak plane, zlatíc nebe, zem i moře, již ve posvátné ranní přírodě! Tak dej mu vzplanout nad slovanskou rají, v níž zmírá, trpí Kristus ode věků, dej vzejít slunci nad hlavami reků, již jdouce ve smrť, spásu, volnost bájí! Ó krásné slunečko, ty vykoupené krví, kdy zlíbá východ již tvůj úsměv prvý? 11
HARAČ.
Selim aga jede na komoni, v skalnou půdu podkovy mu zvoní, v půdu lesklou, palčivou a nahou – bude ti as, ago, dvakrát drahou! Vůkol srázy bezplodné a chudé – čertův asi, ago, harač bude! Selim aga draze najal daně, čtvero mezků nachystal si na ně, mezků dobrých se silnými hřbety – nestrhá jich as ten harač kletý! Koše, vaky s mezků lačny visí – všude na ně zeje kámen lysý; lačnější než prázdné jeho vaky agův chtíč jest, agovy jsou zraky; palčivější nežli v slunci skála, [12] žízeň po zlatě mu v duši sálá, když tu na komoni uříceném k hercegovské vísce pro daň cválá. Přemítá, co bude as mu plenem, z kamene kde zas jen kámen plodem; žene koně zlostně prudkým bodem, vydupat však z kamenů neb z lidí buď co zlatu rovno nebo zlato, zaklíná se prorokovým jmenem, zaklíná se Selim aga na to; víť, jak na ďaurech svůj harač sklidí! Pochopům se v jeho tváři zračí: „Běda ďaurům, běda při harači!“ Dojel aga, dojel za smrákání; rozložil se na rohoži měkkou, z tvrdých polí bědnou raji shání, pochopové starce k němu vlekou, ženy trnou bázní, hořem blednou, tušíce již hrůzu nedohlednou; muži stojí kolem s osmahlými čely, s palčivými zraky, tuzí, zkamenělí. Ví však Selim aga, ví již, co to značí: což pak ďaur se někdy rád měl ku harači? 13 Zraky svoje lačné metá v jejich mračné, přeletí je okem, zkoumá – potom začne: „Sultánovi za vše dobrodiní povinni jste harač dáti nyní! Co zde mužů, ať se ke mně staví, neb vám spravedlnost káže platit zlatý dukát z každé mužské hlavy; ať se vzpouzí, kdo chce svoji ztratit!“ Ženský nářek odpovídá jemu; matka stará pod své bídy tíhou čelem rozrytým již mnohou rýhou k agova se roucha kloní lemu. „Mocný ago,“ chvělým hlasem praví, „platili jsme ti již harač z hlavy; zač to zas nám znova platit kážeš?“ Dí tu aga, slyše ji tak prosit: „Zač daň z hlavy? Jak se tupě tážeš! Za to, že smí ďaur svou hlavu nosit; neplatí-li, dám ji ďauru zkosit.“ Muži stojí kolem s pochmurnými čely, s palčivými zraky, tuzí, zkamenělí. 14 „Dobře, ago,“ šedý stařec praví zdvihaje mu k tváři pohled žhavý, „dáme harač znova jako prvé z hlavy, z duše, z mozolů a krve, z potu tváře, ze slz, myšlenek i slova – vydrali jste stokrát, vyderete znova; vezmi harač z ničeho i všeho – vezmi si jej, najdeš-li tu čeho! Kdo tak zloupen, čím ti harač splatí? Zlatem? Tím snad, jež teď skály zlatí!“ Plamen slunka šlehl nad západem, zlatil skály – blýsklo se to řadem po sekerách, rýčích jako v skoku – hloub se blýsklo v agově však oku. „Chopte lotra, do kozla jej svažte!“ divým drábům běsný aga velí; „do všech doupat, do všech skrýší vražte, by se ďauři strachem rozzpomněli, kde své zlato mému právu tají – vezmu mocí – tak jen ďauři dají!“ Zuřivě již letí v každou chatu, vše jim v dravý lup a ku rozchvatu; 15 v divém vzteku drancují a ničí. „Bořte, slíděte!“ k nim aga křičí. Ryjí, boří, plen jim přán i kázán; stařec na to hledí v kozla svázán... Muži stojí kolem s pochmurnými čely, s palčivými zraky, tuzí, zkamenělí. Hle, tu kvapí sličná děva mladá s tváří sinou, s prostovlasou hlavou, v zoufalosti na kolena padá, před Turčínem kleká, před ohavou; marně zrak svůj v duši jeho vrývá, zvrhlého když běsa hořce vzývá: „Pusť jej, ago, otce vydej dceři! Bílou hlavu cti a nevina buď svata! žeň nám tvými dráby dávno vzata, brav nám zahnán loupežnou tvou zběří, a tvá chtivost, ago, ještě věří, na takých že domučíš se zlata? Pro ten blud se měníš, ago, v kata? Milost! Což tvé srdce neudeří ani jednou lidským ustrnutím, což z té pusté, příšerné mu hloubi, kde se hnízdí zloboh naší zhouby, 16 výkřik svědomí ti nevynutím? Ustaň, ago, v proklatém svém díle! Sám tvůj Allah zatratit tě musí! Zač ti harač? Za muk těchto chvíle? Za to právo, jež jsi zerval v kusy? Za tu bídu v trýzni zkrvavenou? Za čest naši stokrát zhanobenou? Za to žití, jež jak rána bolí, až smrt robská útrpně je skolí? Za to žádáš odměny si zlaté, za to loupíš, starce mučíš, kate? Ago, kam jen odnese tě noha – boj se soudce, neb zaň volám boha!“ Vznesla tvář a k nebi rámě přímí – po nebi, hle, dmou se černé dýmy, temná záře roste do soumraku – pochopi si ku slídění svítí... Po sekerách zas se pablesk nítí, zas to blýsklo řadem v mužů zraku; ale stojí dosud s pochmurnými čely jako skály v mračnech tuzí, zkamenělí. Vzpřímil se teď aga, přísnost jevě; chtivěji než k zlatu zírá k děvě. 17 „Buřičská ty chátro!“ hlasem hřímá, za ruku však vilně děvu jímá. „Náš je dech tvůj, rajo, i tvé žilobití, naše právo tvé i tvoje žití, i tvé zrno v půdu naši vseté, po níž kráčet smí tvé nohy kleté! Náš je svět, v němž marně soudců hledáš, náš i bůh jest, k němuž oči zvedáš! Plať, že našeho smíš boha vzývat, plať, že v naše nebe smíš se dívat, naše slunce že tě s něho hřeje, hvězdami náš ráj se na tě směje! Zač mi harač? Chceš to zvědět po zlém? Všecky, lotři, vás dám svázat kozlem, byste přemítali v nočním klidu božím, budete-li platit zlatem nebo zbožím. Než se rozmyslíte na daň z mužské hlavy, ženský jazyk zlý si vezmu do zástavy; zaslouženým vděkem čas ten děvě zkrátím – vzývala mé srdce – ráno vám ji vrátím!“ Sám jí vlastní rukou aga ruce svázal, pochopům pak všecky muže schytat kázal. Oni dosud stojí s pochmurnými čely, 18 s palčivými zraky, tuzí, zkamenělí, zraky pochopů k nim žhou jak oči vlčí – váhají, kol jako před bouří vše mlčí; v tom již ku odchodu aga na kůň vsedá, děva vzkřikla – on ji k sobě zvedá... Komoň v skok – pěst silná uzdou škubla – čí to hlavu křivá šavle zrubla? Zda to jedle v cestu rostou koni? Co to v Selimovu křivou šavli zvoní? Tmou se blýskly sekery a rýče a hlas volá: „Zadrž, ukrutníče! Z našich děvic neviny a krásy dral jsi harač, děs až jímá z toho! Harač, o nějž právo tvé se hlásí, bude jiný – splácet zbývá mnoho! Dáme ti, co nám ty skály plodí: ony v oblacích tam boží pomstu rodí! Bůh jej káže z každé mužské hlavy, z každé harač mužství, ďáble dravý!“ Zas pěst silná uzdou koně škubla – agovu teď hlavu kosa zrubla, a jak prudký liják v nočním kraji míhají se v temnu sečné rány, 19 lesklé sekery a jatagany na pochopů lebky dopadají. Potom ztichly v povětří ty zbraně – práce již jen v zemi zbyla rýčům. A hlas volá: „Nyní odhodlaně! Konec budiž otrockým teď chtíčům! V buřičský jsme vešli zápas vrátký – chvalme boha! již nám nelze zpátky! Již co skalní strž se s výše srázné valem řítit jest nám do propasti! Otřes tedy skálou, srdce rázné, val se, vzpouro, zahřmi němou vlastí, zahřmi v dál, ať zmlkne vlků vytí, ať se bouří ohlas za ohlasem! Strhni sebou tisíceré žití, ať vše podlé babství hyne třasem; vše svou silou jímej v jednom davu! V odvět vrzme tureckému sobství z každé mužské hlavy samu hlavu nebo spasení své země z robství!“ „Vzhůru!“ volá četa rozjařena, volá každé dítko, každá žena, 20 každá skála v mracích ohlas jásá, každá děva juna zbraní pásá... A než Turků zvěst ta došla maně, Selima než agu oplakali, mezci než jim nazpět přichvátali, hlavy pánů v koších místo daně: jako spadající skála na ně již se vzpoura, harač mužství, valí! 21
HAD.
Co vykoná ten hlouček sokolíků, jenž křídloma chce ztepat divou boru, jenž pařáty chce ztrhat mračna hrozná a zobany v nich zklovat blýskavici? On rozehnán a s bezmocnými křídly v dol padne kdes, kam povalí jej bora, i nezdrží ho v pádu silný pařát, byť zoufale se v hladkou skálu vtínal; on ohromen a zalknut sirným bleskem se skácí v hloub, i rozprchnou se druzi, a mnohý sám, kdy ztratil každou stopu, svou spálenou jen peruť sotva vleka, [22] hruď raněnou se vplazí složit v sluji; tam vypustí svou duši v tichém skrytu, i nezví svět, kde zhasl sokolíku ten hrdý klam – svit volnosti a slávy! Tak bloudí sám a zraněn junák Mirko ven z pustých skal, kde kapky jeho krve jsou jedinou mu vůkol lidskou stopou. Tam za sebou již nechav kraj ten smutku, svůj rodný kraj, zem svatého to Sávy, on obrací se za Neretvou v západ a za sluncem v tu zruměnělou dáli, kde krásný svět jest za tím mořem siným, kde háje jsou, v nichž planou květy luzné a přesladké kde zlaté plody zrají; ach, květ i plod, jichž nezná skála rodná, vždyť květ i plod jen svobody to zlaté! Teď zapadlo již slunko za hor štíty, i spočinul si junák pod skalinou, kde rozmarýn svou křepkou vůni dýchal, a na štíhlém kde stonku vřesu volně květ nachový, jak plynul by, se houpal, – jak na ostří to křivém kapky krve, 23 jak perly slz to na rozchvělých řasách. Tam z pukliny se skalné luzně zvedal keř sumachu s tím báječným svým květem, z mlh nad mořem a ze červánků tkaným, jenž k obláčkům div neuletí v blankyt. Ten chocholy mu růžovými kynul a průsvitný mu vábně klenul stánek. Jak odolal by znavený mu sokol, jak neklesal by na své chabé křídlo, tak dlouho štván a po nešťastném boji? Vždyť junák byl to z hrstky rekovité, jež vzepřela se bouři vrahů Turků, ne Turků jen, leč velkých říší hromům, i bleskům děl i bleskům zlata králův a mrazivé té boře, zášti světa! Co vykoná ten hlouček sokolíků, těch orlů skalních, junů hercegovských v tak obrovském, v tak beznadějném boji? Tak přemítal již k zemi skleslý Mirko a cítil žár....žár... Či pálí rána v paži, či v líci krev, jež za útěk se hanbí? Ó jaký boj, kdy z malé hrstky reků vždy jediný jest proti hejnu dravců, 24 kdy druha druh zří klesat v jejich spáry a hanebnou v nich, stokrát kletou smrtí, muk potupných a ďábelských to koncem, tak otrocky, tak nectně, marně hynout! Ó jaký boj! zda z takého jest hanbou se rozprchnout? Ó žel, že božské právo, byť planulo co požár v srdci reků, když násilí a křivdě vstříc se řítí, v jich ohromném a řvoucím moři hasne! Ó marný boj! Tak Mirko z duše stená a na balvan, svou těžkou hlavou klesá; žal, samota i mdloba, jeho družky, se nehybně kol choulí mezi skály, by hlídaly tu znaveného spánek. I vzešla noc tak bystrá, temnomodrá a jiskrná, – jak damascénka blýská; kde dotkne se, tam chladí jak ta ocel, jež po boji kdes podle těla stydne. Dnes mrazivou jest noc i sladkým hvězdám, ba zdá se, zdá, že prchají a touží kams v lepší kraj a v nebe blaženější... I vůni svou dech rozmarýnu tají, květ sumachu se halí v temna smutek 25 a stíny jen se tulí k holým skalám, jež bělají se duchovitě k výši, jak zakleté by duše po sto věků v nich čekaly, kdo blaženstvím je spasí! A přec i sem, v ten osamělý úkryt, v tu skalní poušť – sem zabloudila víla, aj, víla snů. Co vidí Mirko ve snách? Aj, vidí kraj tam za tím mořem siným, kde háje jsou, v nichž planou květy luzné a přesladké kde zlaté plody zrají, ach, květ i plod, jichž nezná skála rodná, vždyť květ i plod jen svobody to zlaté! Ó vidí ráj! Tam plane blankyt skvoucí jak rozkvětlý, jak chrpou obesetý, tam v myrtoví se hvězdí květů stříbro a plamenem se rdí tam plodný granát; rév zlatý žár se perlí z ladných strání, déšť démantů hrá po mramoru studnic, a třpytně pnou se olivové svahy, jak měsíčné by zkvétalo z nich šero, pláň kolébá se kukuřicí žlutou, jíž chocholy se pyšní barvou slunce. A chýžka, hle, tam ve smokvovém loubí 26 jak holoubek se v stinnou zeleň tulí; dvé okének jak očí holubičích zve pohledem, by vešlo tiché štěstí! Ty nepoznals, ty synu pusté skály, jak blaženě zná plynout krásné žití! Ty nešťastný, ty robe odsouzený, ty znáš jen boj a zoufalost a kletbu, – ó spatři již, jak dlí se v ráji míru a volnosti a blaha, v ráji lásky! – Tak mluvil hlas, jenž zněl jak z jiných světů, a Mirkovi se dmula ve snu prsa, až blahostí se rozskočiti chtěla. I pravil hlas: Nuž vejdi v žití nové, nech za sebou, co skály jen a chmury, již vejdi v ráj! Most k němu vede zlatý, a mostem tím jest láska! – Láska – láska – zní ozvěnou to v horách stříbrohlavých, a háje šum se plní sladkou zvěstí. Jun pohlíží tam pod smokvové loubí: dvé okének jak očí holubičích tak vroucně zří, až do duše to hřeje, a pod nimi se otvírají vrátka tak tichounce, jak otvírá se srdcesrdce, 27 kdy z hloubky své si noří obraz drahý... Ó blahosti! Již vyjde – ona vyjde – – – Jak moře val kdy plavci sílu zmáhá, slasť přemohla tak srdce junákovo; on vymrštěn se vztýčil skokem ze sna a dlaní svou zrak opojený přejel – – Kol poušť i tma; jen v srdci obraz ráje a touhy slasť se vlní mladou krví. Vždyť nezbylo těch pustých skalin synu až dosavad ni myšlenky ni chvíle, by pocítil, jak blaží láska děvy! On poprvé snil čistý její plamen, i zahořel mu ruměn v mužné tváři a pod řasou mu zahořela slza – tak toužebná! – Proč nedal sen mu dosnit, až vstoupila by do těch vrátek ona, ta nebeskou mu tuchou zvěstovaná, by spanilou byl její tvář jen uzřel? Proč sen byl pouze snem? Ó sladký ráji, přes pravdy poušť jen k tobě vzlétá touha! Jun rozhledl se zaníceným zrakem – a hle – tu had! Zbyl jenom ten mu z ráje? 28 Keř sumachu kde pnul své květné loubí, tam bělavý se balvan v stínu šeřil, a na ploše té matné oku znalý se černal had, – ha, netvor tlustý, dlouhý, jenž napolo jsa zkroucen, tiše ležel, – buď v pravdě spal neb na svou kořist čekal. Jun přiskočil a handžarem již blýskl, – již v hada ťal a rozpoltil jej ve dví; půl obludy hned odskočilo rázem, půl leželo tu ve tmě na balvaně. Jun kynžalem teď nabodl tu půli a hrotem v peň jej sumachu pak vrazil; tak přibita se chvěla půle hada, až utichla i visela co mrtvá. Tož obrací se Mirko ku balvanu i pátrá tmou, kde druhá hada půle, však hle, – co zří? – Cos bílého se hnulo, – což vkouzlil had se v holubičí peruť? Tam na balvan se klade lidská paže, jí k ramenu se útlá hlava kloní a pod rouškou, v niž černě zahalena, co labuť bělostné se hrdlo svítí; jak s půlnoci když úsvit bledolící 29 tmou prokvítá, tak bělá se ta šíje, a v úsvitu jak hvězdy matně blednou, tak mihotá se na ní zdoba zlatá. Ó jaký zjev! Zda sen to zraky šálí? Či pravdou jest? Vždyť z ňader spící děvy teď zazněl vzdech tak hluboký a vroucí, tak posvátný, že anděl jen by čistý tak povzdechl si nad vyhnancem z ráje....ráje... Jen okamžik – a skokem stanul Mirko již u děvy, již objav útlé tělo ji pozvedá svou poraněnou paží, a přisámbůh teď nepálí ho rána, an horlivě se hlásí polekané: „Vstaň, děvice, a nelekej se bratra, že ze spánku tě nelitostně chvátí, neb na tvrdé tvé lože had se vplížil!“ – „Had!“ vykřikla – tož jun jí ukazuje, jak na sumach již přibita ho půle, a děvice mu vděčně tisknouc ruku mu zjevila, žeť na útěku s dědem, neb v dědinku jim rodnou vpadli Turci, vše spálili a pohubili vraždou, – – kdo zachráněn, ten do ciziny spěje. 30 Spíš bezpečně tam pode zraky jejich, ty staroušku, tam stranou na skalině? Jich očima-lis hada dobře střežen, kdy vnučce tvé, jež o tebe se chvěje, tak zanícený ochránce se blíží? Zrak jejich tmou jich tváří nepoznává, ni proniknout jim nelze okem v oko, a přece v nich tak plno záře náhlé, že do srdce až ze srdce si hledí; noc pokrývá jich lící zrádný oheň, těch plamenů však pohrobit jí nelze, z nichž zlatý most se klene z duše v duši, most v lásky ráj, ten ve snách zaslíbený....zaslíbený... Co šeptají? Kdož pojal by ta slovaslova, jež tají víc a krásnějších to zvěstí, než chudičký jich krátký ševel poví? Ó sami snad jim ani neslouchali, jen zkoumajíce v tichu nápěv srdcí; vždyť nejkrasší to hudba ňadrem plyne, kdy všecko, vše již oněmělo slastí, a chvíle té, již tak dvé duší slaví, slov žádných moc a něha neobsáhne! Ó beze slov neb dechu zavanutí 31 i bez hlásku, jejž ptáček ze sna vydá, i bez němé té sladké mluvy očí, v tmách, pustinách a zkamenělém tichu přec největším jest hymnem chvíle lásky, své tajemství když mlčením si jásá! Jen zvěděl jun, že až zas mír se vrátí a v otčinu s ním bědní uprchlíci, též ona pak že ku Neretvě přijde a v dědince své rodné tiše vyčká, zda po boji se rozzpomene junák na chvíli tu a sladké, – sladké sliby! Tu šeptl on: „Ó, nač tak dlouho tesknit, nač míjet se, nač blaho rvát si z duše? Když jeden cíl a jedna naše touha, buď jedna též i kroků našich dráha, a jako sen, jenž opojil mou duši, mi kázal žít, tak žijme spolu v ráji! Pojď, předrahá! Já opustím ji s teboutebou, tu smutnou vlasť, zem otroctví a nářku, já vyprostím se z marných jejích bojů a zachovám své mladé žití lásce, neb srdce mé, jež obraz tvůj teď chová, to nechce již, ach nechce vykrvácet! 32 Pojď, opusťme ty chmurné skály spolu a za sluncem se ukryjeme v západ, kde krásný svět jest za tím mořem siným, kraj blahosti, kraj svobody a míru... Tam toužebně jsem tebe tušil ve snu; hned celý háj byl živou písní krásnou, svět rájem byl a žití teprv žitím... Ó budiž mou, ty milená, tam v dáli! Pojď v krásný svět, pojď v sen můj, žijme v ráji, ty svatě má, ty vroucně vytoužená, ty v ráji snu mně bohem zvěstovaná!“ „Ni slova již!“ v to zavolala mocně a vztyčila se proti němu děva; hněv zoufalý jí zazněl v žalném hlase, až ozvěny se třásly jako v pláči. „Že bohem já jsem tobě zvěstována? Ne bůh, leč had byl strůjcem tvého ráje, on upoutav mé srdce svůdně k tvému v něm žihadlem vzňal jedovaté žáry; leč jako tys jej prvé rozťal ve dví, tak přervu já tu pásku, jež mě rdousí, že upjala mé srdce k odpadlíku, mě ku zrádci to křivopřísežnému! 33 Již vím to, vím, proč zdálo se mi ve snu ne o lásce, leč o porobě děsné, ne o blahu, leč o krvi a slzách, ne o ráji, leč o mé siré vlasti; proč úpěly ty hory ve snu: „Běda!“ proč v základech se otřásaly skály, proč volal hlas, jenž zněl jak z jiných světů: Ó nešťastni, jste na vždy, na vždy kleti, jste souzeni, vám není vykoupení, vám žít a mřít jest v porobenství věčném! Ó proto lkal ten hlas tak neúkojně a hrůzně štval mě proto sen jak děsný, že blízko mne tam osnoval svou zradu sběh bezectný! Že matka nemá synů, ni reků vlasť, ta přeubohá, svatá, že v mukách svých, ó ve smrtelném stonu jest vlastními již dětmi pohrzena... Jdi, zbabělý, a šetři chabé krve, jdi, tam tvůj ráj, kde mužů třeba není a místo skal kde podušky ti kynou! Jdi, volen buď, tvá volnosť buď tvou hanbou a slávou tvou buď otroctví tvé vlasti! Takž bůh tě suď!“ – A temnem odcházela co přízrak, stín. 34 „Stůj!“ zvolal Mirko za ní a zachytil se černé její roušky. „Tak zhanoben – přec reka v sobě cítím, tak potupen – i krutou miluji tě, tak zavržen, přec pozvedám se orlem a k nebi až tou přísahou se vznáším: Teď krvavý se Turkům zrodil zhoubce, teď strašlivý se vlasti vzbudil mstitel, a paže ta, jež objala tě jednou, až po rámě se stokrát krví zbrotí! Však nazve-li mě vlasť svým dobrým synem, jenž nejlepším se rovná mezi reky, a volnosti-li dobudu své vlasti: zdaž lásku tvou si též pak vybojuji?“ Však děva zpět mu přísnou rukou kyne a hlasem dí, jenž zádumčivě zmírá: „Jak nepoznám já nikdy v reku tebe, tak nepoznáš ty ve mně nikdy oné, jež od tebe se odvrací teď na vždy; tma pověčná buď mezi mnou a tebou!“ Již odchází, však Mirko ještě prosí: „Jen jedinou mi podej známku malou, 35 ať poznáme se oba při shledání, – jen znaménko! Vždyť neznám tvojí tváře.“ Však naposled již vece truchlá děva: „Had vzpomínkou – a vzpomínka buď hadem!“ Pak stoupá v stín, a po boku jí stařec. Již východní se chladný vítr zvedá a děvici kol hlavy roušku zmítá, jak havraní by truchlověstná křídla ji v průvodu tom nočním oblétala. Jun za ní zří, jak mizí temna v temnu, tak vysoká a přec tak nachýlena, – – snad že jí bol tu hlavu přece tíží, z níž navrátí se vzpomínka v ta místa, kde teskní on a v smutku zírá za ní... Již vyjasnil se východ bledým svitem, již témě hor se oblévalo zlatem, a Mirko stál co zkamenělý dosud i přemítal, jak pozná duši drahou, až vítězně k ní z rekovného boje kdys junáckou se slávou věnčen vrátí. Leč paprsky, jež po zbraních mu hrají, zvou rychle v boj! Tož chutě handžar sbírá 36 i kynžal jme, – co to? Proč trna váhá, proč svítí zrak mu k přibitému hadu? Zdaž korunku to uzřel démantovou, v níž drahokam se čaromocný blýská, snad zaskvíti se na hadově hlavě? Ó jistě had ten hadů všech byl králem; však nezhledla ni slunka prvá záře, co tajného a zázračného na něm, neb Mirko hned jej za ňadra již ukryl. Pak rozprchlých šel druhů do skal hledat, šel slunci vstříc... A zlaté slunko přišlo, ó vyvstalo, ač po krvavé zoři, ó vzneslo tvář, a světem blýskl úžas! To vykonal ten hlouček sokolíků, těch orlů skalních, junů hercegovských, jenž vzdoroval všech bouří hrozným silám v tak obrovském, v tak beznadějném boji! Vzňal pochodeň, jež od Dinarských temen až na Balkán své rudé jiskry vmetla, až jeden žár se vzepjal po východě a k meči meč, brat orel k orlu bratru! Vzdech úpící těch prvních svatých reků ten rozlehl se v slavně hřmící „urá“, 37 a svoboda ta velká, vítězící sled otroctví svým vjezdem zašlapala... Vlasť nazvala tě, Mirko, dobrým synem, jenž nejlepším se rovná mezi reky, tys v každý boj šel nejpřednější z předních, tys v oči smál se lačným nebezpečím, až samu smrť svým zápalem jsi zmámil! Kdež odměna teď za tvé činy smělé, čí objetí tě z loktů smrti přijme? – Již vracejí se uprchlíci z dálky, již vítají své dědinky a chaty; též hlouček žen a starců nad Neretvou jde stezičkou, keř sumachu kde stojí, kde rozmarýn svou křepkou vůni dýše a květy své jak slzy vřes kde houpá. Jdou k domovu... Zdaž ona mezi nimi? Což Mirkovi se těsně srdce stáhlo, což bloudilo mu oko po děvicích, zda na jedné by přece spatřil tváři těch citů sled, jichž hudba slova nemá, 38 a sladký stín té noci temnomodré, jež blýskala jak damascénka bystrá... „Had vzpomínkou – a vzpomínka buď hadem!“ Té sudby zvuk mu tesknou plní duši, když kráčejí kol něho sličné děvy, z nichž každá vzrůst má vysoký a lepý i temný šat a vrkočů dvé černých, a na hrdle též mnohá zdobu zlatou, a každá zří naň vážně cizou tváří. Též jedna jde, jež ostatních jest bledší a hlavu svou jak vdova v smutku kloní; té pozvedl teď vánek roušku černou, jež halí vlas a čelo stíní v půli – – jen okamžik; hned roušku hbitě stáhla, však u nohou jí šťastný jun již klečí: „Had sloučil nás“, k ní volá v opojení, „ó božský had, jenž znova mi tě vrací! Já na prsou jsem v boj i bouř jej nosil, jej na srdci jsem zhříval ohněm svatým, já krví svou jsem v ranách svých jej živil a tisíckrát jsem v zpomínkách jej líbal; on spatřil teď, že druhou nosíš půli a prozradil mi šepotem: Toť ona! 39 Ó znám tě již, – ó ty mne nezapírej!“ I rozhalil svá prsa plná jizev, kde ztulený a nasycený krví se vinul – – had? – Ne! děvin vrkoč dlouhý, jenž na šerém kdys balvaně se černal... A blažená mu klesla dívka v náruč. 40
PADLÉHO MILÁ.
Vždycky, miláčku, jsem přála tobě, abys růžemi vždy věnčen býval, v růží kolkolem bys kráčel zdobě, povždy na růžích bys odpočíval, růžích pověčným ti jarem stlaných, věčnou rosičkou ti svlažovaných. Ach, teď nachové ti planou růže v zlatých kadeřích a bílém čele, k spánku vystlaly ti věčné lůže ran tvých rekovných již růže skvělé, rosou vlažené, jež plyne tichá, vždy se pramení a nevysychá. [41] Sladkou chovala jsem povždy víru, tvůj že jenom bol mou duši bolí, můj že vane mír jen z tvého míru, ta že moje slasť, již druh můj zvolí; ach, teď blahý mír, jenž k tobě splývá, bolu prost, – ó jak mi duši zrývá! Vždy jsem vzníceně si přísahala, z loktů nepustit tě nejvěrnějších, leč by vroucnější tě láska zvala kynouc do rájů ti blaženějších; ach, teď náruč tě tak chladná jímá, – tobě přec se v ní tak sladce dřímá! Smrti láska má však neustoupí, sirá, samotná, však věčně věrná, blaho přetrvá, jež ona loupí vratká, lakotná i licoměrná; nikdy nedala bych její zlobě, bledý reku můj, tě vyrvat sobě. Ale nad mutné to žití chudé, nad milenčin pláč a vzdechy děví 42 píseň rekovná ti věrna bude v slávě obvinouc tě v junné zpěvy, skvi se po věku v ní ještě mnohém, jí, ach, nebohá tě vzdám – buď s Bohem! 43
MORLÁKOVY PERLY.
(Pověz tedy, sivobradý pěvče, vychytral jsi na své poslání? Jiskrné to hercegovské děvče líbezné-li dalo vzkázání?“ Stařec čelo vraští ku novině, k hrudi osmahlé si tiskne pěsť; mladý Morlák, leže na skalině, sloní se jak had a slyší zvěsť: „Řeklo děvče: Junák Černohorec, volný sokolík, můj zvolený, uvede mě v témdni ve svůj dvorec.“ Morlák vyskočil, – had vztýčený. [44] „A mé perly?“ s hněvem hrdě volá; podává mu jeho perly kmet: „Marně věřils, že jim neodolá, – řeklo též to děvče naposled: „Nechť si skvostem uloupeným láká hajduk tvůj mě v léčky bláhové, nesehnu já šíji u Morláka v žádné jho, i třebas perlové. „Znal jich na kupčíku Vlachu dobyt v nočním krvavém snad zápolu; hrdlo mé chce poutem perel zdobit, ruce perlami však mozolů. „Nechť si koupí ženu služebnici Morlačku za perel blyštění, neb je prodá na šperk aganici ve zlatém tom jejím vězení! „Ale volné hercegovské družky jemu neskloní jich výmluvnost; raděj kulky z černohorské pušky, nežli z ruky té i perel skvost!“ 45 „Blesky boží!“ soptí Morlák v hněvu, – hoj, to zasyčel již hrozbu had; „perel šňůrou nelze zkrotit děvu, kusem olova to půjde snad! „Za to, žes mnou pohrdala prvé, puška má ti k svatbě zaskučí, připije si jun tvůj vlastní krve, a ty v mém se zachvíš náručí! „Dávno zesnou pěvci sivobradí, po věcích však ještě oslaví pamětními zpěvy hudci mladí morlácký ten únos krvavý!“ – A zas leží Morlák na skalině hadu podoben či ještěru; v nejtemnější duše prohlubině odkájí si pomsty příšeru. Na ten únos hrdopyšné krásky druzi již se těší zlotřilí; Morlák, v prsou peklo s žárem lásky, dumá o krvi a násilí. 46 Děvice-li vzdor však bude stálý? v zoufalou-li zášť se probudí? Jak ty pohrzené perly pálí skryté s potupou tu na hrudi! Sáhl pro ně, váží teď je v dlani; jak jsou vzácny, jak jsou čarovny! Spanilejší netřpytí se ani v koruně snad mořské královny. Těmi zhrdla?! – Ruka hněvem chví se; ha, však jí je z pušky pošle zpět v bílou šíji, jestli zprotiví se vítězi pak v lásce náležet... Dumá, hrozí. Dny se vlekou líně, jak by čas co Morlák ztuhlý stál, jenž tu opřen na své karabíně bez činů jak ze sna zírá v dál. Nechať vůkol junácké si střely s Turkem svádějí boj udatný, Morlák čeká jako zkamenělý na den únosu, ten nezvratný. 47 Až tu spadla s výše blankytové černá noc, jež na sjezd určena. Rychle ze skal, bratři hajdukové! Z jitra má být svatba slavena! Slyš! tu z dálky po skalách to buší, podkovy to dusot znavený; Morlák zírá, zdaž to druzi kluší, však to jun, hle, ve skráň raněný. Skalní chatku Morlákovu zočiv cválá k ní, a mdlé již síly prost na prahu tam klesá, s koně skočiv, – morláckou tak vzývá hostinnost. Svatyní hned ubohá je chatka; Morlák v náručí jej vnesl v chýž, stará, moudrá Morlákova matka léčí, umývá mu rány již. Umývá mu nohy, chladí líce, žízeň ukájí a sytí hlad. Morlák dí: „Můj bratře, vel jen více!“ A jun odpoví jak bratu brat: 48 „Chtěl bys, bratře, k hercegovské straně poslem též mně zbloudilému být? Kůň je rychlý, – zjev to dívce ranně: na svatbu mi z jitra nelze jít!“ Ha, jak sjela za pás ruka k zbroji! Běda – host! ó zadrž, šílený! Jeho dívka – ta však budiž tvojí! Za prahem kůň řehtá zpěněný... Oko Morlákovo srší blesky; buší mstivá krev to k hlavě? slyš! Dusot kopyt ze skalní to stezky, kluší hajduci to houfně již. „Vzhůru, vzhůru v hercegovský dvorec!“ Na koně – a s druhy pádí v dál. Poslu bratru žehná Černohorec, – hoj, což v něm se zrady nenadál! Letí jezdci jako přízrak noci, temni v temnotách! Již k povelu vpadli v spící dvorec, a v jich moci lup je bez boje a výstřelu. 49 Děva marně volá, spásy hledá, železným se pažím nezbrání! Již ji Morlák na komoně zvedá, v temnotách již tlupa uhání. Jitro svítá, taje odestírá, z noci hrůz již závoj odcloní... Milosrdný bože! Děva zírá, na jakém to jata komoni. (Ženichův to koník osedlaný, rukou tvou kdes leží skácen on – ! Vrahu! bůh ti zúčtuj svrchovaný jeho smrť a blízký můj i skon!“ Hlava její na prsa mu padla tam kde perel skvost byl ještě skryt; perly bledost v líce jí se vkradla, v její bolný hled zas perly třpyt... „Spěšte, braši! Přivlecte k nám popa!“ Houfce půl tu cvalem odbočí; – zdaž to kmitla sivé perly stopa v havraním tom dívky vrkoči? 50 Jak to srdce z hloubky buchá prudce! – Posílá zas MorlakMorlák houfce půl: „Rychle, hoši, přiveďte k nám hudce! Na svatbu ať matka strojí stůl!“ – Sám a sám již Morlák do skal jede, nevěstu svou v pevném objetí; což mu brání vlíbat na rty bledé touhy žár i vášně roznětí? Zdaž ty slzy divomocné síly, skanulé v hruď jeho s děvy řas? Perly k perlám! Ústa k ústům chýlí, – ale „Stůj!“ v to křikl děvin hlas – Stojí kůň, zná hlas ten. Propast tmí se hrůzně v hloub. „VizViz, vrahu, viz ten sráz! Povelím-li, koník rozletí se, zběsilý tam oba strhne nás! „Přísahej mi pod božským zde soudem, selžeš-li, buď rozdrcen a klet: kdež můj ženich?“ – Perly tekou proudem. „Mrtev-liž?“ – jak propasť tmí se hled. 51 Ticho, děsno; dvé jen srdcí buší. Morlák zří v tu bolně krásnou tvář, – propasť očí těch mu padá v duši, v jejich tmách však chví se perel zář... Slitoval se? neb se smrti leká? „Nezoufej, ó nezhyň, předrahá! Živ ti ženich, v domě mém tě čeká, – láska má to v bohu přísahá!“ – „V domě tvém? To lesť! Tos ty! Ó veta!“ Divý vzkřek – a v skoky závratné dal se koník, v propasť jiskry metá, – minul ji! Ó hoře úchvatné! Jak si rvala havraní ty vlasy volajíc: „Ó smrť! ó spásnou zbraň!“ Marně z vlasů ostrou jehlu tasí, on ji vzal, on sevřel bílou dlaň – Perly vložil v ni. Hle chýž tu tichá, – krev se v srdcích staví. Proč to jen tisíc políbení Morlák dýchá v perly své, tak žhav, tak opojen? 52 Líbá víc a více, jak by žádal palčivých v ně vlíbat prsou vzdech, jak by duši, smrť i ráj v ně vkládal, bouři muk i sladké touhy spěch. Tak je zlíbav, na hrdlo je krásky zavěsil a zastenav se smál, že v nich tolik políbení lásky na úběl té šíje pozavál... „Tobě chystat násilí a muka, Tobě, milená?! Ó žehnajíc perly jen ti podala má ruka, – přijmi je, – já mám jich v srdci víc...( S citem lásky, velkým neobsáhle a jak perel skvost tak bohatým strhnuv děvu s koně v chatu náhle, „Zde tvůj jun!“ dí s žalem přesvatým. Zvlnilo mu prsa mocné hoře, velký bol, on opustil svůj práh, – plno perel, jako na dně moře, slzelo mu v duše hlubinách. 53 A již hudci následují chasu, před popem již dav se rozdělí, zve již matka k svatebnímu kvasu netušíc, čí strojí veselí. Bylo divu, bylo povídání....povídání... Morlák sám div tomu rozuměl; do hor zanes perly odříkání, s tureckou tam kulkou svatbu měl. 54
U PRAMENE.
Po brunátném kamení, po skalách a divých srázech pramen živý, hnědosivý jako kamzík tancem skáče. Pod brunátným stínem skal obrací vln oči jasné z temnosvitu bystře vzhůru, jako kamzík blýská zrakem. Na brunátném balvaně usedá si snědé děvče, s beder tíži – milou tíži klade na stráň podle sebe. [55] V pěnu máčí vířivou osmahlé své nožky bosé, s proudem hrajíc lehkotokým zahovoří k chladné vodě: „Spadající bystřino, zbystři ty mé nohy snědé, ať mi skáčí jak tvé vlny, jako kamzík hnědosivý. „Ať jak pírko mi ta tíž, sladká tíž ta pro milého, pro hajduka turkobijce, jemuž do hor náboj nesu. „Smoč mi skráně spálené, zkrop mi tvář i čelo horké, ať jsem slična jeho zraku, jako višeň v ranní rose. „Svěžestí mně oči zchlaď, z pušky své ať dobře mířím, přepadne-li na samotách turecký mě padouch bídný. 56 „Zpocenou mně dýku zmyj, v pásu ať mi nerezaví, kdyby výstřel Turka chybil, ať ji sobě v srdce vrazím... „A teď ovlaž, libě zroň kytičku mně bazaličku hajdukovi za kalpáček pro mé lásky připomínku!“ 57
U PLITVICKÝCH JEZER.
V lesku jezer divá krása hor červánkovým rysem obražena; večer duje v temný stromů sbor, s větrem šumí vodopádů pěna; tisíc ozvěn bouří lahodně po Plitvických stráních vlahou nocí, v nižto hroty skal co pochodně v zlatodechém dýmu oblaků z modrých lesa stínů planou chodci. V hlubokých pak záhybech jich řízy temno mží se, plné přízraků; vůně sálá z pryskyřic a mízy, v unylé již meduňce a doušce křísí rosy démantový pyl. Šídla hravá modré blesky předou, [58] onde mizí v houšť, jak rukou šedou kdyby noční duch je polapil, neb jak skvostné jehly tkví v tmy roušce. Na otěži větru, jenžto hvízdá po jezerech, cválá vodstva jízda; proudu vzdorné valy z vln se hrouží, blysknavé, jak hadi křivolací, v jezeru pak étherovém krouží orel, jenž se v skalní doupě vrací. Peruť jeho, v zlaté dálce temně znamení snad věštci mávajíc, přitulenou zdá se skrývat jemně večernice bledou líc. Orlův stín se na jezerním nachu velkotvárným proudem proplétá, dna se týká křídlem, ježto v machu peřej vysoký zas oblétá, až jej hlubněmi a výší vln, plamenitých změn a stínů pln, lepý nával bez uzdy a hrází vodopádem v letu vyprovází – v zrcadlo tam nové, v náruč břehů 59 skalnatých, jež s hůry šarlatem zhlížejí se v bystrém vodstva šlehu; v úběl pěn, jež divým úchvatem nad zčeřeným zlatem v dál se ženou – přilba za přilbou to zchocholenou; v pláni vod, v niž tryskem vítr vtýká vzdušných podkov stopy zkroužené a svých koles rýhy v letu smýká. – Orlův stín jak prapor šeřivý vlaje s vln a paprsků těch šikem přes větrný val, až s plesným rykem v hloubku v skok se vrhá pěnivý – – jezero tam nové, zvlněné, jako duše plná obrazů, mní zas dále snů svých pravdu zříti, splnění svých zářných úkazů, v zrcadle, jež luzně z hloubky svítí. S vlastní vidinou se chvatně loučí, vrhajíc se vášnivé a roučí v lepší svět, – v ty růžné vlny tam ve hlubší zas horstva vodojem, kde své slzy pro nový svůj klam halí vodopádu závojem. Dál, vždy dále proud se ve proud valí, 60 jezero se hrouží v jezero, jak by rubínů to sedmero v zlatou pásku vod si hory tkaly. Z šeré páry k oblakům se třpytí hladin plápolové shvězdění, v nichžto jedné tužby vlnobití, jedno hledání a blouzení! Objetím se pojí spádů zdmutých jako družných paží stříbrokutých; tam zas tůň jak snivá děva mladá čelem odpočívá znaveně na bratrově skalném rameně, vodopádem kadeř její spadá se stuhami perel po krunýři, jehož skulou z hrudi rekovité, děviným těm něžným hledům skryté, rudý výron každým dechem víří; zkrvavělou ránu prsou svých na prsou on tiší bratrských. S druhem druh si bujná hesla šeptá, krokem hřímavým skal hráze deptá, třpytnou drahou z nich se řítí volnou a zas proti novým poutům reptá; proud se sráží s vlnou sotva zdolnou, 61 prorývá se pod ní, přes ni letí; splývá s tokem tak, a vášní spolnou sráz i sráz jich skoky slyší hřměti. Horský ohlas hrozí, lká i plesá, onde budí bouř, tam tlumí skřek, spousta vod kde spoustě v náruč klesá – neodvratně, jako věku věk, krvavě, jak věky povždy tekly! Jako lidstva bludné kročeje, kdy se v toužném chvatu v propast smekly; jako stokrát kleslá naděje, tepna věčná, ježto neumírá, ale podťata, v tím prudčí var se sbírá... Spadají tak se svých tronů skalných, jak by korun skvosty posvátné v temno dob! A přece z trosek žalných, z bludišť vírů, z tísně malátné na svobodě hřmí a kypí z jezer proud – obr, jenžto přervav nicotu svých pout pobořil své skalné vězení! Val se v dál s tou třpytnou, vlající svou stuhou, krví zkropenou a přepásanou duhou, burácej v svém pyšném nadšení! Vždyť jsi jak ta volnost marně polapená, 62 krví z padlých věků slávy nasycená, v ňadru nesouc žertvu, smrť a svatý vzdor, – volnost, bystřina ta hřmící slávských hor! – Jezer nejvyšší, jich starješina, v lesku žehná těm, jimž v obejmutí líce zbledlá zponenáhla siná, chladne, jako v smrti zavanutí; živá zář jim hasnouc umdlela, jak by v boji dokrvácela; a když sedm jezer v temnu skleslo, sedm reků, jak ta jezera, objalo se, mužné paže vzneslo ku přísaze v tváři večera, jenžto nese hvězdy od východu. „Smrť!“ tak zní to z duší sedmera. „Umřít jest nám, bratři, za svobodu, za krvavé slzy bratří umučenců, za krvavé růže trnových jich věnců, za krvavou naděj slovanského rodu! Různých jsme my tůní vlny vybouřené, o různé již mnohdy skály roztříštěné, ale v jeden vichor vzkypěli jsme ze dna, jeden jest náš proud, – a svoboda nám jedna!“ 63 Západ zhasl, – tmí se velebně. K odpočinku na balvany v kruhu na chvíli se skupil malebně smělý hlouček bojechtivých druhů. Nad táborem jich, jak nad svými tam dětmi onen starješina jezerní, mohutný svůj obrys noří ze tmy zasmušilý obr severní, s brvím vážným, jež se jínovatí, s chladných dálek sněhem na svých skráních, s klidným okem, zvyklým prodlévati zamyšleně na nesmírných pláních, sivě vlahým, jako moře v šeru, nad nímž hvězdy plují po severu. Jemu pyšný Srbín po boku mračně krotí nedočkavé vzdory, prahna v prvý zápas, k útoku! Při něm křepký junák Černé Hory, jehož pohled úžlabími skal Turku v sled se stokrát prosmýkal, ana s pohledem se bleskla střela, jak by z jiskry oka, z duše vyletěla! Onde Polák, s jízvou na temeni, v oku vpadlém sopky temný jícen, v čele tvrdém brázdy utrpení, ale v ruce zbraň, – a mstitel v srdci zlícen! Různokrajné s nimi se tu hostí slovanského kmene letorosti, v bujném květu odervané k jihu čaromocnou zvěstí o volnosti, ježto letíc, báječný co noh, na svých křídlech unesla je v mihu. Hle, tu vyvstal z kruhu štíhlý hoch, vzpružen, jak by pokořená plec náhle byla kletou svrhla tíhu – Hercegovec, junák povstalec! Zraky jeho zajiskřily v tmách, jak když ohně vzplanou na horách zvoucí bratry do zbraní; tak žhavý obrací hled k soudruhům i praví: „Vítejte mi, bratři z dálných otčin! Zápal váš zas v lidstvo věřit učí; ještě nevymřeli, jimž hne zločin krví šlechetnou i mstivou žlučí! Ještě v líném, vetchém světě tom 64 reptá srdce, nezdušeno, zdrávo, ještě v rukou bůh má soudný hrom, ještě neprolháno lidské právo! Nechť nám káží podlí turkomilci katy slavit, lízat lotrů meče, dravčím chtíčem ztopené až k jilci v krvi bezbranných, jež po věk teče, vrahu otročit, jenž pustoší v nepaměť nám česť i požehnání fanatismu vzteklou rozkoší! Nechť nám klnou zištní pochopi s kupným posvěcením Evropy, které zábojcům nás pod nůž shání tupým soudem dějin krvavých! Ještě lidstva pouští matnozvukou zahřímá i k činu trhne rukou pohled v zející ten věků hřích, jímžto klín jich v temnou propast puká, zalknuv světlo všecko: – v naše muka!“ V odpověď mu jiskří zraky druhů nadšením, i pozvedá se z kruhu mladík zlatovlasý, tváře bodré, jemuž bojechtivost v jarém zraku 66 nevyšlehá bleskem v temnu mraku, ale sluncem na obloze modré. Vstal i dí: „Jsem synem krásných Čech, v jichžto prsou každý raje vzdech, každé její v mukách klesnutí žeřavým se zahlodává ostnem. Také naše pýcha ve ssutí, naše volnost v jarmu nelítostném; vrah ač náš se chlubí leskem světla, jeho žezlem – otrokářská metla! Právo ústy lže a skutkem mrhá, zvůli svou křtí jmenem svobody, a v čem slávská krev, to zpupně svrhá v nízkost raje mezi národy... .národy... Mučidlem i palnou hranicí, fanatické zášti krvožízní, mečem, plamenem i temnicí, porobou, jež rovna vaší trýzni, za násilných, krvavějších dob štvali nás, svou raji, v nectný hrob. Nejdražší nám vycezena krev, z hrobu pak jsme vstali – národ duchů... Nezní křižácké již války řev, rezaví meč katův, zbaven ruchu; 67 myšlenkou námť býti s nepřítele v zbroji lži a křivdy, bez ocele; proti šalby šermům duchovitým, jež nás v oka svírají a rdousí, chytrých násilníků hrozbám litým v odraz chladně um náš slova brousí, – národ někdy Božích bojovníků v chabé zápasí jen stínů hře! Hoj, tož u vás, bujných sokolíků ještě platna krev, jež vzdorně vře, ještě srdce zápal, ducha vřelost, vůle nezdolnost a ruky smělost junácky jsou vítanými hostmi, ještě čin a síla jsou zde ctnostmi! Nač mi doma vláčet řetěz líný, bezkrvý jak stín jen srážet stíny? Zde mi život vroucí, rychlotepý ještě skvostem, an se v obět klade; zdeť mi úkol, sladký krvi mladé: zápas reků velebný a lepý! S vámi ruka česká zbroj ať tasí, a svou sílu, v chabost zakletou, jedno české srdce odvetou na Slovanstva vrazích mnou ať spasí!( 68 „Slzy Tater,“ volá Slovák snivý, „mé nechť krve vpíše oheň živý na skal jižních divopustý žár! Na Turčínech v boji porobenců pomstím hříchy jejich pobratřenců, jichžto zloba sveřepá i kletá v bědnou Slovač před očima světa též jak v raji vtíná smrtný spár!“ „Bratr za bratry,“ dí Polák temně, „Slovan za Slovany krásně zmírá, – nešťastná však moje rodná země, rozervaná, sirá, teskně zírá, kdo že bratrem jí a kdo že vrahem? Mezi nepřáteli, jichžto řad rány metal v ni, byl rodný brat; – mezi bratry, jež zde v kruhu blahém nadšení zve v posvěcený šik, heslo „volnost“ nesa na svém štítu podmanitel matky Polsky dlí tu, v jehož „urá“ slyším její vzlyk! Proč ta láska ku svobodě vspolná, ježto pod korouhví jednou pojí nepřátele jako bratry k boji, 69 ó proč ona utrpení bolná, zášti blud, jenž věků váním víří, mocnou, čárnou velebností svojí ve všech vlastech slávských neusmíří, by z nich každá byla svá i volná! Kolikrát již chtivě rozséván hněvu plod jak žeň nám nejskvostnější, kolikrát on krví nejvroucnější na ssutinách smíru zaléván! leč jak nešťastně jsem v marné vzpouře krev lil za svobodu naši vlastní, stokrát žehnaněji v bojů bouře vám plyň v oběť krev má! Buďte šťastni!“ Jak když sokol v záři povzletí, Černé Hory volný syn se vzpružil bratra Lecha tiskna v objetí: „Kéž by vspolnou sílu bůh nám tužil takým duchem bratrství a smíru! Svorni s sebou, silni proti světu srosťme v jednu obrovitou četu nezdolných jak skály bohatýrů! A jak na vlnění kolísavém věčných bojů s nepřátelským davem 70 Černé Hory hradby ční a val, základy těch nedobytných skal na hrot našich dýk jak postaveny: kéž by tak se všecky slávské kmeny v jeden tábor slily obranný, tak jak povždy vrahem napadený, tak i vítězstvím vždy žehnaný!“ „Krvácejmež za tu raji bědnou!“ s žárem volá Srbín ohnivý; „kapky krve té se v hlasy zvednou, snílky v bojovníky oživí; ať to v srdci slovanského kmene trhne bleskem, hromem zabuchá, ať se krev zas varem v skráně žene, ať se vzbouří mdloba bezduchá! Pro mučenství slávské, raje smutek jednať spása: okřídlený skutek! Rozsijte jen jiskry – símě činu, vzněťte srdce ve plamenný květ, – reci jako z bájí v jednom kynu vzejdou v nový slávský svět!“ „Vzhůru! K předu!“ mocný velí hlas, zvuk to z duše, mírný v ladné síle, – 71 vstal syn Rusi – v čele sníh i v týle, v sivém oku hvězdný moře jas; vstal jak starješina nad rodinou, a jak děti k starouškovi otci statní junáci se k němu vinou s důvěrou, i sledují ho v před; sedm postav temných mizí v noci, za nimi vlá v pozdrav orla let – – Od Plitvických strání v jezer šumu, jež jim pějí tajůplnou dumu, znikli k mezím tureckého panství v neslýchaný, nevypsaný boj za očistu světa, za odboj proti hříchům dob a za Slovanství! Zašli, zmizeli již beze stop, a kdes v uvolněných ňadrech jihu neznámý je mlčky ztulil hrob....hrob... Temno za nimi, a v žádnou knihu nezapsaly dějiny jich jmen; činy oněch reků dobré vůle z končin slávských, z celé světa půle k jihu spěvších, – jejich smrti sten, jejich mučenství, – jsou zapomnění v plen! 72 Na sta bylo jich, již neslavně a svatě z lásky bratrské šli ku Golgatě z klidných rodných niv mřít za nebohou raji! Zašli navždy v stín ti tajní chodci, zmizeli jak bohatýři v báji; pamět slzící je s očí ztrácí....ztrácí... A jen sladké hvězdy jižní noci, skalnatých jen doupat noční ptáci vepsali jich osud v letu svém v tmavý blankyt, skal jen diadem zaclonil se vzdušnou smutku rouškou, divý bor jen v oběť vydal dým vonnou mízou, meduňkou a douškou; jezer šum jen zadul truchlý rým, vodopádů hlahol zahřímal válečný jim pochod v lůno skal, – ale hymnu zapěl, sprostěn pout, na svobodě bouřný z jezer proud, v ňadru žertvu, smrť a svatý vzdor, – bystřina to volná slávských hor. 73
SVOBODĚ!
Jsi jenom orla snem, jenž větrů divé říši a letcům křídlatým v jich nespoutané výši – o tolik volnějším než země otroci – svou silou vévodí a krutou svémocí? Jsi duší pralesů, kde vlk a šakal řádí, kde smrť se s životem rve v pustém bezevládí, kde hyne v temnotách, co slabé zrozeno, a vpíjí slunka zář jen obrů temeno? Jsi sopky výronem neb vlasatice kružbou, či tvorstva souladem a lásky lásce službou? Jsi bouře rozmarem a blesků svévolí, či poutem nejsladším, jež blažíc zabolí? [74] Tak snadno zkrocená proč prcháš z lidstva davu, neb divá opájíš tak běsně jeho hlavu, že sotva výkřik tvůj v noc robství zavane, již ráno z reků tvých jsou tvoji katané? A vůdce vojů tvých, jenž korouhev tvou zvedá, hle, zmámen vítězstvím sám na tvůj stolec sedá, tvých svatých zákonů již znaven tajemstvím, sám otrok přeludů, chce vlásti jmenem tvým? Kdy člověk velikán své tužby s tebou snoubí, což mu v té rozkoši do trpaslíků zhouby? On mocně kol a kol svou vůli rozhostí a drtí, násilník, sta lidských volností! A proto pidimuž tvým jmenem rovnost hlásá a mní se velikým a soudný meč si pásá, i marně ženou jej tví obři v kouty zpět, – hle, střízlík zmudřelý, on podmanil si svět! On na stráž postavil si spravedlnost slepou, a spousty jejích ran tě k jeho slávě tepou! On krotí, srovnává, že stejně trží vděk i smělý zločinec i smělý pravdy rek. 75 Ó, z nízkých temnic těch kdo po tvém dechu žízní; jak malých lidí svět jej umně stíhá trýzní! Přes srdce zlomená a rozsápanou česť – ó sladká svobodo! tak slavíváš svůj vjezd! Dav křičí: Na pranýř! a zákon: K popravišti! A přece národy tě ždají na bojišti, přec na život a smrť rve tvého pouta kruh i věštec, mučedník, i srdce žár i duch! A volá po tobě přec lidstvo víc a více, ač nikdo nezná tě a neuzřel tvé líce; kdy, odkud zavítáš, ač nikdo netuší, tvůj pablesk od věků všem září do duší. Ty nejsi orla snem, tys lidstva vírou sladkou a vzejdeš, zaplaneš i nad chudinkou chatkou, – hoj, což tam za tebe se krve utrácí, kde jarní bouře tvá tam v jihu burácí! Ó, zoře, svobodo, tak těžkou žertvou vzňata, tam pobratimcům buď tvá výsost věčně svata! Tam křídlem sprostěným až volně zavíříš, tam budiž domov tvůj, tam pravdy tvojí říš! 76 Tam odhaliž svou tvář, o dcero rekovnosti! Dej slabým ochranu i volnost velikosti, jen podlost věčně drť! Tam vztyč svou korouhev, tam, svatá hádanko, tam, svobodo, se zjev! 77
BOJOVNICE.
Po zuby až vyzbrojeni, s tváří tvrdší ocele, ostří v zraku, metajícím temné hrozby mstitele, – zpurný vzdor, jak bleskem vrytý na balvanech snědých čel, boje lačen v každé brvě střáhne hrotem dýk a střel: tak se zdvihli na Turčína! V chladné zbroji žhavý hněv; tak je žehná do zápasu teskný zástup žen a děv. V jedné dívčí ruce bílé blesk též jaký skutý hrá; [78] na Turka se mužně vydá s muži družka bojovná. K pobratimu junákovi v řad se staví na pochod; za ní sestra ruce vzpíná, volá máť i milý rod. Až k ní stoupil praděd starý, v každé vrásce výstrahu: „Ostav mužům svatou pomstu, bojovníkům odvahu! Nesouzen ti divý zápas, ženin osud Bůh ti dal! Zůstaň v matiččiných loktech, na tatíčkův hledni žal! Místo tvé jest u jich nohou, kde ti dáno růst a kvést; nesmí dcera hrdou hlavu výše než k jich srdcím vznést! Zůstaň v útulné té chatě drobných bratří ochranou! Z oček jich ti časné slzy jedem v duši pokanou! Nechtěj, by ti v skalném poli bílé hrdlo zrubnul vrah, 79 ale něžně by je objal, jenž ti bude v srdci drah. Nezhrdej tím útlým žitím, není tvým ten mládí květ, bude v tiše vzdané lásce záhy choti náležet. Jak by mohlo srdce tvoje od všeho se odtrhnout, od domova tichých slastí, k nimž mu jest tak sladko lnout? Zůstaň!“ – Děva však se vzpírá, hled jí blýská hrdinný. „Nezvolila jsem já sobě ženin osud bezčinný! Nevysloužila jsem sobě tatíčka ni matky ctné; vše to, čím mi Bůh tak žehnal, není plodem vůle mé. Nedobylo si mé srdce ani drobných bratří těch, nepřilnulo dívčí láskou k nižádnému z junů všech. Ani chotě, svého pána, ono sobě nezvolí, – 80 vydáte vy, povelíte, nechť i duše zabolí – – Ale juna pobratima, s nímž mi sdílet boj i skon, toho nedal osud slepý, ale čisté vůle sklon! Žárnou touhu v zápas krutý, za volnost v ten čestný boj, srdce mé i Bůh ji káží, v ruce tisknou svatou zbroj. Tenť můj osud vyvolený! Žít a mřít mi dejte tak!“– – Jde, – a matka slzu stírá, otci hrdě blýská zrak. 81
ČERNOHORSKÁ UKOLÉBAVKA.
Položila Černohorka, matka hrdá, robě mladé, pacholátko v tuhé lože, na skálu je tvrdou klade. „Zakolébej, tvrdá skálo, půjč své lokty mému synu, ať se vyspí v tuhém loži, ať se vzbudí na hrdinu.“ „Nemohu já zakolébat,“ smutně praví šedá skála, „ač bych ráda zkolébala.zkolébala, [82] zobjímala, zulíbala Ráda bych jej odchovala, – vždyť tu teskním sirá, smutná, – ale silná nemám síly, moci nemám přemohutná. Přimrazeny moje paže obě k prsům zkamenělým, kolena mi vrostla v zemi, již jich od ní neoddělím. Ale vezmi, dobrá máti, bylinku tu přetajemnou, jíž se skály otvírají; v útrobu mi vejdi temnou. V srdci chovám zlato ryzí, vezmi si je, ráda dám ti, kolébku dej zrobit zlatou, na té synka zkolébám ti.“ Ale matka Černohorka hrdě skálu mlčet zove: „Nikdy na kolébkách zlatých nevzrůstají hrdinové! Netuží se, nemohutní junáků ty statné vzory, 83 strašliví ti turkobijci, synové to Černé Hory!“ Přisvědčuje tvrdá skála: „Na mé témě nes jej tedy, na mrak bílý tam jej polož, jenžto halí vlas můj šedý. Jako na labutím peří bude na něm syn tvůj spáti, při bouři se kolébati, s bleskem zlatým sobě hráti. Mezi mračny, mezi hromy vpije smělost, žár a vzdory; nepozná pak bídné bázně, bude sluncem Černé Hory!“ Ale matka Černohorka váhá leskně hledíc k mrakům. „Převysoko, lepá skálo, předaleko mým to zrakům! Jak by děcka střehly v mračnu, sám jen Bůh kam s hůry shlíží? Oč, že matčina by láska úsměvem tam vnikla stíží? 84 Tam ni matčina ho slza nepožehná tokem svatým; syn by s matkou neviděl se, oslepil ji bleskem zlatým. Vážně praví šedá skála: „Zavolám ti tedy s výše větřík volný, libovonný; zkolébá ti synka tiše. Ladně hybné jeho křídlo, jako křišťál prosvítavé vpustí k němu lásky úsměv, lásky bdění pronikavé.“ Ale matka Černohorka rozvažuje, váhá znova: „Oj, ten větřík, dobrá skálo, druh je bludný, bez domova; neví kam ni odkud letí, nemá vlasti, nezná matky; bratra jemu, sestry není, – čím mu bude syn můj sladký? Jakž by větrův dech jen chladný na mé robě láskou dýchal? 85 Odvál by jej perutěmi rodné matce, rodné zemi.“ Uznala to moudrá skála, přemítala, potom praví: „Otevru ti tedy, matko, podzemní svůj úkrov tmavý; nejdražší ti vydám poklad, tajemství to svoje tklivé, sladké dítko srdce svého, čerstvý pramen vody živé! Rozvlním jej, rozkolébám, vlož mu robě ve objetí, ať si hrají, neviňátka, ty dvě naše sladké děti!“ Ale matka Černohorka takého se druha leká. „Živý pramen, milá skálo, kam ten plyne, kam ten těká! Do bujné by řeky proudil, s bujnou řekou do jezera, z jezera by dál se houpal do moře se šumně dera; 86 v moři spěl by k cizím břehům, zapomněl by, vlasť kde rodná, – ne, to není kolébavka černohorské mládi hodná!“ Znova zkoumá šedá skála, jak by robě zkolébala. „Nuže, matko Černohorko, znám již lože tvému synu! Chceš-li, by se ze sna vzbudil na junáka, na hrdinu, sešlu tobě orla s hůry, ať jej na svém křídle houpá, v mrak s ním krouží, k slunci stoupá jako střela na obzoře! Ať jej učí orlem býti, rekem reků Černé Hoře!“ Vzkřikla matka Černohorka: „Budiž, skálo, požehnána, květem růží obsypána za svůj důvtip, za svou radu! Na orlím se křídle houpat, hoj, toť kolébavka pravá, 87 černohorské mládi zdravá! Ale ještě, moudrá skálo, jasnou radu dej mi jednu, by mi mohla křídla narůst, ať se za svým orlem zvednu, kdyby umdlel na nebesku, abych mu je podestlala, kdyby klesal rázem blesku, bych s ním klesnouc umírala...“ Mateřiny lásky slova tvrdá skála uslyšela, zachvěla se touhou sladkou prsa její zkamenělá; v srdci jejím ryzí zlato rozžalo se, roztavilo, ve ztuhlé se její údy jako vroucí život lilo; zatepalo srdce skály, ztrnulé se lokty chvějí, kolem děcka s něhou lásky pohnula se náruč její; slunným dechem teplá skála oživena oddýchala, 88 a již děcko černohorské sama v klíně kolébala. „Nevydám tě orlům skalním,“ pacholátku skála šepce, „na svém lůně chci tě houpat jako matka na kolébce. Zde mi vzrosteš, zde mi zkveteš na junáka, na hrdinu, v loktech mých se v reka ztužíš, skály synu, můj ty synu!“ Ale matka Černohorka přiskočila jako lvice, vyrvala své dítko skále, zlíbala mu černé kštice, zlíbala mu očka černá, snědé líčko, ústka sladká, žárlivě je přivinula k zbouřenému srdci matka. „Nevydá tě skále tvrdé srdce matky, srdce hrdé! V mužnějšího tebe reka nežli skály kámen horký vykolébá něžnou láskou 89 srdce matky Černohorky! Víc než v jejích tvrdých loktech, skály synu, můj ty synu, utužíš se na mých prsou, na tom srdci mateřinu!“ Usmála se šedá skálaskála, čelo její vyjasněno. „Ráda vzdám ti syna v lokty, matko reků, statná ženo! Odchovala bych v něm sílu, vzdor a zápal ve svém družství, ale matka Černohorka ještě víc v něm ztuží mužství!“ Kolébala Černohorka na svém srdci mladé robě; skála jako pramáť šedá – – žehnaly mu matky obě. 90
JAK VELKÁ ČERNÁ HORA?
Beg dokouřil, však zapomíná v ústech svůj čibuk přec a v zamyšlení čeká, ba číhá s trnutím a tajnou bázní, kdy zaslechne již posla rychlé kroky, a hodiny se jemu věky zdají. V tom zahledne, že Srbín černohorský, jenž v otroctví mu jat a raněn vydán, se kaboní, jak horské mračno stojí a bičuje svým břitkým zrakem bega. Zpět rychle beg svou pyšnou hlavou hodil, rty rozšklebil, z nich prázdný čibuk pustil i pošoupnuv se na koberci pestrém, v nějž bulharských kdys děvic útlé prsty svou hebkost vetkaly – byl jako z dechu – [91] beg nohy zkřížené jaks narovnával, a z levé teď mu sklouzla skvostná trepka, již vyšila kdys jatá Srbka zlatem. „Patř, ďaure, ven,“ beg osopil se chytře, by Srbu skryl, jak malinkou měl duši a hrdinnost by křikem jemu nalhal. „Tam zírej ven a dbej, zdaž ze hromádky těch kamenů, kdež tvůj a tvojich pelech, jenž státem být se chvástá Černohorským, zdaž odtamtud můj Mustafa již běží mi povědět, jak velká byla výhra? Již divno mi, kde lenoch ten se toulá! Vždyť od voje, jenž s pašou Suleimanem tam ďaury hnal v jich vlastní skalní brloh, sem k Nikšičům přec není cesta dlouhá! Byť Suleiman byl proletěl ji celou, tu pidiříš, tož od něho až ke mně přec doběhl by mezek za nedéle, než nardžile co vykouřil jsem vonné.“ Tak blabole i laje vlasti orlů i sokolů, jsa s chloubou šťastně hotov, beg úsměšně teď šilhal po junáku 92 a laskavě, jak jindy tváře děvčat, si v odměnu své brady plíseň hladil. A junák tam – hej, nebýt v řetěz poután, zle begovi as bylo by se vedlo! Vždyť dobře měl to baba vypočtěno, žeť jist i tchoř, jenž dráždí orla v kleci. Jak mračný sloup stál pohaněný Srbín, zpod čela vzdor a nenávist mu jiskří jak z temných skalskal, když ořů podkovami je nepřítel v ta hrdá prsa bije. Beg rozkazem by stokrát mohl hřímat, Srb neslyšel, on bega nechce slyšet. Stál bez hnutí a s hořkým hněvem pravil, jak dýky hrot své každé slůvko brouse: „Zdaž, begu, víš, že pravoslavných míra jest jinaká než míra prorokova? Srb neměří ti na kotouče dýmu, jež z nardžile se valí chřípí begů; tak nevyzvíš, jak velká Černá Hora. Víš, kdyby tam ty skály nestrměly, 93 a za nimi zas jiné, živé, děsné, jež číhají tam jako skryté hromy, zrak hrozivý a pušky mají dlouhé i čpavější než nardžile tvé vonné; a kdyby zafičel, jak mračnem kule, tvůj Suleiman těch skalných obrů ledvím, skryt puškám těm, jež nabity jsou hromem, a vyletěl až někde u Cetyně: pak byl by tam již věru rovnou cestou, a Mustafa by vítězství ti hlásal“ Víc nemluvil již Srbín, náhle němý, neb Mustafa jak horká vletěl kule, jež dopadnouc se rozstřikuje v oheň; tak zasršel též otrok chvatnou řečí. „Mějž Allah dík!“ tak chroptil beze dechu a ke hrudi, z níž roucha cáry visí, tvář naklonil, v níž prach se potem smývá, a jeho zrak se blyštěl jako zpitý. „Jsme v Cetyni!“ – Beg vskočil na své nohy, a Mustafa mu podal ze zaňadří list zpocený. A beg tu četl, četl, že Suleiman se octl před Cetyní, v šíř proletěv tak rázem Černou Horu, 94 a prorokem se dokládaje doufá být v stolici, než posel dojde s psaním. Hej, poskočil si beg s tou jednou trepkou, až posmekl si vážný turban stranou. Ba guslar kýs, jenž hlásal jeho skutky, též o něm pěl, že s důstojnosti škodou si zavýskal a prsty k tomu luskal. On, zaslechnuv, jak junák zuby skřípal, prý radostí a veselím se neznal. Co Mustafa si za svou službu získal, to neznámo i tomu chvalopěvci. Z dnů báječných sic chovají se písně, v nichž begové se za radosti menší svým otrokům a milcům vděčí zlatem; však praví se, že mrav to nepamětný, a písně ty že jsou až příliš staré. Nuž, Mustafa se s prázdnem, tuším, klidil. Však obsypal beg za to Černohorce, ač slovy jen: „He, slyšíš, synu babí, kam děly se ty děsné živé skály? Jsou o hlavu teď nastokráte nižší, o tisíc hlav jest Černá Hora menší 95 a o tolik též dlouhých pušek kratší. Teď otevřel ti velký Allah oči, teď, otroku, se pokoř svému pánu! Teď shýbni vaz a nacpi zas mi dýmku, ať přeměřím si znova zakouřením, jak daleko jest z Nikšičů až v Cetyň! Hej, rychle, hej!“ A beg svým tělem škubal a nadul se, až div se nerozpukal, v tom obrátiv se k Srbu nazbyt mrštně tak vyhodil svou druhou trepku maně, že jako pták se kmitla přes zábradlí. Beg zasmál se: „Běž, ďaure, běž mi pro ni! Však víš-li kam? Nu věru nedaleko: oč, trepka má že padla na Cetyni?“ Beg s chechotem se sklonil přes zábradlí, bled najednou však zavrávoral nazpět; stál kamenný, jak černohorský balvan, Srb naslouchá – a slyší z dola vřavu. Hoj, poznal vás ten junák v pouta spjatý, znal dobře vás, vy bitých Turků vřesky! Toť nejsladší mu v širém světě píseň, toť andělských mu guslí krásné hraní! 96 „Nuž, begu, nuž,“ teď volá Černohorec, „tys pravdu měl, že než by došla dýmka, tak z Nikšičů jest na Cetyni blízko; však z Cetyně až v Nikšice jest blíže! Tak zázračně se zkrátila ta cesta, že nardžile jsi ani nenakouřil, že otrok tvůj ho ani nezapálil, že nezvedl ti ani spadlou trepku: a již tu zpět ten Suleimanův zástup jak stádo koz se divým skokem žene, již vřeští v sluch ti vítězů těch mekot, – jim skály teď jsou v cestě věru hračkou! Kde skulinka, kde v skalách jaká dírka, z ní vyvržen se třepe zbitý Turek, jenž odnáší si, co mu zbylo údů, ba věru mním, že mnohý ztrativ hlavu přec utíká, jen když mu zbyly nohy! Tak vítězní jdou Turci od Cetyně! Nu rychle spěš s tím zbitým houfcem dále, neb za Turky tu budou Černohorci; vždyť znám je přec a vím, jak Turkům hrají! Hoj, zkrátili jim od Cetyně cestu, ba rovnati ji, balvany z ní rvali a metali je na turecké hlavy. 97 Tak, begu, tak – ne troubelem tvé dýmky – tak naměří se Turkům Černé Hory! Ba kdybychom i měli hory lámat a skály své si v kousky rozškubávat, my budeme je vrážet v mozky Turků, byť se zemí se srovnaly tou prací! A nyní běž!“ – – A beg tam trepky nechal. 98
MOŘSKÝ ĎÁBEL.
Děl ranami se břehy rozhučely, až Siného se moře hloubky chvěly, a hlavy hor jak vážná čela carů dnes v dálce kol si mraky odestřely, tak v šedinách, zří obnaženy k Baru, kde junácký vlá barjak z citadely. Svět s nebesy to přísahají věrnost a sklánějí se s dary Černé Hoře: hoj, z východu jí slávu skládá zoře, a na západ jí k nohám skleslo moře! Jak ve propastech kol to asi výsklo, když bujarý ten příboj vzdorně hřmící, jejž potvorné jho Turků po věk tisklo, se vyrval jim, že marno jim ho stříci; [99] jim, otrokům, když bouřně hlásíc válku, jak tisíc lvů, jak horda světoborců, hruď svobodnou jim stavíc v šíř i dálku se vrhlo moře v lokty Černohorců! Ó, moře Siné, obře v hávu zlatém, již slávský jun ti vzdal svůj pozdrav prvý, zmyl v tobě zbraň, teď snoubeni jste krví, onť pobratimem tvým a tys mu bratem! Hloub zahřměla tak jásající slastí, až otřásly se břehy od základu; co stálo hor kol kolem na oblasti, ty ozvěnou si houkly do souladu, i zpěněná jak zapěla to řeka, k níž hledí troska Obodského hradu, zní útrobou hned Obodské to hoře, až ohlas ohlasu se v slujích leká; jak šumot perutí, jak dusot oře tam jeskyní to hlučí ve prostoře, hned mezi stěnami to skokem těká, mam divoký to v šerých klenbách tropí, až zvoní otřasem jich krápníkové stropy, a tisíc ozvěn šepce: Moře! Moře! Tu mrtvých skal se tajný život chopí, 100 a náhle vzrušen ve snách Crnoj Ivo svou trhne pravicí, z níž třaskem padne kopí. Vstal z klínu vil, a s těžkých víček střásá sen staletý, jenž duši obestýlá; jak stříbro tam, jež klenbu sluje pásá, tak jeho kadeř skví se sněhobílá, skal tuhá kamennost jsou jeho rysy, a jak dvé krápníků s jich stropu visí, tak dlouhých knírů sníh mu k pásu splývá, v nichž zarostlá jak v síti zbraň se skrývá; však v pádném rameni je zřít kov síly, a zrak jest mlád jak žárné oko víly. Vstal z klínu vil i volá zjařen divem: „Již zvete mě, vy uspávačky ladné, již budíte mi den můj v hrobce chladné a junáctví mně v srdci bojechtivém? Jest chvíle má? Již jednou zdálo se mi, že Kotor upjat k naší rodné zemi, jak démant zdobilo ji moře Siné – však minul sen! Zdaž nyní nepomine? Jest chvíle má? Aj vzhůru orlím vzdorem, ať zakrouží můj barjak nad Kotorem, 101 ať nepřátel již kleté panství padne, ať mizne jich co písku pod přílivem! Již se mnou vzhůru, družice vy vnadné, jak na svatbu již v letu vítězivém; již nevěstu chci svatat Černé Hoře, již v náručí chci unést Siné moře!“ „Již pozdě jest!“ mu vece víla mladá, a barjak zdvižený mu z ruky padá. „Dnes, praotče, ti není na Kotoře svým Černohorcům vysvatati moře, – již Černá Hora sňatek s mořem slaví, již krása mořská s junáctvem se snoubí! Hoj, slyšíš, jak to zadunělo z hloubi, až otřásly se šedé horstva hlavy? Z hor Černých pozdrav letí na Dinarské, – hřmí junácká to sláva z tvrze Barské! I naslouchá tu žasna Crnoj Ivo; kol dozněly již krápníkové stropy a v klenbách ztrácejí se ozvěn stopy; jen jako povzdech po přestálé boře zní ještě sladký šepot: Moře! Moře! Též povzdechl si z hloubi Crnoj Ivo: 102 „Ó spatřit je, jak leskem luny hoří, jak hladinou mu sněžná plachta pílí a rozehrán se delfín z hloubky noří; jen okamžik to zřít! jen jednu chvíli!“ Hruď se mu dme, a svůdně prosí víly: „Pojď, vládce náš, a veď nás na přímoří! Pojď, vyhoupni se na bělouška lehce – jen poslyš, jak již nedočkavě řehce! Již zvoní stříbrem podkov, již tě zove, již na něm čeká sedlo purpurové, a hříva, z vrkočů mu rozpletena, jej oblétá jak mořskou vlnu pěna! Již, vojvodo, vstup ve střemeny zlaté a chop se nám již uzdy démantové! Pojď, jesti noc a dálna ještě zoře: pojď pozdravit, pojď vítat Siné moře!“ I lahodí mu toužebnými hledy, vlas rukama mu bělostnýma hladí a prosbami jej vábí na výzvědy, kam nezdolná jej vlastní touha vnadí....vnadí... Již bělouše mu nachem osedlaly, a zlatý střemen drží mladá víla, již v pravici mu třpytnou uzdu daly, 103 a rozpletena vlaje hříva bílá. Tak v kruhu vil již jede Crnoj Ivo; již v tichu jeskyně jdou šumným chodem, tmou hlubokou se dlouhá cesta vine, až vyšli v noc. Kol vlají roušky stinné, a měsíc bílý vzchází nad Obodem. Jdou s rozkoší, pouť jejich v let se míhá, a za nimi se měsíc výše zdvihá; ó letí v noc, všem Crnoj Ivo v čele; mha oblačná jim vzdušnou cestu stele. Jak slastno jim v tom volném plouti vzduchu, jim, odvěkým to vězňům temné skály! V tom zavál tichem slavný výkřik duchů, – ó moře, moře zhledli v šíř i dáli! Tu před nimi se rozprostírá šumné, tak zářivé, tak tajemné a dumné; tu lichotí se ku břehům tak hebce, tam bublajíc se o skalisko pění, – tu slavný slib, tam tichý pozdrav šepce a ku břehům zas vyzní v políbení; jak tisíc úst se tisíc vlnek shýbá a toužně tisíckrát ret země líbá! Kam stačí zrak, ó všude moře svítí; 104 kraj hvězdný odsvitem jen jeho zdá se, a v mořskou zeleň vzduch svou barvu nítí, i měsíček ten v moři lesku bludný jak víla mořská v panenské je kráse. Ó moře, v něž i paprsek ten cudný jen s chvěním dopadá, ó moře skvoucí, kdy v zlatých tepnách tvých co píseň vroucí to klokotá, kdy halíš v zlato řásné svých ňader hloub, – ó moře, moře, jak jsi krásné! Zdaž lilie to na přímoří zkvetly? vln kadeřím zda vinou věnec bílý? Ne, – v písku tam, jenž zlatými hrá světly, to děvic kruh, toť Obodské jsou víly; tam usedly a v dálku třpytnou hledí, zda vzpluje z vln tam posestrica volná, – cos mihlo tam, – i žádná slůvka nedí, jen v bledou tvář se line slza bolná, a víla nejmladší si vzdychla touhou, zříc vílinu tam v moři stopu dlouhou, toť zlatý vlas, jejž za ní vlny nesou, vlas perlami a světluškami spjatý! S řas mladé víly hor se slzy třesou a kanou v zlato vln co deštík zlatý, – 105 hle, nebesa co zrcadlo té krásy též pláčí zlatý déšť, jenž v moře spadá; v tom zavál vzdech, – to děvic ňadra mladá se touhou zachvěla! Hle, moře hrá si tak svobodné, – a jim zas v hrobku jíti! Tu soucitně jim k nohám ulehá si vln tichý rej, a vodní řasy v síti jim k potěše tu drobné rybky loví, proud vynáší tu šperk jim koralový a lastury jim hází v bílé dlaně; tvář měsíce, jež na vlnách se svítí, jak oko mořské usmívá se na ně. Své náručí tu rozpjal Crnoj Ivo; on, jezdec duch, tam na skalině stojí, Bar, lepý Bar má po pravici svojí, a nad hlavou mu měsíc žárem hoří. Kol tichne vše, neb Crnoj Ivo žehná moři: „Bůh nad tebou a svatá nekonečnost nechť vyslyší, jak blahořečím tobě! Zrak oslnilos mně, jenž viděl věčnost, a jí ty stvořeno jsi ku podobě: buď naším na věky a matkou zlatých věků 106 jak tebe zřím, tak slavné, plné skvoucích vděků; ať velebná, jak tys, nám z tebe síla vstává, a spanilé, jak tys, nám klín tvůj dary dává; tak obrovská jak ty buď volnost našich reků, a věčná jako ty buď Černohorská sláva!“ A nad moře svou vzpjatou náruč třímá, tak Crnoj Ivo s ním se obejímá, a moře jako v jednu vlnu slité, se valí v odpověď a v skály hřímá; kůň zařehtal v to ržání hromovité, – pak ztichlo vše, – a moře v lesku dřímá. – Jun s podivem se křížem žehná v člunu, v němž vyjíždí si na lov nocí pozdní; i volá Crnoj Ivo k rybákovi junu: „Však navrátím se v Obod, než se rozdní; nuž ponoř síť, ať zvíme, co nám chystá moře, a jaký dar v den první podá Černé Hoře!“ Jun rybák hlasem tím se zachví v barce, i vzhlédne výš a vidí vojevodu starce; jak z jiných světů jest to převelebné stáří, a divný oheň plane v rekovité tváři. Co jako labutě to k vojevodě slétá? 107 Co jako lilie to na přímoří zkvétá? Dvé zraků k rybáku se luzně kmitlo nocí, on prosbě podléhá, těch očí zmámen mocí; síť ponořil a teď ji z hloubi lesklou zdvihá, – ó, jaký skvostný lov a jaká jeho tíha! Co měňavých tam rybek jato leží! Jun přirazil a složil kořisť na pobřeží; Však čím to as, že rybek ubývá mu v síti, proč mizí zas a zas? Kam jen se mohly díti? Již poslední, tak třpytná jako stříbro ryzí, se mihla jen a v hnusný, dravý jícen mizí, již zhltila ji hrozná, zubovitá tlama, a na dně sítě leží děsná ryba sama; dvé očí příšerných se kalně z hlavy třpytí, a líně skleslé, bahnem osliznělé tělo nechť ohavně již lupem dravčím naduřelo, přec jeví tlamy škleb, že nic jí nenasytí. I zírá Crnoj Ivo, zírá na netvora: „Toť prvý dar, jejž z moře bere Černá Hora? Ty moře krásné, toť tvé požehnání? Tak slávu, svobodu tvá hloub nám věstí? Toť známka naší velkosti a štěstí? – – Ha znám tě, stvůro, znám tě na potkání!“ V zbraň Crnoj Ivo udeřil tu pěstí 108 kůň kopyto pak vrazil v netvorovu hlavu. „Tys pustá závist nenasytná, kletá, jíž bědné národy jsou za potravu! Tys za krev naši hnusný nevděk světa, tys běsný zisk, jenž lup svůj dravě smetá, tys kupčící ten mrzký světa Babel, ha znám tě, vrahu, znám: tvé jméno mořský ďábel! Zjev, rybáku, zde našim z jitra na pobřeží, že vzkázal Crnoj Ivo, – ať se střeží!“ Jun vyděšen tu vzhlédl k vojevodě, – v tom zabělel se blankyt na východě, hlas kohoutí se ozval duchům zrádný – a jako vítr mizí rek i víly; kam zalétli, jen pruh se zachvěl bílý, jenž daleko se ztratil na Obodě; již zbyl tu podkovy jen otisk pádný, jímž ohava krev černou chrlí z čela, a duše junova se v mdlobu potácela. Teď výš a výš se šerý blankyt bělí, až zjasnilo se moře v denní kráse; dni k pozdravu hřmí střelba z citadely, z níž veselí a jásot rozléhá se. 109 Jen rybák dřímá tam co zkamenělý jak Crnoj Ivo, o němž jemu zdá se. Pak divoce se vzruší z hloubi spánku, – dvou očí hledá, – rdí se od červánků....červánků... ByI sen to? Či chce nás ten Babel zhubit? - Zří v síť, – jest mořský ďas v ní, – ale Ivem ubit. 110
VE SKALÁCH.
I.
VĚZEŇ
Chytli Turci Černohorce s obvázanou šedou hlavou; chudák zedrán, jedva oděn o berli šel sukovité, veda mezka kulhavého. Výskli u vítězoslávě, jaký že jim strašný junák, lstivý ďábel černohorský, do rekovných padl rukou. Pustili naň chutě hrůzu. „Zajatče!“ naň křikl vůdce, „oddej zbraň!“ a křivý sochor ode vězně vážně přijal. „U válečnou vydej kořisť, [111] při sobě co chováš statků; mezek tvůj, ač trochu kulhá, mně co vůdci právem patří; mužstvu svému za odměnu ponechávám na dělenou ostatní tvé všecko jmění.“ Mužstvo na svůj čestný úděl chtivě hledí, – však by bralo, ale věru, při sám Allah, není na něm oč se dělit. Přísně dí zas vůdce k vězni, zamračiv se pod fez rudý, až by nikdo neuvěřil, co je hrůzy v jeho brvách zataženo pod tím fezem: „Tvoje hlava, Černohorče, soudu pomsty propadává; drahého-li žití želíš, vykoupíš je, a ne draze. Pověz, kam to s mezkem kulháš po hranici hercegovské?“ A tak ostře hlédl vůdce vězni v oko přimhouřené, že i kdyby Černohorec 112 duši měl až dole v patě, pohled onen by jí projel na dno až a dnem až z paty. „Plný fez já sázím zlata (které příště ukořistím), žes mi jistě opozdilcem za posilou černohorskou, která veze zbraň i špíži hercegovským odbojníkům! Mluv, sic hlavou vzdor svůj splatíš!“ Otřáslo to Černohorcem nebo aspoň jeho knírem. „Milost, mocný, velký bašo!“ šeptal rtem se tetelícím. „Ach, tu vetchou bílou hlavu vykoupit-li musím pravdou: nuže, bašo, pravdu měl jsi, táhnou naši ku povstalcům!“ „Kudy?“ zvolal vůdce Turčín, jenžto nebyl sice bašou, ale mohl jím se státi. „Jest jich mnoho? Vezou špíži?“ – „Hojnost!“ vězeň odpovídal; „jest jich asi ke stu mužů, 113 asi ke třidceti mezků s rýží, kávou, pomoranči, s medem, v celku s lahůdkami, neboť tolik vím, co pravda, že ti horští odbojníci žijí hrozně labužnicky.“ Naslouchali oněmělí s vypouleným zrakem Turci; vyhládlé to bylo mužstvo, vůdce sám měl laskominy. „Kudy táhli?“ křikl k vězni, a hle, starý Černohorec poplašené klopil zraky. „Kudy táhli?“ ryčí mužstvo, a již vězeň mhourá stranou, kde dva šeré skalní hroty opodál ční nad obzorem....obzorem... Ha, co to? tam v strmé výši zakmitla se mezi hroty hlava, puška černohorská, a než malá přešla chvilka, hlava druhá, pak zas třetí. „Nestřílejte na ty ďábly!“ Turčiskům jich vůdce velí; 114 „lapneme je bez povyku! Ty pak ukaž, bídný ďaure, kudy se jim dostat v paty!“ Bambitkou mu vůdce hrozí; šedý vězeň rozmýšlí se, rozmýšlí se, ale krátce: „Pro několik pomorančů, pro nějaký soudek medu nezahyne Černá Hora, a já přec svou hlavu spasím.“ A již vězeň Turky vede; odkud vstali, v tábořišti zanechali silné stráže a pak mezka kulhavého. Marno pěti o těch srázech, o klikatých rozsedlinách, o hřbetech těch řízně úzkých, kudy vězeň Turky vedl, zrovna jako přes most onen, nad peklem co vlas jenž tenký moslemíny vede k ráji. Až pak došli hrotů skalních, mezi nimiž stezka běží, – hle, tam junák samojeden 115 bez mezků a pomorančů stezkou vzhůru kráčel vzpřímen, by jej z dálky vidět bylo, po rukou pak nazpět slézal k zemi stlačen jako ještěr. Kolikrát tak dnes byl přešel, násobě se zrakům Turků, kteří až tu z blízka zřeli, jak jsou krutě oklamáni! „Palte!“ soptil vůdce v zlosti, junák sám však střelil v Turky, v dýmů hned jak dým se ztratil. A též vězeň s výše skály přes hlavy jim skočil mžikem, kamení tam zahřmotilo, smích se ozval, pak to ztichlo. Vrátili se v tábořiště: zabité tam našli stráže, po skalách krev rozšlapanou množstvím noh a kopyt mezčích; jediného pomoranče nenechali jim tu hosté; – kulhavý jim zbyl však mezek. 116 II.
BALLADA.
Z mrákot jun se vzpjal – Sám dlí s jitřenou a s hospodinem v ranním svitu růžovém a siném nad mlhami skal. V orlí zahnán výš, co již dní a nocí na smrť zírá, ana Turčínů jej smečka svírá ve střel žhavou mříž! V zlatý vhalen mrak, na strmé dlí prohlubiny lemu, přestupné jen blesku, orlu, jemu – Turku nikdy však! [117] Sám jak orel, jat, neskloní se zlotřilému davu, nechť již nemá střel, a mdlou mu hlavu matou žár i hlad. „Vzdej se!“ hřmí naň hlas z dola z mlh, kde Turci kol se plazí. – „Vám? To nikdy, zbabělí vy vrazi!“ – – „Palte!“ hřmí to zas. „Sleť v tu lačnou hloub, třeštěnce, ať sup z tvé pýchy tráví, zbojnické jenž svobody a slávy jedinýs tu sloup!“ Vzplály metly střel, vzbouřen spánek skal, a junné slunce první blesk šle s blankytného trůnce, mrak se odestřel – – Vzpřímen k výši, rek z prsou krvácí. „Že sám tu zmírám? zástup tisíců kol sebe zírám, hospodinu vděk! 118 Za těch vlastí bol, za svobody pláč, – hle s jasnou tváří letí mstitelé, zbraň bleskem září – –“ – Mrtev padl v dol. Již ho nevězil houfec otroků; rek padl přímý, sám, – však zástup s meči plamennými vstal a zvítězil! 119 III.
VYZVĚDAČ.
Nad povstalců táborem přes hroty a drsné sluje na stráž s bystrým pozorem junák do skal vystupuje. Hle, tu pod ním na svahu půlí těla Turek visí, – v junákovi ke vrahu soucit budí siné rysy. Prve bolně tichý sten v zoufalém teď dozněl skřeku: „Milost mně! Jsem rozdrcen, srázně spadnuv na útěku!“ [120] Junák, měkce v duši tknut, stoupá, žitím pohrdaje, vrah kde v mroucí trosku ssut u propasti chví se kraje. Již jej zvedá, však – co zří! Turek vztyčen, nezkrvácen, zrak veň vbodá ještěří, jenžto v sloup již zdál se zvrácen. O junovo rámě teď hrozivou se opřel silou. „Nevystoupím v skalnou zeď s hlavou od ran těžkých zpilou. „Dolů sved mě, brachu, však, ukaž stezku, znáš je všecky!“ A kam blýskl zpupný zrak, zřít – hle! v tábor povstalecký! „Chraň se vzdoru!“ Obří dlaň juna na kraj srázu tlačí. Ale jun se vrhá naň, soptě hněvem: „Vyzvědači! 121 „Hade! Marným byl by boj, žít neb umřít lze jen spolu, – na cestu se, ďáble, stroj v povstalecký tábor dolů! „Nesmí zrádně s našich skal slídič bratřím v srdce zříti!“ Silou sílu vzdorně spjal, – střemhlav s Turkem v hloub se řítí. 122
V HLOUBI TEMNOT.
Černavých větví již zakrývá clona požáru příšernou zář – zoufalec prchá v les pustý, – však ona, drahá ta žena, zda v loktech mu skoná? V patách mu lupič a žhář....žhář... Zmrtvělou našel ji v planoucí chatce, ji, svoji duši, svůj dech! Zmrtvělou tiskne ji divě a sladce k šílené hrudi a na křižovatce propastí klade ji v mech. [123] Bezdechá půlnoc to v bosenském lese, temno, jak balvanů tíž svírá se vůkol a k nebesům pne se, kde ani zásvit, clon skutých se děse, nevplyne v truchlou tu výš. Hvězdy jak vězni jsou v bezedné chmuře, nebe jak zapadlé v hrob, Bůh sám, jak ztracen v té utuchlé hůře, neslyší, v mukách jak bezmocně zuře zoufá si oň jeho rob. Bezcestí kol! Kdež on břímě své složí před vrahy v bezpečný krov? U nohou propast a pod nimi hloží, nad hlavou pusto a kletba má Boží, v zápětí katanský lov....lov... Turků tam vřava – zde vlků zas vytí, zkázy kol šklebí se kel! Kdež dravý bol ten, v nějž zakleto žití, vzteklicím ukryt, jež hrůzou se sytí, v klidu by dobušil směl? 124 Dýše? jest mrtva? Ó jaký že bude – jaký však byl její los?! – Bouři mu v srdci, ať zlověst si hude, kroť je a dráždi, ty mámivý blude, lichoť a běsně mu hroz – Marné to tuchy, ta ústa když něma! Pečeť jich nerozlomí! Čirá ta noc – ó že soucitu nemá, nerozpne mrákotně nad čely dvěma věčné tmy bezvědomí! K bezduché v matném jak snění se chýle v mrtvou on temnotu dí: „Rci, mám-li umřít a s tebou té chvíle utonout v bezdnu, kde nalezlas cíle nic kde nás neprobudí? „Ó, kam v to žití; v ten děs, tebe skrýti? Usnu, ty pevně-li spíš....spíš...“ Jak po ní sáhl a chlad její cítí, slyší hlas temný jak ze hrobu zníti: „Dýku-li máš jen, vše zvíš!“ 125 Zíral – a zřel jenom neproniknutý příšerné temnoty val. Vytasil dýku, jak povel chce krutý, – blýskl se ve tmách jen hrot její kutý, – stín jakýs v ruku ji vzal. V duchovitou onu chvíli a stmělou co se tam dělo to as? Stín vrací dýku mu v pravici chvělou, – děsno! on cítí zbraň vlahou a vřelou, slyší pak jemný ten hlas: „Umři! Nám skrytu ni útěchy není, – taký to za mnou je los! V noc tu tě zovu; jež bez probuzení, však tuto dýku, z níž krev má se pění, vláhou své odvety zros! „Taký byl osud tvé zdrcené ženy, jak osud tisíců žen! Ó za ty skřeky, ten třas a ty steny volá hrot dýky té zakrvácený: Zločin buď souzen a mstěn! 126 „Umři! Již čekám! Však umři mi v boji, ďáblů jenž ohromí vztek! Ó všechen děs, vroucí v krve mé zdroji, zná jej ta dýka, jen ona jej zhojí – – umři co dýky té rek!“ Dozněl hlas v temnu, noc výjev ten halí, v zem padla dýka i zní – – hrot její soudný, jejž krev ženy kalí, protkal půl světa, z ní pomsta se valí, – očista rodí se z ní. 127
RŮŽE BULHARSKA.
Vy sladké růže na bulharských ladech, tak medoústé v rozkvétání jarém, ó co jste vydchly vonných slz a vzdechů, co mladých duší pro ten bašův harém! Což odervaly ruce zotročilé vám stotisíců slastně puklých poupat, by mohla otrokyně v hnusném poutě se v jedné kapce vaší vůně koupat! Jak vymučili lásky sen vám ze rtů, by vonnou zpověď vssála jatá žena a kouzlem tajným z vaší mluvy zpilá v tu vilnou náruč klesla omámena! [128] Což kupčili a vyvážili zlatem tu krůpěj vyroněnou smrtí vaší! Když perly odalisce ona zrosí pak slza žalu: což jest perlou dražší? V tu krůpěj vyplakána vesna lásky i volnost blahá, růžná rozkoš mládí; což divu, že ta vůně moslemína v ráj, ve hurisky zemské lokty svádí! Té vůně dech, ta jatá duše růží, jež vála volně k slunci nad východem, z pout křišťálu až do červánků vnikla, jichž vy jste dcery podobou i rodem. A když ta zoře krvepurpurová jak prapor vedla junáky a muže, když vydali též oni krev i duše: hoj, ne-li pro vás, bulharské vy růže? Když vyletěly blesky msty a vzdoru z tak mnohé ruky, potud hanbou spjaté, zdaž nebylo to pro vás, růže krásné, by též jste kvetly na svobodě zlaté? 129 Již ověnčete krasavici volnou, ráj vdechněte jí v tiché s junem scházky, již bulharským jste skráním vykoupeny, vy sladké růže svobody a lásky! 130
BULHARSKÉ VÁNOCE.
Nebijí to kulky v těla Turků běsných pomstou vysvěcené, kletbou požehnané, neduní to zápas po úvalech těsných, kudy v dumku noci výskot pušek vane; ale rány v hory jako v mocné zvony hlaholíce slaví pravoslavný svátek, nejsvětější večer spíná hvězdné clony nad kolébkou božskou. Z dvorce nízkých vrátek – dvorce zbořeného s černým sžehlým krovem – v šero svatvečerní starješina vyšel; mocných hvězd se pytá šepotavým slovem, pytá se i země, by z ní věštbu slyšel, neb co svatý oheň, ani vítr z dáli, [131] ani čisté vody nemohly mu říci, to dnes v tajné chvíli, až se pohnou skály, z duše země zví svou duší žalující; zví to s hůry, dnes, až otevře se nebe: „Ó kde najdu dítě, Božano má, tebe?“ – Sněžnou hlavu kloní k posněžené zemi – co to zdvihá příkrov bělostný a němý? Kouzlem vzrůstá z půdy před užaslým okem dědinka, hle, rodná, jak tu druhdy stála, ale z jejích prahů krev se řine tokem, z jejich krovů požár v nebes líce sálá, z rumu jejích dvorců lupič hrabe plen, a kde statku není, z pustých bídy chatek dravčí lačností rve hrůzné skřeky matek, děvic úpění a mroucích starců sten, ve svatyňce handžar vráží v prsa žen, nemluvňátek těla kopytům svých koní podestýlá s chechtem, kudy v rej se honí nad zející spoustou hrobů vyloupených, pod jasany s květem junů oběšených... Svatvečerní šero hvězdným stříbrem kmitá, dědinečka spustlá dřímá v sněhu skryta, 132 něžně uchována, ale nezahřáta jako mrtvé mláďě pod labutím křídlem; každá chatka v růvek měkce pozaváta, blahu milých duší však již není sídlem. A ty drahé hlavy, všecky ježto padly, ty již v posvěceném hrobě dávno zchladly; a ty drahé hlavy, všecky ježto zbyly, ze skrýší se horských dávno navrátily, všem zas večer svatý v domovině kyne – „Jen kde Božana ,Božana, mé dítě kde as hyne?“ Země čarověstná nemá odpovědi! Oko zpytující v boží světla hledí, kde se k bílým horám zářné písmo hvězd z přehluboka modra svaté noci sklání; jako zlatým plodem těžká ratolest blahé souhvězdí tam dává zvěstování: Sady květou, písní zvučí háj, k břehům zdroje, jak by brav to bílý, drobné vísky z jarých niv se chýlí; lidé volni, život jako báj! Dětem šťastným otec hrdý požehnává, v Bulgarie žilách jarost propukává, a co sluje domovem, to ráj! 133 Svatá noc to věstí: Již se slunce rodí, jež tu sirou, bědnou raji osvobodí, – vstane nový den, a nad Bulharskou říš pravoslavný, svatý, Nazarénský kříž blýskne v slunečku, jež světu zavévodí! Všickni budou svoji, všickni budou štastni, volni, sobě drazi jako bratři vlastní, družno bude i té sirotečce chudé – – „Jen má Božana – kde v dáli úpět bude!?“ Němou řečí bolu mluví noci vzdechy, milosrdné hvězdy nemají proň těchy. A již rodná čeleď, svatvečerní chvíli pozdravivši střelbou, v tichý dvorec pílí; děvušky i muži, mnohý s ranou z boje, vdovy přivinuvší v lokty děti svoje; kráčejí tak vážně v patách starješiny, každý sirý a přec žádný bez rodiny; spolu nesli žalost, naděj nesou spolu k štědrovečernímu vcházejíce stolu. Útulno tu, jasno ve sváteční síni, vánoční již badňak plane na ohništi, stěny zdobí smrčí, na němž taje jiní, až v něm tisíc rosných démantů s blyští; 134 postřena je země lučin žatvou vonnou, spustošené okno hvězdnou nebes clonou. K modlitbě to chvíle, – tklivé okamžení! Všickni rozžehli již posvěcené svíce, všickni bratrské druh druhu políbení tisknou v líc, „Mír boží!“ slavně volajíce; s tuchou volnosti, v muk zašlých vzpomenutí v slastně velebném si dlí teď obejmutí – „Jen mé jaté dítě v otroctví se shýbá, Božanu pes Turčín teď snad vilně líbá!“... Ale hlasně zazní sborem ze všech retů: „Kristus Bůh se rodí! Vzešla spása světu!“ Starješina ruce ku obloze vine: „Veleben jsi tvůrce, soudce hospodine! Tys dal Krista, otče, v oběť spáse světa, však tys Krista chránil před Heroda katy; a kdo mrzce ničí děcka život svatý, budiž mu i ruka, buď i duše kleta! Krví syna tvého, krví našich synů, štědrou krví spas nám, bože, domovinu! Pěti padlých synů žití v oběť skládám, – za Božanu svou však soudný účet žádám! 135 Jí kdo jenom zkřivil jeden z drahých vlásků, nad hlavou mu v zkázu obrať nebes lásku! Ji kdo mučí, dítě nevinné a čisté, vyvrz jej i z vrahů, věčná spáso Kriste! V kámen ztuž mu paži; v propast změň mu lože, hromem spal mu duši, zatrať jej, ó bože!“ Modlitbou tak divou trne celé kolo, však po starješině tiše ji se modlí. Vstal tu chlapec bledý, přiblížil se polo, oči jeho temné starci v hled se vbodly, silná ruka dětská, v třinácté as vesně, lesklý jatagančík v pěsti třímá těsně, mladé čelo stíní těžké chmury let, a v to ticho kolem hlesne siný ret: „Myslíš, starješinko, že Bůh soudce dřímal, sveřepý když Turek Božanu ti jímal? Když nám sžehal, naší krví hasil chaty, z nás kdo nezhynuli, kol se rozutekli, – tři jsem viděl Turky, děvu k horám vlekli, Božana to byla, ruce na krev spjaty; přec je vznesla k nebi s děsným vzkřiknutím: „Dej, ó dej mi umřít, Bože slitovníče!“ A já v skalách ukryt přiskočím co lvíče, – 136 turecké tři pušky houkly mžiknutím a tři nože blýskly... Minuly mne rány; strašně vrátké chvilky jen mi k činu přány! Suď měmě, hospodine, suďtesuďte, lidé bratři, že můj jatagan se neodvážil na tři! Viz měmě, starješino, proti vrahu svědčím, tresci, konej pomstu, vyznávám se, klečím... Než by vzteklý Turčín Božaně byl pánem, sám jsem posestrici zabil jataganem!“ Temně k starci hošík pevným okem vzhlíží, na jeho-li hlavu sudba již se níží, sudba, že kdo vlásek Božaně jen zkřivil, nehoden jest, kletý, aby Bůh jej živil. Mlčí rodná čeleď, výděs v bledých tvářích, každá duše v tísni, jako v dravčích spářích, v každém srdci postrach, v každé tepně tíha, každý hled jak sklenný starješinu stíhá! Hle, již nahýbá se k Božany své vrahu, vztahuje naň ruku, na skráň mu ji klade, oko tone v slzách, v bolesti a blahu, ret pak dí: „Mír boží!“ a již čelo mladé líbá se s hořem, vděkem, v jásotu a chvění za dítěte svého hrozné vykoupení. 137 Tu pak starješina v mužném vyvstav pláči jatagančík hochův, jejž mu slza smáčí, zvedá při svědectví hvězdných nebes tamo před očima druhů v blyskotavé záři; v hlasu jeho chvění chví se srdce samo, když k nim slavně mluví s povznesenou tváří: „Bědy ani kletby není nad porobu! Nežli v zotročení – lépe volni k hrobu; a než by nám Turčín zjarmil domovinu, liň se proudem naše krev i dcer i synů! Pravicemi svými na tom jataganu smrť a nebo volnost přísáhněme v pánu!“ A když odpřísáhli mužně pravicemi, zaplanul mír boží rajsky nad dušemi; starješina k stolu s druhy zasedává, večeři jim štědrou vážně požehnává. 138
DRAGAN A GUSLAR.
I. I.
 Děd guslar vidí, vidí svým dávno shaslým okem blízký skon; vnuk ze všech rodných lidí mu zbyl až na ten životečka sklon. Děd praví: „Dragančíku, mně zrubal Turek všecek milý rod; jsme dva jen, sokolíku, div boží vyrubal nás ze všech zlot. A proto, ty můj hochu, sám zdědíš mojich statků zbylý skvost: mých starých písní trochu a javorové gusle, – to ti dost. [139] „V nich rozezpívej duši a prozpívej s ní tažně celý kraj, vše přezpívej, co smuší, slasť vyzpívej a naděj rozehraj.“ Hoch Dragan dumně vece: „„Žel! abych zpíval v jarou veselost, tvých písní k tomu přece ni javorových guslí není dost. „„Bych neoněměl tísní, když hlavy rubá Turků běsný rej, k svým guslím a k své písni mi obě ty své shaslé oči dej.““ „Své slepé oči obě,“ děd guslar vece, „nemohu ti dát; ty vyplakal jsem sobě ach, příliš draze, oslzev již mlád. „A zoufalostí muže i hořem starce jsem jich vydobyl, zmar dítek i mé druže, pláč vlasti cenou za jich temno byl. 140 „Ne, nikdy nevyzískej tak drahocenný a tak těžký skvost! Ty jasným okem blýskej, můj sokolíku, v boj a v budoucnost. „Chci, by tvá píseň slunně mi zajiskřila v temnou zraku sluj, – hoj! k starých guslí struně, že svítá volnost, tak mi zanotuj!“ II. II.
 Dí slepý guslar vnuku Draganu: „Co vidíš, hochu, v jihu na Balkáně?“ – „„Hoj, vidím hory v bílém turbanu a nocí blýskat ledovité stráně, a vidím chmury halit nebes líc a vražený v nich svítit půlměsíc““ „Co, Dragančíku, vidíš k půlnoci?“ – „„Hoj, vidím severní se valit záři, jak tryskem oři vichru divocí ji v slávě vezou jako purpur cáří, noc temná v její dráze krvácí, – hoj sever, otče, sever burácí!““ 141 „A cože vidíš, hochu, na východ?“ „„– Tam se to hvězdí v nebes čarokráse, a z modrosvitu jako maják z vod hled jitřeny tam luzně usmívá se; tam čelem ověnčeným růžemi se slunko božské vznáší nad zemi!““ „A jaký div ti na západě vzplál?“ – „„Tamť noc jen pustá, stín tam přehluboký, jen mžikem oživí se temná dál tam bledých bludic mámivými skoky; pak hasne vše a splývá v chladný mrak, – ó, tmí se západ jako slepý zrak.““ „Hoj, nechť si, hochu! Světla přece víc, a nebeskou v něm věštbu lze mi chápat: zář severní – ta ztopí půlměsíc, a slunko božské samo půjde v západ; náš Hospodin tak světlem blýskne v kříž a požehná jím slovanskou si říš! 142 III. III.
 „Veď do ciziny děda guslara, můj hochu! tys můj zrak. Jsem na vždy vyhnán, ty až do jara. „Boj vyzuří se v našich dědinách, v kraj volný vrať se pak, – já zůstanu zde ve svých šedinách.“ – „„A nenavrátíš též se v domov zpět? Což netoužíš tam zas? Chceš zanořit svůj život v pustý svět?““ – „Můj hochu, což mně starci život již! Jen ty svůj mladý spas, – já zůstanu již, – ty se navrátiž.“ – „„A nechceš vítat osvobozenou tu domovinku již, tu k velkým činům znovuzrozenou? „„A nechceš se zpěvnými guslemi jít v šťastnou lidu chýž a poznat, jak je krásně na zemi? 143 „„A nechceš slyšet jásot svobody, ni v ples jí housti sám, ni mladé slávě jíti na hody? „„Z těch nechceš býti, již je uhostí, až zavítají k nám mír, sláva, volnost s rojem radostí?““ – Tu z očí slepých děda guslara se řine perel proud,proud. „To bude, hochu, všecko do jara? „To jaro uzřít, – blaze Draganu! Mne zve již boží soud, – zrak slepý zavru blažen, – zůstanu.“ IV. IV.
 „Hej, sovo slepá, divně hráš! To není k zpěvu ani skoku; toť jako popův otčenáš, když kráčel, skuhral po mém boku, kdy k šibenici na sto kroků – – – Pryč! co nám kazíš rozmar náš!“ 144 I padly slepci gusle níž, a Dragan ustál v smutném zpěvu; děd slzu vtlačil v zraku skrýš, hled hochův sálal bleskem hněvu: bylť z hloubi zpíval o výjevu, jak padl národ, nesa kříž... „Sem, cigáňata! rychle, hej!“ Jak vřískly housle při cimbále, jak zahrál cigán čaroděj! „Hoj, jaká hudba! dál jen, dále!“ A není konce zpěvu, chvále, až zazněl čardáš, divý rej. Jak planou líce snědých krás, jak rozpoutaný vrkoč lítá! Ba rozkoš sotva cítí hráz, když s ramenem se rámě splítá. „Hoj, takou hudbu srdce vítá, však ze tvé vanul smrti mráz!“ Tu vpadl guslar v bujný ples, i skříply gusle hrozným jekem, jak kdyby rval z nich duši běs. 145 Vše tichne, zajíká se vztekem a guslar při nápěvu měkkém teď novou píseň volně vznes! I zalkal slova úchvatná: „Jak řinčí chechtem vaše píseň, v níž kypí rozkoš závratná! Hoj, žárem plýtvat, zmámit tíseň a vášní spálit duše plíseň zná hudce ruka úplatná! „Nechť krví hudba kolotá, nechť jako zpilý vírem vděků v ní slavík lásky klokotá, nechť hýří volnost v bujném vzkřeku, a tam, – těm řadám padlých reků, těm nechť si havran skřehotá! „Což vám jest po tom vraždění, kde hynou vášní blaženosti? Vás nudí pláč a kvílení! Lid mučenníků zem-li hostí, což vám jest po jich velebnosti a smrtivzdorném nadšení? 146 „Svou huďte rozkoš nejprudčí, nechť jiných rozkoš zkrvavělá kdes národ bratří umučí... Což by tam u nich píseň chtěla? Vždyť havran klove jejich těla, však on jim také zaskučí – –“ Tu zvedl bělmo zraků svých i ruku k výši rozechvělou, a na všech tvářích tuhne smích v směs divných citů zkamenělou; a guslar v tichost oněmělou jen zaštkal, schýliv hlavy sníh. V. V.
 V chudém loži dřímá guslar v půdě cizí, nedopěv se vesny, nedotouživ těchy! V závěj sněžnou jeho nízký růvek mizí, k němuž teskně bloudí Draganovy vzdechy. Zavál sníh to srdce truchlé, hlavu šedou, zavála je věčnost! Hořké rozloučení! Jen ty gusle, ty si jeho píseň vedou, v nížto pláče všecko vlasti utrpení. 147 Cizinec tak bolně hocha slyší hráti, slouchá temnozvukých guslí truchlozpěvu, oko se mu rosí, duši soucit chvátí, – víť on Draganovi radu pro úlevu: „V požehnaných luzích v Banátě zde žírném Černá bara plyne z bažinného lože, zapomnění nese ve svém doušku smírném, – ó dej zapomínat, milosrdný Bože! „Mezi zlatem úrod černé vlny vine, zrcadlem svým chladným v líci tobě zvídá; napij se jí, hochu! Z mysli pak ti mine siré domoviny krvavá ta bída... „Poutník, byť mu doma rajské sady zrály, sotva Černé bary jedním ločkem zkusí, hned, jak by mu vichry paměť z duše svály, na otčinu krásnou zapomenout musí. „Nejzazší nechť světa konec jemu vlastí, za vodou nechť zrozen v chatě v nedaleku, když mu Černá bara kapkou žízeň častí, zabude svůj domov na věčnosti věků! 148 „Zašli v žírný Banát i ti nejbědnější, zřevší krev se proudit na Kosovu poli; Černá bara též snad tobě ukonejší umučené vlasti v srdci žhoucí boly. „Černá bara v ráj ti luzně začaruje kraj ten, v nějž tu kolem oko tvé se hrouží, zlatým poutem k němu srdce tobě skuje, že již nikdy, nikdy odtud nezatouží. „Zabudeš tak sladce jako v dětském snění, z jehož blaženosti stesk tě nevyruší! Hleď, tu Černá bara vlny svoje pění, – napij se jí, hochu! Okřídlíš svou duši!“ Žíznivo jest mladé srdce Draganovo po krůpěji těchy, naděje a blaha, kouzelně jej vábí lichotné to slovo, – hle, již chvělou dlaní v chladnou vlnu sahá – Již ji nese k ústům, zprahlým rtem ji loká, sladkou cítí závrať, v divné klesá snění; kolem Černá bara šumíc, rychlotoká, kolébavku bublá, píseň zapomnění... 149 Z krásných snů se vzbudil s duší proměněnou, cizí úsměv jemu slunně v líci hraje, hle – a v blankyt zlaté obláčky se klenou, vše to dýše vesnou, vše to plá i taje... Zda to sen či pravda, Dragan sotva jímá, neví, co to žalost, cítí krev tak jarou; hruď chce sobě výsknout, ruka gusle třímá, Dragan v strunu sáhnuv – slyší píseň starou. Ach ty mutné gusle nezapomínají, nedají mu zabyt! Nemá Dragan stání; s touhou svatou spěchá k otcovskému kraji, v guslích jeho píseň, v srdci jeho lkání. 150
V POROBENSTVÍ.
Sevřelo se srdce Hasanovo, úzkost jako postrach ve snách cítícítí; staré, shaslé zaznělo v něm slovo, dávný, zažehnaný hnul jím taj. Paša velí, – Hasan musí jíti! Táhne s vojem – tlupou vražedlnou – bulharskou tu zpurnou zkrotit raji pomstou po turecku spravedlnou! Tak se vrací ve svůj rodný kraj... Z dávna zní mu v paměť jako v báji otcův hlas i horlí kouzlem tklivým: „Hle ten obzor! Jakým leskem snivým soumrak růžový se v zlato tká [151] nad sirotou carskou, nad Trnovem, jež své paže v rouše purpurovém k nebi pne a toužně k bohu lká o korunu otcův! Hle jak v žáru plane dcera staroslavných carů mrtvě krásná, zkamenělá v hoři! Mohyla to slávy v poušti běd, ostrov snů to v sirém pláče moři, ve tmách spousty zářící to svět! Hle jak nad čelem, jež rdí se studem, planouc v oheň svatou nevolí, místo koruny jí v lesku rudém robské hanby jho se vrcholí, v západ žhoucí vypínajíc chmurně podobu svou hrozivou a ztmělou, jako pěsti sbalené kde zpurně smetše křížů zdobu zlatoskvělou v nebe trčí lebky minaretů, bohu k slitování, v posměch světu! A ten lid! Ó stará nenávisť již mu nezbrojí kdys mužné paže! Každý skvost svůj dává za kořisť běsu propadlého plemene, jež mu světla, lidská výsost káže 152 z otcův půdy vyrvat z kořene! Vraždy krev a spáleniště dým – toť jen majestát, jenž chrání vrahů sílu! Soudným lze jen mečem krvavým přetít pásmo hroznému jich dílu! Ó kdy potře lid můj prokletou hordu tu již války mstící metlou, pozná sílu svou a volnost slunně světlou nad porobou vznítí staletou!?“ Trhl sebou Hasan; dávná slova otcovská tak divna mu i nova... Vzhledl jako ze sna. Rudý lesk na hrotech tam v dáli odumírá; mlha mdlá se jako dumný stesk nad sirotou carskou rozestírá, hasne Trnovo, jak přelud z báje, již si v těchu básní vzdechy raje. Hasan v prázdno zírá; mroucí zář v otcovu mu zvolna splývá tvář; zří ten hrdý, lepí její rys, orlích zraků blesk a pevné čelo, na němž pyšný lesk se skvíval kdys, 153 jak by duše snění bujaré o bulharské slávě prastaré zářným květem z něho pučet chtělo; nadšený ten vzdor zří na něm plát, vždy jenž hotov, smrti v tvář se smát; na horoucích, výmluvných pak rtech živá přísaha se dlíti zdá, tato hruď že poslední svůj vzdech za bratrskou spásu v oběť vzdá... On, jen on to rekovně dlí v čele té as hrstky hrdopyšně smělé, jež v tom kraji, na němž kdys tak rád Hasan dětské rozkochával hledy, na krvavý prapor svůj si píše vzdornou smrť neb vyprostění z pout, pašovi jak donesly se zvědy. Chmurně cválá Hasan renegát nad vlastním snad otcem konat soud mečem, ohněm, – paša velí! – – Tiše nad krajinou stín se zavíjí. Tvrdě zíral Hasan dosavád až, kde právě letmo pomíjí 154 známý luh – tu schoulena a nízka v kapce slzy kmitla se mu víska s rodnou starou chatou... Bodl koně, - mizí s tlupou v šeré noci cloně. Za ním vzpomínky. Byl čas, kdy mlád, pýchou otcovou a těchou raje, nadějí byl domácího kraje Asěn junák! – Hasan renegát! Láskou oplakával plamennou lidu svého duši zdrcenou, v jaré, bohatýrské krve žáru o činech snil slavně rekovných; volnost vlasti, velkost padlých carů vznětem vzýval vidin bojovných, – až dvou očí zápal divoký, sladký blesk dvou děsně krásných mračen vše to zdrtil, celé duše lačen, v zapomnění jícen hluboký. Pozbyl sebe chabý otrok ženy! Mrzká, kletá, – sladká upomínka! Marny byly holubičí steny, jimiž doma lkala sirá žínka; k pašovu on serailu se loudil, 155 tam kde zahrad loubí krylo stinně ji, jež tělem, duší otrokyně pašova – však jeho velitelka, číhala, an po ní prahna bloudil. Lstná to cikánka, v níž duše mělká, kupná šperkem, ranou, lahozením, jásala, když chtivým políbením vyžehla v něm tužby světější, v sobství vášně, již jen zkonejší poslední až sladká krůpěj na dně! Žena pustá, bez vlasti a víry – přece v poušť svou strhla jej tak snadně, přec ji miloval tak bez vší míry! Zápal svůj i víru, vlasť i ženu, lid svůj zradiv, Islamu se oddal; blaho prodajné jen za tu cenu Asěnovi ďábel paša prodal. Došla poslední ta sladká krůpěj, – zakypěla nové vášně číš! Ty pak, zavržená, marně úpěj, – rozkošem i slzám pevnou skrýš Hasanův má harém. Lásky bludu 156 smál se šťastný lupič vlastní duše; v odvět slzám, jásotu i trudu zpustlá hruď jen mlčívala hluše, necítíc, zda přetéká v ní rána, vzpomínka kde kypí na mladost jako zdroje neúmorný skvost, troskami svých svatyň zasypána. Stoupal v slávě Hasan renegát! Zotročiv svou pýchu, padnuv jednou, potácel co krok se v hlubší pád, v nízkost opojnou a nedohlednou! - Z duše vyštváno, ó světlo svaté, úzkostným kdy prcháš mihotem, kam to svádějí tvé kmity zlaté, ztraceným kde bloudí životem? V jakých závratí vír hltavý, v jaké zkázy chvat to bezvědomý! Nad hlavou v meč rosteš sálavý v rukou anděla... Zda soucitně tě zlomí, slzou uhasí, neb tvými hromy skácí bídníka? – Slul mezi reky Hasan nejsmělejším bitvy lvem. 157 Což on hrůzně krotil vzdorné Řeky, vzepřevší se pod tureckým jhem! Jakých krvavých on důstojenství získal za Kandie zoufání! K jakým skvoucím přízně výšinám dnes jej velké zove poslání, zhrotit doma mládě povstání, v nové, nezlomnější porobenství! K slávě cválá na sivém svém koni v šero večerní... Proč hlavu kloní, jak by slouchal země hlubinám? Zdaž jej děsí hrozby, ježto dýší od severu v prorokovu říši, otravné jak mor to vání strachu, jímž se chvějí svaté prapory, - zvěst, že Dunaj mračny vojsk se kalí, v nichž se ohromnými tábory Rus a Srbín jako vichry valí Bulgarii padlou vyrvat z prachu? Cítí snad, jak černým křídlem v stínu bije fatum v čelo moslemínů, a jak soudná hodina se blíží? Allah splň svou vůli! – Hloub však níží Hasan v teskné hrudi hlavu přec, – 158 klas, jejž zrna přezralá již tíží, nad nímž v úpalu již stojí žnec. „Peko Ilič!“ zní to náhle v davu. Jak to trhlo srdcem v Hasanu! „Kdož ten Peko?“ volá v houfce vřavu. Mehmed pobočník dí kloně hlavu: „Vůdce povstalých to křesťanů!“ „Věčný Kriste – on!“ a Hasan vzpíná k nebi tvář, jež bouřným chví se citem; lysá, bílá lebka moslemína skví se jemu pode hvězdným třpytem, an jak v dětství Krista vzývá v nebi, na zemi pak jmeno otcovo... „Kdož jest Peko?“ volá nanovo, pátraje, zda spatří tvář tu lepou, rekovnou – však zří, jak ve tmu slepou Mehmed potměšile naň se šklebí. „Zdá se, že to jmeno, pane, znáš?“ Mehmed dí a podezřivě měří renegáta. „Na lov zbojné zběři pustila se smělá přední stráž. 159 Ve vsi, jež se tmou teď zabělá zrakům tvým, – z níž láje zbabělá – jako všude chátra ona kletá – prchla z bázně před tvým krutým soudem, potkala se bystrá naše četa s jediným jen starým, tupým bloudem; vyslechli jsme plesnivce již přísně, - div již není strachem po něm veta! Vyvrhel ten luzy, pes a sketa, vlastní chátry dvakrát kletý škůdce, vyzradil nám v tenatech své tísně, Peko Ilič zbůjníků že vůdce!“ „Zradil jej?! ha, lotr!“ Hasan zvolal - Mehmedův naň lstivý pohled zaplápolal... Mlčí Hasan, zamračen a bled, hrozně zírá, jak by jeho hled běsů spoutaných byl úkrytem; brví stažené jak uzda těsná zdá se spínat vášně toho čela, z něhož bouře neznámá i děsná příšerně svých blesků zásvitem, nechť by puklo, vysršet by chtěla. A jak oře uzdu zpěněnou 160 Hasan svírá pěstí kamennou, zdá se, že to duši svoji krotí. „Sem s tím lotrem!“ velí. V souhlas hřmotí hejna zběsilého krvelačný řev. Hle! tu při plápolu smolných dřev hrubé tváře, zraky žeřavé, tmavé pěsti, zbraně blysknavé mihají se v matně divý zjev; pod ranami, pod dravčími hledy chví se, lanem svázán, starec bledý, v šedinách i cárech roucha krev; kolem něho vřava, shon a rej, drzé spílání a posměch vzteklý; pochopové, již jej s chechtem vlekli, zuřivě teď pohánějí jej – Klesá. Tvář jak uschlý lupen chvělá vraští bolem strhaný svůj rys, pot se řine z rozrytého čela, na němž též snad hrdost lidská dlela, vymazána z něho dávno kdys; nyní zrak jen duše pošlapané v rýhách jeho chabým třasem plane. 161 Šíje vetchá otrocky se koří, jak když bídná troska v prach se boří; ranám roty schýlena již prve, Hasanu se v kal své vlastní krve sklání hloub než při modlitbě bohu. Zaštkal stařec z duše zničené, pláčem kropě Hasanovu nohu; ruce vzpíná krví zbrocené, „milost!“ lkaje, lysé témě shýbá – a již Hasanovi střemen líbá, tepán oře jeho kopytem... S pohrdavým zří naň soucitem s výše Hasan. Ošklivost a hněv jako jedem napojené bodce proti zrádci hrdinského otce dávnou, junáckou v něm pění krev, a těch šedin nebýt starcových, krátký, krvavý by Hasanův byl soud; stud však mužně krotí vášně proud. „Sketo!“ šeptl jen, – a Mehmed tlumí smích; Hasan kyne rotě zlotřilé zrakem hrozným, jehož mluvu znají. „Pryč!“ i letí hejno zběsilé 162 nových lupů shánět v pustém kraji. Sám zbyl Hasan se svým zajatým, a jen Mehmed zrakem rozžatým opodál, kde hustší tmou je kryt, pronikavě renegáta střeže. „Otroku“,Otroku,“ dí Hasan, hnusu cit sotva zmáhaje, „mluv, zrádce, kde že Peko Ilič?“ – Jak to jméno děl, jeho rtů se dotklo takým chvěním, jak by na nich v mocném hnutí dlel otcův ret svým vážným políbením... S pýchou slastnou poznává zas v hrudi zbožňující, synovskou svou lásku, svatý oheň junných, dávných dob! Marně z víru závrati se trudí zrozuměti, zajatý co rob odpovídá jemu na otázku. „Kdež jest Peko Ilič?“ prudce hřímá, slouchá v sebe však a nepojímá, co mu bídný vězeň blabolí; zří jen s pohrdavou nevolí, jak mu snížen líbá roucha lemy; čepelem teď zlostně švihnuv k zemi 163 starce udeřil jím v nahou šíji, - s kvilem bolestným se zrádce v prachu svíjí. „Milost!“ úpí výrazem, jenž vane z tajin bezdně zoufalých. „Ó pane, nevynutíš trýzní, čeho nevím, však co mohu, slyš, ó vše ti zjevím! Peko Ilič, našich dědin svůdce, šílenou jsa mámen vidinou, mládež láká slepě hrdinnou k beznadějné, marné, hrozné půtce! Slib, že skryješ v milosti své chranné onu hrstku jeho dětinnou, svůdníkovy hlavy jen, ó pane, v oběť že si žádáš jedinou!“ Dlouho mlčí Hasan, kloně líci, jak by před ním soudce trestající a ne bídný udavač tu dlel, sám jak těžce obviněn a jat, sotva skrývá bázeň hlodající, sotva zmáhá měkký v srdci žel, cítě, sám žeť odsouzen a klat! – 164 Starec s bojácným zří žasem naň. „Vzmuž se!“ dí mu Hasan, s chvěním v hlasu, „s Pekem Iličem kdo vznesli zbraň, jim ni jemu nezkřivím ni vlasu...“ „Bůh tě oslav!“ šedý zrádce volá, trna pokorou, jak zřel by div. „Dlouho, pane můj, buď šťastně živ, každá zbůjců střela kéž tě mine, odpůrce kéž anděl tvůj ti zdolá, moceň zůstaň vždy a spravedliv! Milostně shlížej na nevinné, jen jich svůdník soudem tvým ať zhyne! Vzpouru rozžehal on neblahou, úpěnlivou zhrdnuv výstrahou! Vždy jsem hlásal, za trýzně že přešlé bůh, jenž slzy raje počítá, útrpnost a spravedlivost sešle v srdce těch, jimž učinil nás roby! On až povelí, že zasvítá spása nebohým! Tu marna zbraň, malomocno krve prolévání, marně mysl bouří svedená nad spustlými minulosti hroby; 165 rez v nich zbraně otcův dávno tráví, neoživne síla pohřbená! Nikdy nevrátí se zlaté doby bulharské kdys velkosti a slávy, - padl věk ten, - zapomeňme naň... Lépe v prosbě k mocným zvedat dlaň, však se pohne v srdcích smilování! Trpme! bůh náš trpěl ještě více, katům k ráně podal svaté líce, nezdrtil té ruky, jež jej bila, všemoc božská vrahům nezničila; jak by rob, jejž bůh tak hrozně snížil, k spáse, k volnosti směl ruku vznést? Vzpoury had kam v naši strast se vplížil, v krutější jen bič se může splést! Proto padniž, k odboji kdo svádí rozblouzněné, lehkověrné mládí, svolávaje na role a chýž pomstu, která vzpouře v patách kvačí! Rozzpomeň se, pane! ach ty víš, turecká to pomsta raji značí! Pro ta muka, v nichž nám bědným lkáti, rozzpomeň se zbav nás hrozné bázně! Ten, jenž poklid rozrýval nám zkázně, 166 Peko Ilič, jejž tvá zhouba schvátí, z rukou tvých ať již se nenavrátí!“ Ztrnul Hasan. Hlubeň šeredná staví myšlenky, jež hrdým letem jako rozohnění oři spěly v zářnou výš a náhle zkameněly na pokraji, v hloubce podemletém, pod nímž propast zeje bezedná. Což v tak podlou nízkost otrockou lid ten, v slzách zbožňovaný, klesl, k němuž otcův žhavý duch se nesl nadějí tak slavně prorockou? Takž to zvířecké jej robství svírá... Bouře hanby hnula Hasanem! Cítil s té duše katanem, otravná již hlíza zrady sžírá; zbabělost, jež mrzce otce reka na kříž jeho katům podává, ve svědomí dráp mu vbodává, duníc temným soudem, jenž jej leká: Tvá to vina, vrahův pomahači, zrádce lidu svého, tvůj to hřích! Zpupná noha tvá tu šíji tlačí 167 ve sklon ohavný, v němž sotva již se zračí lidská podoba, - v ten hnus ji řítí, jehož teď i vypínavý smích ba i pohrdání tvé se štítí... „Bídný, bídný starče,starče,“ trpce praví, „podle schopný, vše to zapírat, co tak svatým skvostem raje dětem, a zač mužným, rekovitým vznětem Peko Ilič hotov umírat! Nepálí tě v lysé témě hlavy zašlé slávy popel vlající, ještě nezdupaný, ještě žhavý, jímžto upomínka lkající zasypává carské říše zbytky, vzpouru jiskříc kol? Šleh její břitky nepálí tě tajně v jazyk lhavý? Starče, chvějící se nade hrobem, života jsi jist, - mluv bez klamu: jsi tak těžce uhněteným robem, že ti hrůzovláda Islamu není příšerou, že hanebnou není tobě zrada, která v spěch prodává svých bratří krev i dech, podtínajíc jejich krok, jim vůli 168 ochromujíc mužně velebnou? ničitelské nepřátel svých zvůli vlasť že vydáváš tak hravě v plen, jak by nikdy po svobodě sten, po světle a míru volání nebylo ti v srdci zaúpělo! Což ten lid jak ztrýzněné jen tělo, kajícně až úmor zbičované, pozbyl v útrapě již svrchované ducha, ohně toho sálání, který v boží soud svůj jazyk mísí?! A kdo krví prsou svých jej křísí, kdo, byť v beznaději, zaň se chystá v obět nadšenou, ty toho Krista vzdáváš v ruce mé i voláš: Ukřižuj! Sám kdy nepřítel a soudce tvůj, rozlícen tvým činem, skřípá zuby, ty se tupě díváš do záhuby nejlepšího z lidu tvého synů - - - Necítíš ni děsu svého činu? Sám, ó bože, sám té zrady nesu vinu?!“ - - Slouchá starec slovům blouznivým, jako v hádanku v líc Hasanovu zírá; 169 matně videm louzen mámivým v odpor hlavou třese nevolnou; svůdné vzpomínky si s čela stírá zotročilou rukou mozolnou; v bezradostné, zvadlé jeho líci šerým křídlem úsměv nevěřící jako noční motýl povívá; bylo mu, že ústa Hasanova vyřkla vlastní, dávná jeho slova, vlastní bol i zápal z nich že doznívá... Zaplašil to marné, divné zdání. „Pane mocný“,mocný,“ hlesl chýle skráni, „jindy snad bych buřiče byl želel, dokud vřela mladá krev co bouře, - ale teď! - - Já činil jsem, cos velel, - suď mě bůh! Ty utni hlavu vzpouře!“ „Padouchu!“ teď Hasan zasoptil, dýkou v pěsti zrádci v srdce míře, zadržel však hněv svůj ze všech sil... Jak se pachtí vůle železná zkrotit v prsou lidských řvoucí zvíře, a co puklin v kovu jejím zeje, pozvedá-li ze zápasu reje 170 zervané své témě vítězná! – Ruku spustil zemdleně a krotce, vzpjatou proti zrádci reka otce, hlavu svěsil Hasan renegát; záměr tajný zdá se v duši zrát, zvolna, slídivě když zvedá zrak ve tmě noční ku obzoru lemu; kolem zdá se pusto, nikde znát, že by tmou se šinul hustší mrak, houf to Hasanův, jenž dále as na divokou honbu zajel sobě. Hasan slouchá, - ticho kol jak v hrobě - - Rozhodnuto! „V před!“ dí tlumě hlas, „víš, kde Peko Ilič! Rychle k němu! Temna skrytem veď mě, dokud čas, - kradmo, ať mě nezří průvod můj! Sám chci zočit buřičovu sluj!“ V dlaň mu vtlačil uzdu svého koně, a dvé stínů mizí v noci cloně. Přimkla snivá noc svůj pohled němý, černá křídla svěsila až k zemi, v trávu stepí, v lůno vod je hrouží, s tichým šumem po lesích je plouží, 171 bažinou je vleče k mlze v dáli, na dno žlabin, pod převislé skály, na útesy, z nichž se lehkým tknutím drobí rum a v hloubky tepe ssutím; pod křídloma těma Hasan kluše, letí myšlenek svých tmavou chmurou, - za ním ohlas, cvalem kopyt buše, jako stíhač roklin a hůrou... Zrádce chvělého si v loktech třímá na koně jej zvednuv; trne mrazem, jak by s ošklivým se svíjel plazem, a přec v hloubi vděk se k starci vznímá, jenž mu otce zradiv jej mu vrátí! Blíž a blíž ten mocný okamžik, jehož očistou vše zlo se zvrátí v krásnějšího žití nový vznik! Mrzký svět nechť kol jen morem dýchá, v zmaru skleslý, v hříchu tonoucí, jedna čistá z toho temna zář plane smírná, spásně horoucí: rekovná to drahá, lepá tvář... Z provinilých prsou hlubiny v slzu splývá naděj, sladká pýcha, 172 nedočkava slastné hodiny; Hasan přísahá, smýt svého žití kalnou půli krví v boji svatém, v boji bratří, jimž byl dosud katem, v jarém, hřmícím vzpoury vlnobití, s duchem duch zas v jeden zápal slit, pod korouhví červánkovým zlatem otci k nohám sklesnou za svůj lid. „Pane, zde náš cíl!“ dí zrádce šedý. Z moře mlhy chladný jitra dech jako pěnu v bílých balvanech vzhůru valí chmury v úsvit bledý; obzor kol jak závěj, zatažen úbělovou nocí ranní páry, z níž tu onde v cestu napřažen černý kořen, jako z vrstvy sněhu medvěda veň zapadlého spáry. Hasan šedouše tu zdržel v běhu, rozhledl se; mživá clona tají, v jakých že to místech, v jakém kraji; výš jen v mlze, v chladném vánku šlehu, šerý okraj lesa obražen, vlny vrcholků kdež mihotají. 173 S utajeným dechem Hasan zírá v mlhu, jež jak fatum tajemné příští okamžik mu pozastírá. Slyš! jak zvuky z říše podzemné tlumený zní dusot v příkrov hluchý, stíny jezdců letí do tmy bílé, jak by Hasan žárlivými duchy předstížen byl u samého cíle. Stařec v bázni hledí kol. „Jen v před!“ Hasan velí; úzkostně však děd k ústům tiskne prst. „Jsme v táboře; v kmenu vyhnilého dutém stánku Peko Ilič hovívá tu spánku v tajné skrýši, bezpečen a sám; šerým houštím k němu přístup znám, kde se vyhnu každé živé duši; dnes však tábor hluče, hovoře nezvykle jaks ranně klid svůj ruší, - vrať se, pane! temnou úzkost mám, neblahé jež nebezpečí tuší!“ S koně skočil Hasan, starce snesl. „Rychle!“ velí, „nechť i ďáblů dav jest nám v cestě; tesknoty se zbav! 174 Bychť i v ruce odbojníků kles, k Iliči se jimi prosekám; nechť jich na nás kvačí sebe více, hordy nepřátel se nezlekám, jen když vím, že spatřím jeho líce!“ Popohání zdráhavého vůdce v divou houšť, - ta tvář i šat mu dere, větrem zmítána, jenž mlhy šeré poltí v kusy, v útěk rozmetá. Z povzdálí se ztrhán třepetá zmatek hlasů, trubek, ostrý vřesk, jako povelem by zvučel k půtce, na pochod! A v prvý světla lesk když se rozněcujíc, zora bledá s obrazů kol stíny odestírá, zřítí, an se tábor chvatně zvedá v jeden rej a prudce v boj se sbírá. Kol se volá: „V spěch! jsme přepadeni! Vzhůru! Zrada obklíčila nás!“ Hasan zírá v směs, - a v okamžení údy jeho projel žár i mráz – Dav, jenž proti Mehmedu as chvátá stíhavšímu nocí renegáta, bujarou kde směsicí se žene 175 v náhlý boj, tam větví pletivem podoba se v kmitu mámivém mihla zraku, v srdci stavíc krev, - hoch to s tváří ženy opuštěné, Asěnův snad syn! –Již zmizel zjev, leč jak ledu kry kdy příval trhá, za ním Hasan v davu proud se vrhá; mžikem stižen, pěstmi chopen, jat, vřavou ohlušen se tácí zmámen, v rukou junáků; prv ztuhlý v kámen, teď se vzchopil, rozhlíží se divě, - vedle něho rádce klečí spjat. „Kdež jest Peko Ilič?“ k strážcům svým volá Hasan, vzpjav se náruživě; „že svým hrdlem propaden, to vím, nechci v plášť snad milosti se krýti; Peko Iliče však musím zříti!“ Slyš, tu „Vzhůru!“ volá mocný hlas; v čele houfce statný mladík cválá, z tváře zápal, z oka smělost sálá, k šíji lví jak noc vlá temný vlas. „Peko Ilič!“ naň volá dav, „stav se na soud, než se vrhneš v boj! 176 Úkol mstitelův si rázně sprav, - nebezpečí volá, - rozsuď krátce Turka špehýře i lotra zrádce přivedšího na nás vrahů voj!“ Vášnivě se Hasan vrhá v před mezi jezdce, pátrá s roztoužením. „Kdež jest Peko Ilič?“ volá s chvěním, hledající provázeje hled po všech tvářích. „Padouchu, zdeť on!“ vojín hřmí, jenž v matný skočil shon, vězně v mladistvém vůdci vleka pěstí svíravou. Leč Hasan zírá s pohrdáním na mladého reka. „Ty žes Peko Ilič?“ volá s chvěním, hledající provázeje hled po všech tvářích, „Padouchu, zdeť on!“ vojín hřmí, jenž v matný skočil shon, vězně k mladistvému vůdci vleka pěstí svíravou. Leč Hasan zírá s pohrdáním na mladého reka. „Ty žes Peko Ilič? Ha, jsi lhář, jenž se čistým leskem obestírá jmena toho! Šedin stříbro ctné musí vroubit čelo výsostné, - znám ten pohled, znám tu lepou tvář - -“ Zachmuřil se hněvně vůdce mladý. „K poctě dáno mi to jméno, k zdobě s berlou velitelskou z naší rady! Však co potupu je vrhám zpět, 177 zhanobené hnusnou skvrnou zrady! Ten, jenž naší duší byl až k době, kdy mu syn, jenž stokrát budiž klet, v bídného se zvrhl renegáta; ten jak větev chabá, vichrem svátá s rozštěpenou duší klesal vrátce; Peko Ilič, jemuž ku památce vůdce vzpoury zván, že on co kmet prodal nás, toť vrchol našich běd! Rychle, na strom s ním! Ať zhyne zrádce!“ Starec klesá v ruce, jež jej chvátí, rozsudek by na něm vykonaly; on, jak stlelý kmen, jímž bouře klátí, k nohám jim se kácí zesinalý. Náhle vřesk – jak dravčí – zaskučel, les jak z útrob země zahučel, půda kolem duní, kule sviští, ocel řinčí, lkají steny mroucích, z blízka skřek již útočníků řvoucích, z blízka bouř se valí po bojišti. „Allah náš a Mehmed!“ blíž a blíž děsně zní jak ďábelským to sborem. 178 Hasan slouchá, v duchu-li to chorém třeští hra, snem blbým zplozená, zda to kejkle jsou, jež tepen tíž horečná a bouřně šílená v mozku žeřavém jen pitvoří; zírá ve starcovu sivou líci, minulosti jiskra doutnající, památky zda sled z ní zahoří. Zrádce ten, ten mrzký otrok padlý, ten že jeho modlou býval kdysi? Zírá v obličej ten mrtvě zvadlý, - vzkřikl, - poznal zbídněné ty rysy! Toť ta duše, jejíž lesk jen zoče očistěn by jim se nad se vznesl?! V zoufalství zřel renegát a sklesl vedle zrádce, vzúpěv: „Otče! otče!“ – Minul den. Noc na bojišti klesá v divé hloubky zatmělého lesa. Palby dým, jenž v clonách ztrhaných visí po větvích jak v tání těžký sníh, onde líně nestvůrný se plazí, sivý, příšerný; tam zruměněv červánkem, jak byl by lokal krev, 179 syté tělo protahuje v chlad, jenž jak mrtvolina ruka mrazí. Křepčících jak pitvor dlouhý řad výpary se rozvlněné chvějí kobou morovou kol v němém reji, po nich třasavě již mátoží luna sinavá svou září bludnou v středu mrtvol, porubaných hlav, půtkou toho dne kde přeosudnou rozvalen těl nejdivějších dav. Hle, co v noc, jež bukovinu ztměla, co se kol tu štíhlých kmenů bělá, každém se tiskne k podnoží přichoulený, nepohnutý druh, jako číhající mstitel duch; tam, těl vrahů nastlav, junák na nich jako na slavnostním loži dřímá; ten zas na svých zpřerážených zbraních očima tkví děsně zrtnulýma; houfně spleteni v tak pevný srub vrah i brach a sviti rukou v ruku, že ni kořeny těch šedých buků nebo zklikatělé větvoví věk jim neskul v úvazek tak tuhý, 180 jako smrť ty rozlícené druhy, objavší se v zápase jen v letmu. Z navěžených údů matných kup ruka zdvižená ční bílá ve tmu ztuhlé prsty v pěsť jak v hrozbě stiská, hle – a z pěsti handžar ještě blýská. Hlava zrubnutá, jež vťala zub v rámě vrahovo, jak nasycena pouští je a zvolna dál se koulí, hrdlu krvavému teď se choulí, - k cizímu to zbloudila, i hledá, sklenným zrakem zří jak vyděšena. Opodál jak chochol brada šedá nade trupem vzhůru povívá, až se zdá, že hruď ta obnažená vdechnout noci chlad se toužně zvedá, žárem ran že v lesním šumu stená. Onde Turčín, na stoletý dub vysednuv si do listnaté skrýše, sestřelen a rázem spadnuv s výše na šerém svém rouše rozpjat visí jako netopýr, jejž vítr houpá; 181 lebky vrchol lesknavý a lysý svěšen kývá v zem a v krvi tam se koupá. Měsíc sám jak hlava zrubnutá vysouvá se z mračen siných tlup, jak by lesu potácel se v klín; kolem něho šerem kolotá, jak by kolem kořisti to kroužil, širokokřídlý sup co bleskotavý stín; náhle níží tmavý křídel rub – a již v lesa černý mur se vhroužil. Po bojišti matně Hasan kráčí, otce na schýlené pleci nesa. Kam s ním prchá? Kam svůj osud vláčí? Neví skrytu. Již s ním znaven klesá, v mech jej klade, v náručí jej vzpírá, líbá čela vrásky, něžně schýlen; s úsměvem naň strašným otec zírá v tupém klidu, bezvědom a šílen. S proudem slz, jimž není hořem rovných, v pozdních žalů mukách nevýslovných ke hrudi, již vlastní kletba rve, vine Hasan otce, oběť svoji, v také bázni, v takém nepokoji, 182 zoufalá jak matka vrahyně zardousené, ztuhlé děcko své. Hladí šediny ty zneuctěné, líbá líce, hledí v oči sklenné, jež naň zří tak prázdně, dětinně; kajícná tu šepce lásky slova, - slova z hlubin těch, kde zmírá hřích a kde nitra svět se rodí znova; v odpověď mu dutý, hrozný smích... Slyš, tu kroky! Zář se z houště skví; v lesku smolnic hrstka povstalecká, zřídlá, ale posvěcená všecka po krvavém, těžkém vítězství přichází svých padlých řady sčítat. Hasan zří se postav stíny zmítat v blescích záře. Kam teď otce skrýti zrakům jeho soudců, rukám katů? Balvan strachu na svých prsou cítí, - náhle vzplane, v divohrůzném chvatu otce vztrhne násilnou svou paží na svou hruď, i celuje mu v spěch oči, ústa i tu ruku zpráhlou, 183 skráň i líce s vášní divě náhlou, šepot „s bohem!“ na chvělých dlí rtech. „Nehroz již se, otče, vražedníků! Ruka cizí již se neodváží zhanobit tě! Ale syn, jenž tebe skácel v tuto propasť – suď jej nebe! – na tobě své dílo dokoná; hle, on v lásky pokání tu svatém odsoudil se, sám ti býti katem!“ V políbení žhoucím tasiv dýku, v objetí ji otci v prsa vráží, pak v ta vlastní hříšná, úhonná zkrvavělý topí její hrot. V záři stanul mladý vůdce před ním. „Pomsti“,Pomsti,“ stená Hasan, „tento rod, kleslý v také bezdno porobenství! Hle můj otec! Tímto zjevem jedním vzbouřiti se musí člověčenství! Pro tě hlavy ctné tak děsný pád před bohem jsou svaty vzpoury zbraně, zoufalý je vzývá renegát!“ Klesá, zmírá. Ještě vzhledl maně; vedle vůdce bledého zří hocha, 184 jenžto trna, bez hnutí jak socha nad ním synovskou svou náruč klene; hoch to s tváří ženy opuštěné! Jako v oblouk duhy smírně jasné zaplál pohled Hasanův – i hasne. 185
VDĚK.
Ten obláček, jenž hoře stinnorouché tak divně schoulen sedl na rameno jak sivý kulich čarodějce staré; ten jeho druh, jenž kosmaté své křídlo jak ochromené vlekl s bolnou tíží tmou neklidnou, kde mživý rej se hemží, až rozmrzen svým plahočivým letem se k oddechu též vedle bracha složil; to houkání, jež v dál si odpovídá co zvuků svár, jenž ze dvou stran v se vráží tak neústupně, odporem jen drážděn, jak potkavší se v širopusté stepi dvě hejna šelem při kořisti jedné: toť palby dým, řev zavilé to bitvy, v níž s junáctvem se pohan Turčín svírá již od úsvitu v zápol tvrdošíjný; to skučí děla, obrovské ty sůvy, [186] jichž hrdla zpupnou hanu vstříc si chrlí a sršícími jazyky si klnou. Tím krušným divadlem, jež konce nemá, již znaveno se mhouří oko dálky, a horstva sluch, již ohlušen a zmámen tou vřavou, lhostejně si podřimuje; i v zamžené tam rokli ohlas boje jak rozespalý býk jen temně mručí. Vře dosud bitva za obzorem v dálce, a dosud čilá šelma krvežízně tmou pustou ku bojišti zrakem jiskří z té zraněného Turka tváře mroucí, jež bolu zoufalstvím se proměnila jen v bledou příšeru a k spočinutí se marně chýlí k ustřelené paži, svou tíhou nemohouc se ani opřít v dlaň ruky druhé, uťatou až k ohbí; a dosud nespí v trupu zohaveném, ba bdí tam ohlas vražedného ryku! Sluch lačně slídí, z hrozné mdloby skrání jak z pasti hyena se prodíraje i loká rány děl tak chtivou vášní, jak slokami by milostnými zněly 187 z úst nejdražších mu k srdci v rozkoš sladkou! Duch jeho nad krvavou troskou těla jak dravec křídlatý se nad mrtvolou, již povrženou, prost a volen vznáší. Slyš, dál a dál se ztrácí palby hřmění; ne, není klam jen slábnoucích to smyslů, a neubývá dunícího třesku jen s proudem krve, jenž se z ran mu řine; on z mrákot napjal poslední svou sílu a slyší ticha jistotu již němou! Boj znikl v dálce, – víť on, co to značí: toť poražení prorokových věrných, hněv Allahův to chabým vyznavačům, trest liknavým, kdož ve křesťanské krvi dost horlivě se dosud nebrodili, dnů dlouhých přáli robům nevěřícím i nerdousili v plemeni jich kletém, co zrozeno i nezrozeno ještě! On cítí vše to rozpálenou duší, on dychtí, plane zuřivostí svatou, leč spoután soptí, nemoha se vrci v před, v Allahových soudů kolej srázný a mrtvolami ďaurů obesetý, 188 jichž dech byl morem v prorokově říši a pohled skvrnou v slavném jejím lesku! Ha, k činům vůli mít tak hrůzoplodnou a k nim jen paží pahýly dva žhavé, jichž hybem strastným, zvednou-li se v mukách zlé moci v odpor nadlidskou až silou, přec nelze odrazit ran zničujících ni zdržet zkázy otomanské slávy, byť zrak i viděl že se v nivec kácí a v bídný pád ta říše nejskvělejší! Tak v duchu zoufá zohavený Turčín, kraj vida vůkol v tichém noci míru, i světlo v bezpečí tam důvěřivém zře kmitat oknem chudé chatky ďaurské, kdež na kolenou křesťanská snad matka smí v slzách slasti k ukřižovanému teď klidně vzhlížet s modlitbou a díkem, že nehrne se krajem bouře Turků, již vrazili by v útulné jí hnízdo, kde mláď jí dřímá pod ochranou božskou. Ha, nemoci ni ženy bezobranné se zmoci s pohrdáním jejích vzlyků 189 ni rozmačkat jí červa na kolébce: toť bídný los, kde srdce msty tak lačno... Ne, aspoň děsný trup ten ďaurským očím ni k posměchu ni k slitování nebuď! Smrť kletá, bezbranný být ďaurům v pospas, a proklatější milost z ruky ďaurské! Jest ještě zbraň, jíž trup ten dosud hrdý má sílu vlásti; zkřivená to, lesklá i bystrá Jantra, z pochvy temných břehů jak obrovitá šavlice se sunouc; tať nevyčte mu chabost! Hladce, chladně hruď pronikne, s ní povolně se snoubíc, ta dá i bezmocnému býti rekem, jenž nehroze se smrtí, sám ji nutí, by služebnou mu byla otrokyní, an povelel jí blíž! Vždyť jenom pro to sem z dalekého bojiště se plazil, ač stokrát v krvi své se cestou svíjel, jen proto, v hlubokých že vlnách řeky tu lehká kyne smrť! Již nad řečiště se Turčín kloní s pobřežního svahu, již napíná svou sílu klesající, 190 by v šumné vlny pohroužil se skokem; tu náhle, jak by běsnou pěstí sražen, se kácí k zemi krutým ran svých bolem, jenž jedovatý kel mu v mozek vtíná, hruď odmykaje stenem srdce rvoucím. Slyš, výkřiku též výkřik odpovídá, též bolný, ale plný slitování, a k příšernému zjevu zraněného dvé pohledů zpod vrásčitého čela tak soucitných, tak mateřských se kloní... to v pravdě byla křesťanská as matka, jíž domovem ta chýžka s klidným světlem tam pod obrazem ukřižovaného, jenž mládě spící božským střehl zrakem. Ta vyšedši si s vědrem k šumné Jantře sten zaslechla i shledla na skleslého, jejž chladivou teď vodou jemně křísí a nad nímž, nade vrahem trpitelem, jak nad nešťastným bratrem slzu roní. Když hlavu jeho konejšivě zvedá, dí Turčín posupně: „Nech mě jen umřít! Vždyť přece vidíš, že již nemám rukou, bych mohl jimi ubíjeti ďaury, 191 a že mi pro to život povrhelem!“ Však modlitbu jen tichou žena šepce a paží svalnou – stařena to statná – mdlé tělo zraněného s útlou péčí a s jemným násilím jak dětské zvedá; tak v utužilém náručí jej nese, a těžký vzdech když stená z jeho prsou, zas chlácholivě v chůzi odpočívá, slov milých balzám v chorou linouc duši; dál spěje zas, a zas mu k vůli stane, tu samaritánskou si cestu dloužíc svou něhou pokornou tak trpělivě, jak břemenem by nebylo jí břímě, ni vrahem vrah. S ním vešla v chudou chatku; jen jediné tu lože – snop to svěží, jenž nedávno as vydal ze svých klásků vše bohatství té chatě nadělené žní neudupanou; tam její zbytek snad poslední již voní z černé skyvy, jež na tabuli osamělá značí i hostinnost i chudobu – dvé svatých a stařičkých to pramáteří v chatách, jež obě šeptají své zlaté bájky 192 již u kolébek slovanského lidu. I zde se kloní nad hlavinkou dětskou, jež s usmíváním na kolébce dřímá; neb jediná tu dřevěná jest miska, jen zpola naplněná sladkým mlékem, a pohled stařenin se bolně táže, čí žízeň zvlaží ona skvostná trocha: zda žhoucí ústa nebohého hosta, či rtíky vnoučete jí napojí se. Leč jenom chvíli stařenčino srdce tak rozpačitě, bolně váhá, dělíc svůj soucit mezi dítětem a vrahem, neb ve tvář hledši ukřižovanému, hned zraněného na jediné lože své vlastní klade, poslední svou skyvu mu ráda podává, a misku mléka, ač ručka dítěte již po ní sahá, jak oběť zvedá s okem zaroseným a k ústům palčivým ji nese vrahu. „Vím já,“ dí tklivě, „vím, ty přeubohý, že již ni mušce nikdy neublížíš, sám trpě, nerozsiješ utrpení! Mým bratrem bůh tě činí trpícího; 193 již zapomeň, jak já jsem zapomněla, co páchaly ty ruce utracené, a pak jich rány již se nerozjitří.“ I chladí rány jeho svěží vodou, v ně kladouc listy blahomocných bylin; teď pro převzácné, tajemné jde kvítí, jež opatrně chová v krovu chatky; tož po trámoví stoupá vzhůru k stropu a skvostu hojivého čile hledá. Teď žhavěji než uhly na ohništi zrak Turčínův se zablyskotal za ní, a v ústech, bolem sevřených i mroucích, bezmocným vztekem zaskřípaly zuby, že již ni mušce ublížit mu nelze, ni ženy bezbranné se mstivě zmoci, ni rozmačkat jí červa na kolébce... Ha, náhle vzpjal se, slabost umírání teď s něho spadla; povstal tiše lstivě a v zuby, jež tak málomocně skříply, snop, jenž byl milosrdným jemu ložem, vzal úsilně, s ním jedva neklesaje; vzdor bolestem jej vlekl pod trámoví, pak sílen vztekem k ohništi se vzchopil 194 a v zuby sevřel doutnající dřevo, jež necítě, jak rty mu sežehalo, jich šklebem ďábelským teď vyplil v slámu; i rozlétly se, zaplanuly klásky, jichž úrodou byl před chvíli se sytil; sto jisker žhavé nitě vzduchem přede jak stébla, v klasy sršící se ježí, a k trámům opírá se hroznou tíhou, až praskají, snop obrovský, jenž svázán je z plamenů a ženě ohromené již stele lože, bujně k ní se dmoucí. Když spatřil, v rudé záři nad plápolem že zalomila rukama tak marně, tu nabyl mysli mrzák polomrtvý, že zachechtal se chropotavým hrdlem a vzpružen ocítil se skoro skokem, teď u kolébky. Kousavá kdy šelma klem bílým, vyceněným na svou kořist a bělmem vytřeštěných zraků blýská, chtíč zvířecký ni z její dravčí tváře tak nezeje, jak z líce Turčínovy, jež do kolébky na děcko se vrhá a čelistmi se vťavši v měkké tílko je v zubech zkrvavených z lůžka sápe. 195 Teď stenající oběť na zem pustil a nohou na hořící snop ji koulí; skřek pronikavý v plamenech se zdusil, a žena s výše chaty zpustošené se žalem omráčena kácí v oheň... „Tak spálíme to vaše milosrdí, váš zákon lidství, vaše lži a pravdy! Tak zakousneme Evropě té zpupné se v bolné místo zvetšelého těla a žhavým střepem rozkopané modly v pleť zvadlou vbodáme jí znak své pomsty, než vaz nám zlomí, než nám utne pěsti! Jak troud ať spláchne její veličenství, tu, vražena kde dosud naše pata a naše pochodeň kde dosud sálá; tu podpálíme každou její svátost, – vše pojdi v žáru! – Ha!“ On s bolným skřekem se v kotouč svil a překotil se střemhlav v rej plamenů, v nějž hořící naň břevna se sují s krovu, jehož trhlinami v dým černý, netopýr kde zplašen krouží, hled hvězdný tajemného svědka svítá. 196
TŘI LEBKY.
Teď zní to jak vzlykot, jak divoký smích, jak modlitbou nyní a kletbou v tu chvíli; či nočního větru to vzdech, či to kvílí řev šelmy, jež pozbyla mlaďátek svých? Tu zas jako ze sna jak tichounce jen to volá, jak holoubka sirého sten, co nářek teď na lidských tlumený rtech, a mateří láskou to šeptá co dech: „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ [197] I celuje žena ty hrdličky své, tří hlaviček dětských to práchnivé lebky! Jak hladí jim čela i vlas ještě hebký, jak hledá, kde rtíky jich přemilostné! I pátrá jim v očinek podivnou hloub, pak shodí je s třeskem a zraky má v sloup a prchajíc rve sobě zježený vlas, pak stane a s pláčem k nim vrací se zas – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ Kvap touhy jí mámí ten žíznivý hled, však našla je, našla i s pole je sbírá; prach rukou s nich něžnou i polibkem stírá a slzami svými je obmývá v sled; pak v náruč svou tiskne je roztouženou zas laškujíc houpá je na kolenou, až v klín se jí koulí a drkají v se, hry bujné dnes tichým se beránkům chce – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ 198 Ta největší nejvíc, ta čtveračivá, v ty drobnější tepe, chce škádlit a hřmotit, až hrozíc jí prstem ji máť musí krotit, jež slova jí šepotá chlácholivá; teď hledá jim hračky; má na hrdle skvost, řad penízků lesklých; již spony je prost, již vychrtlá ruka jím cinká i hrá, tak baví a vnadí si robátka svá – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ Šperk vine kol čela tu oné, tu té, i s vláskem jej splétá; jak zdoba jim sluší! Jak libý to pohled! Jen oné jej ruší pruh černý tu na skráni rozsmeknuté... Aj poskvrnu takou, tu skryjeme hned! Již na ránu věší řád blysknavých cet, – však pod nimi hlubším se zdá její škleb, – máť v dumání v prasklou se zahledí leb – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ 199 Jak pátrá jim v důlky! Proč nejmladší z nich zří důlečkem třetím, tak černým tu z čela? Proč druhé, k níž kadeř lpí zakrvavělá, v týl zdrcený propadá blyskotek mih? Již dlouho a mlčky tak přemýšlí máť, zlou ruku kdo vložil jí na sličnou mláď, že zkazil se líček těch růžový pel a hlavinek poupátka opadla s těl – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ Jak z paměti hloubá si osudný děj! Již ví jej! Ne, nemůž to býti! Snad šílí zříc obraz tak děsný! Jak napíná síly, by vzpomněla pravdy! – Zří válečný rej, zří šeredných tváří zlý, hrozivý dav, střel mračna i blesky zří nad mořem hlav, a v Turka jak palbou vře Srbínů shon, jich lapené dítky jim nastaví on – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ 200 Kvil hlásků jich dětských zní v pekelný řev! Ne, nemůž’ to býti! A přece jí zdá sese, že prolil ji Srbín k své otčiny spáse, tu nejdražší, robat svých nevinnou krev! Hle, padá již dítek tam spanilý řad, již padly ty její! Tam stojí jích kat, z řad srbských se vrhá v ran tureckých dým, veň klesá již, otec to k robátkům svým – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ Zří bojiště širé, kam v lijáku střel jich letěla hledat, – hu! našla je padlé a zoufale zvedla své hrdličky zchladlé, však urval je Turčín, sťal hlavinky s těl, byl zápasil s matkou jak zuřivý běs, – teď zkameněl, v duši a v oku měl děs, zřel na její tváři tak příšerný stín, že prchnul a hodil tři lebky jí v klín – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svítá-li sladké již usmání v očinky tmavé?“ 201
TURECKÁ POVÍDKA.
Istambulská krása vzešla nad mrákavu, s ramen lepých spouští řasy zlatohlavu, z růží vlas jí svítá, z drahokamů šíje, u nohou jak milan Bosporus jí nyje; do duše mu ona, hluboké a snivé, půvabů svých kouzlo vlévá opojivé; tak jej rozvlnivši v sladké horování, vychladlé mu vrací, hrdé pousmání. V rozkochaném oku zrcadlit jen chtěla, mocnost vnady svojí; vítěznou ji zřela! Oklamaný Bospor, žalem bouřně zdmutý, zareptal jak otrok u noh jejích skutý, svůdností však její ukrocen se níží líbat její stopy. Ona v něm se zhlíží, slunné dálce jevíc nádheru své pýchy, v stín však těsných ulic ukrývá své hříchy. [202] „Mysli jen, že mocnou žoldánkou jsi světa! Ale plať své sluhy, mrhačko ty kletá! Změkčile jen hov si v zahrad květné vůni, na jichž kyprém loži vděk tvých údů trůní; vlajky pestrých lodic v kadeří pleť vnadu, věj si lehkým hybem piniových sadů, hebký chládek v líc jak ovívadlem pávím; pod blankytnou clonou leň jak pod hedbávím, v oslnivých barev oblékej se roušku, jiskři zdobou jako peří na papoušku; k sličné noze viň si Bospor leskem vzňatý jako tanečnice obrouček svůj zlatý; mni, že huriska jsi krásná věčně mladá: ale věz to, že ti vojsko hladem padá! Milostné snuj pikle, v rej se pouštěj kluzký, ale napřahá již tlapu medvěd ruský, v Dunaj srst již máčí jako spoustu sněhu, brázdě vodstvo ve dví plave ode břehu; nechť jak draci oheň plijí naň tvé lodi, pazourem on každou do povětří hodí, rozmáčknutou v kusy jako mandli měkkou; umačká ti vojska, jež se sotva vlekou vyhládlá i zpustlá, – dřív-li neutekou... Rozmařilou slastí plýtvej prostopášně, 203 nepřelstíš svůj osud při poháru vášně! V ruce tvé jím náhle trhne sudba hrozná, a tvá hříšná sláva blízký zmar svůj pozná!“ Orchan bimbaša tak v němých dumách věstí Istambulu konec hýřivého štěstí. Mudrcky se zříká všechněch pyšných mamů, neb jest na útěku, vyhnán od nizamů hladových a nahých; nedostavše žoldu, bimbašovi svému odepřeli holdu; tři sta lir mu chybí; těmi dlužen zůstal pluku svému Orchan; dluh co den mu vzrůstal, že však peněz nedal Istambul ten zvrhlý vzdor a vzpoura v bosé, lačné vojsko vtrhly, a když velel Orchan proti nepříteli, naň to z vlastních šikú střely zasvištěly. Rozprchly se na lup rozpoutané roje, – úprkem též vůdce spasil žití svoje. Orchan bimbaša chce zachvět Istambulem, mužný žár mu vznítit v srdci ustrnulém, aby každá hruď se vznesla ku oběti, každá pěsť by sáhla k meče rukojeti, hřivna nadšená by rostla z každé dlaně 204 na Orchanův pluk a vlasti ku obraně! Zlata třeba nejdřív, zlata k svaté válce, aby nepřítele postrach zdržel v dálce, obrátě jej v útěk hrozbou Islambulu! – Chystá slova, jež by obměkčila žulu, Turkům pravověrným namířená v duše. Leč když uličkami Istambulu kluše a jich puchem dusným tísní se mu plíce, zlenivělá krev mu chladne víc a více, a než první metu kroků svých si určil, zápal myšlenek se rozplizl a zturčil, křídla nadšenosti svěsila se chromá. Vystřízlivěv Orchan hned se cítil doma v blátivé těch pustých ulic klikatině jako měkkýš ve své vlastní skořepině. Rozmýšlí, že v mokrý proud se marně křesá; v obětivost Turků, již mu víra klesá, – božská řeč jich nitrem pohnula by těžce, aby otvírali pro vlasť svoje měšce! A nechť říši hrozí sebe větší zhouba, z prázdných pokladen jí zlata nevydloubá. Snadnější jest práce, dokud lze se dlužit; cizím tukem Turku záslužno se dužit! 205 Znáť on posla cizí moci osvícené, která osmanskému hospodářství žene kola struhou štědrou, ježto zlatem zvoní, aby převysoká porta mlela pro ni. Tam se klidně béře žalovat svůj osud, – tři sta lir dá posel, jak vždy dával dosud. Zde již jeho palác. Jaká však tu vřava? „Padni,“ křičí hejno, „padni jeho hlava! Běda Evropě, že Portě nemá spásy, takou zdobu svoji zkomolit že dá si, vážky vítězství že rychle nenakloní, obětujíc krev svých statisíců pro ni!“ Polekal se Orchan, ptá se, volá, pátrá: proti cizím poslům vzbouřila se chátra, nedotknutelných se dotkly nože její. Orchan ví, že strkat prsty do dveřejí není radno; mlčky kvapí z místa vraždy, a když za ním ztichl vřavy ohlas každý, těžce vzdychl. Jaká rada v takém víru? Allah pomoz! Rychle, rychle ku vezíru! Výstraha nechť v duši toho muže hřímá, jenžto ještě kotvu říše v rukou třímá, ať již v jejích svazech všecky síly vzmuží, 206 ať ji řídí světlem, vědomím ji vzpruží, v lidu zápal vdechne vyšší nová hesla, aby říše v slavné vzkříšení se vznesla, – vinou tří set lir by ve zmar nepoklesla! Cválá ku vezíru. Palác jeho pustý, – v kouty chodeb mizí plachých postav šusty; s těží dobyl Orchan z úst jich odpovědi; šeptly mu, že vezír u vězení sedí, v nemilost an těžkou u sultána padl, že svým novotářstvím hříšné léčky kladl moci koranu a starých, přísných řádů, s Evropou se mazle, říši veda k pádu. Orchan ví, že tam, kde hrom vjel do stavení, hořívá. Tož odtud zmizel v okamžení. Ujechav i stínu budovy té klaté, vzplamenil se znova v rozhorlení svaté. K sultánu! ať zví, co jeho říši hrozí; Orchan objeví mu pravdu, lhou-li mnozí! Vládce ať svou vůlí svrchovanou velí, všeho lidu sílu v strašné pluky vtělí a své rozervané panství slavně zcelí. Orchan s novým plukem též chce bojovati, ale tři sta lir ať sultán z předu splatí! 207 Již se blíží Orchan sultánovu sídlu jako poutník Mecce, žíznivý jak zřídlu. Na prostoře zástup vlní se a šumí hlavu k hlavě tlačí, temné šepty tlumí; marně hádá Orchan, co to všecko značí; zdá se mu, že zlověst z lící těch se mračí; ptá se, – vnímá slova hrozná jako dýky: „Zavražděn jest sultán svými důvěrníky!“ Leknutím tak Orchan koni stiskl boky, že se dostal jinam báječnými skoky, až to slabším jezdcům nepodobno k víře, že ho neshodilo nesmyslné zvíře. Kůň pak uřícený, aby nabyl dechu, když se zastavil v tom krkolomném spěchu, zvážil teprv Orchan, hořkého pln žele, strašný onen případ v tíži jeho celé. Kam ta říše mocná, kam se rázem vrhá, ana svoje sloupy sama z půdy trhá, lítější svých vrahů, hyne bez obránců, proti zuřivosti vlastní bez zastanců! A přec není bez sil, není bez pokladů! Nuž, co činit? Dá snad velký mufti radu? Spěl by k němu Orchan, ale již se leká, že jen zklamání zas nové tam ho čeká; 208 obraz za obrazem duší jeho těká. Vítězně by ve své horlivosti mravní válčil jako staří sultánové slavní, jenom kdyby věc mu nescházela hlavní! Zlato, bídné zlato! Kdyby jeho bylo, v Orchanových rukou říš by zachránilo. An tak truchle dumá nad své vlasti zmarem, vzpomněl sobě Orchan maně na svůj harém. Znaven trampotami, jež mu čelo smuší, místo muftiho si zobrazuje v duši Zenidu, svou krásnou, mladou otrokyni, cítě náhle, jak by osvěžil se při ní, jak by kráčel silen za svým povoláním zjařen v sladké chvilce jejím celováním! Pod jasným hned čelem zrak mu smavě sálá, a než sám se nadál, ku harému cválá. V zahradu již vešel mříží pozlacenou; nad hlavou mu loubí tamaryšky klenou; z tmavé zeleni jim planou růže tmavé, jako pod kadeří černou oči žhavé; lilie svůj velký, čistý kalich zvedá 209 k hroznu, jehož hojná zrna zlatohnědá – každé sladce zdmuto – s jedné stopky kynou, jako slasti žití, jež se volně vinou šťastným smrtelníkům v jednu kytku vábnou. Orchan cítí, jak mu měkce čivy chábnou, an tu slyší snivou hudbu mandolíny, V stinném zastavil se skrytu pod vavříny, kudy pod vlajícím květem úpon chvělých jako v dešti jisker stobarevně skvělých zří, jak ženy krásné v širém vodojemu v křištál hrouží vnady, kynoucí jen jemu. Jsou tu všecky – ale bez Zenidy sladké! Orchan odtud spěchá; ztéká stupně hladké ke komnatám, jako hradby tvrze pevné, Zenidu svou volá v touze bezúlevné. Hle, tu stará Fatme, škaredá i ztylá, ústa kolozubá špulíc, potměšilá, v úsměch škodolibý, pokorně se kloní a již každým slovem kapku jedu roní: „Tisíc na tvé ruce skládá políbení Zenida tvá věrná v hořkém rozloučení. Za Bosporem v slzách myje svoje líce, neboť nespatří tě, pane, nikdy více! 210 Láska její krásným Seidem tobě vzata, přijmi její „s bohem“ a ten měšec zlata; sečti její vzdechy na té blánce bílé! Již jest odtud asi na sto a půl míle.“ Zarazil se Orchan, přejel čelo dlaní, protřel v očích temno a již četl psaní: „Drahý! zda se v žití někdy opět sejdem? Za moře již letím v dálku s krásným Seidem. Vír když válečný mě o tvé lokty zloupil, přišel krásný Seid a tesklivou mne koupil, tři sta lir ti v zlatě za mou volnost dává. Blaze kráčej, drahý, kam tě volá sláva, bojuj, lve můj strašný! V hloub se tobě klaním, mne však vábí krotký holoubek, – jdu za ním! Sladkou jest ti války nebezpeč a trýzeň – mne jen blaží tiché, skryté lásky přízeň! Ranám, snad i smrti vstříc tě nese touha – mne jen čeká rozkoš – lásky rozkoš pouhá! Islamu ty hájíš přísné, svaté hradby – já jim šťastna prchám z vězení a klatby! Po mrtvolách stoupáš, kol kde sviští kule – já se však, můj drahý, bojím v Istambule! 211 Braň ho, města slávy, pod praporem svatým, v kraj však bezpečnější spěchám k nivám zlatým. Padneš-li, ó s bohem! V ráj pak oba vejdem: ty, ach, v nebeský, já v zemský, s krásným Seidem!“ Teď se zasmál Orchan, až to hlaholilo; Fatme myslí, že mu v hlavě přeskočilo; prodavši mu milku v směšné žárlivosti, se svědomím zlým se bála jeho zlosti; on však měšec chopil s milostným teď chvatem, zatřepal – ó rozkoš! měšec zvonil zlatem; tři sta lir! On vzal je v náruč se zápalem, Fatmu odstrčil a z domu běžel cvalem, běžel uličkami, jak by honěn vrahem. Pojednou se octl v houfu polonahém, zbláceném a zpustlém, zlotřilého vzhledu. Dlouhobradý derviš stál v těch postav středu, v oku temně vpadlém fanatismu zápal, – slova s divokými posuny se chápal, hlas však jeho mizel v hlasů vlnobití, v šumu, křiku, v nějž psi hladoví a lítí kol se sbíhajíce mísili své vytí. 212 „Bijte“,Bijte,“ volal řečník, „bijte hromoklínem, dokud oddychá, co není moslemínem! Kolika kdo ďaurů tuto půdu zprostí, tolik set mu Allah přiřkne blažeností; rozkoší však nad vše medosladkých zkusí, kdo jak lev se vrhne na prokleté Rusy!“ Nedomluvil; hejno v křik se dalo maně: Budeme je bíti! Dej nám šat i zbraně!“ V moři hluku tone řeč zas dervišova, po chvíli až ryčné slyšeti ta slova: „Klet, kdo nosí šperky, marné zdoby těla! Zahyň lakotného duše zatvrzelá! Morem nechať padne, kdo své zlato skrývá, ana trouba války k oběti jej vzývá, hlásajíc mu hromem: „Vydej krev i statek!“ Zase jeho slova zhltil vřavy zmatek, z něhož slyší Orchan pokřik jenom zníti: „Žití dáme v oběť, – dej však jíst a píti!“ Dál zas mluví derviš: „Zákonem jest dáti, k svatým cílům však i záslužno jest bráti. Vidím prázdné ruce věřících tu chudých, jednoho však zřím tu, zlaťáků jenž rudých, plný pytel mačká. Dej svým nahým bratřím, ať jak bohatýry ve zbrani je spatřím 213 kráčet šikem strašným v třesoucí se dálky; obdaruj a veď je v slávu svaté války!“ „Blázne!“ vzkřikl Orchan, vida beznadějněbeznadějně, žeť jak zazděn v hustém, tlačícím se hejně. „Měj pak rozum!“ volal s rozhořčeným zrakem, jako skutý objav s mileným se vakem. „S otrhanci těmi že se musím dělit, bych jak vlk se mohl Rusům dáti střelit? Bláhovče ty starý, radost je to drahá! Chce-li říše vojně, ve svůj vak ať sahá, ať dá této chátře ona zbraň i píci; já chci svého měšce jiným tužbám stříci! Hej, mně moudrost lepší vzešla u Zenidy! Blázen, kdo si hledá trampot, ran a bídy! V ráj se brodit krví, kol kde sviští kule? Ještě ráj lze koupit zlatem v Istambule! Na to mám svůj měšec! Běda, kdo naň sáhne!“ „Bezbožníku!“ hřímá derviš, ale chasa s křikem zuřivým se na Orchana kasá; marně sám se brání rozkaceným pěstem; 214 již mu vyrván poklad, rozkoulel se s chřestem v bláto, v němž se po něm tisíc prstů hrabe, z vaku, z něhož visí již jen cáry chabé; s hrstí kalu zlaťák osudu-li milci zdařilo se urvat, obsypán byl štilci; Orchan bezděky též zkusiv svého štěstí odnesl si mnohé siné známky pěstí. Když pak nevydá ni zbla již bahno zryté, rozprchá se hejno zlatem jako zpité po uličkách tmavých s vilným žárem v zraku. Orchan hledí trna, drží cáry vaku; derviš volá: „Vstříc teď vrahů bouři zkázné s meči v rukou!“ – Hejno pokřikuje: „Blázne! V ráj se brodit krví, kol kde sviští kule? Ještě ráj lze koupit zlatem v Istambule! Hýřit, užit, plýtvat!“ Na prostoře celé jako postavy dvě kouzlem zkamenělé Orchan jen a derviš nepohnuti stojí; hořký úžas nyní oba tklivě pojí. Oba hledí ve tvář Istambulské kráse, ana u večerní šarlat obléká se, svůdně jeví dálce nádheru své pýchy, v stín však těsných ulic ukrývá své hříchy. 215 Vzdychl sobě Orchan; derviš v souhlas kývá, ano nad pustým se Istambulem stmívá. „Vezír u vězení,“ derviš sobě stená, „Evropa v svých poslech krutě uražena, sultán mrtev, lid i vojsko láje lichá: kam to půjde?“ – Ještě hloub si Orchan vzdychá: „V nivec jde ta doba nemravná i klatá, – neb teď nemám pluku, Zenidy ni zlata.“ 216 MUŽÍK.
V prach bije čelem, v němžto zbožná hrůza se nikdy nerozdumá hrdým vzdorem, a cestu líbá, kam i bědná lůza své stopy vtiskla i kde kleká sborem. Svou šíji tuří mrtvě vrhá na zem, s níž smetá plevy vážnou svojí bradou, on, ruský mužík, bezvolným jest plazem před zlatopestrých ikon hrubou vnadou. On v lepou, lví svou sílu víry nemá, sám nejsa modlou, jíž co rob se koří; on stokrát žehná křížem prsa němá, v nichž sopka pochybnosti nezahoří. [217] On lysé čelo větrům ku severu a mrazům obnaženou hlavu vzdává, když svatou branou kráčí v pološeru a v duchu modlitbu si odříkává. Neb rozžehnav se s osením a chatkou vše oddal nebeskému hosudaru; vždyť víc než matka Moskva jest mu matkou; jež káže bílému teď sloužit caru. Své žití v daň mu z končin dálných nesa, svou krev by podal v živé srdce půli; hned v oheň slepě vrhá se i plesá, hned v ocel tuhne baťuškovou vůlí. Pak těžkým krokem přívalů jde k jihu jak od ledovců hřmící sněhy v tání, své hrudi dechem valí bouřek tíhu, a koník jeho blesky dupá z plání. Hle, mužík obří nohou v Dunaj šlape, jak hora vpadnuv ční jak hora z břehu; kam děl se Dunaj? z brady jemu kape, z níž v Černé moře dál se valí v běhu. 218 A mužík světům závisti a zloby svá prsa v odpor staví obnažená, v krev sterých ran se halí beze mdloby, ni jedovým v nich žárem nezastená. Pak s úsměvem se před Balkánem staví, jenž mu až po pás, hle – až k srdci sahá; on tiskna k hrudi jej, led jeho taví, sněžné spousty barví krev ta drahá. A nad hřeben se kloně nevysoký si dlaní drsnaté tam hladí sedlo, i zaťav nehty ve skalnaté boky zří vztyčen v dálku, zdaž se slunce zvedlo. Hoj, vymrštiv se, jako na koníku již na Balkáně sedí, k slunci pne se, a nabodnuv je na kozáckou píku již mladé Bulgarii v klín je třese. Tu sprchá blesků, paprsků a září, ažť Bulgarie výspou v moři jasu, – a mužík obrátiv se s jarou tváří zas jechá zpět dle baťuškova hlasu. 219 Jak v prsou rány, v duši světla planou, – to přináší si z obrovského díla. Zas prostý mužík svatou kráčí branou a věří, bůh a car že jeho síla. I spěje v chatku, v drahé lokty dětí, svým ikonám se klaní pod svou střechou, a nad ní anděl příštích dějin letí ji ovívaje palmou libodechou. 220
NA VÝŠI BALKÁNSKÉ.
Kol šumně po skalách se smýká vánice co kadeř zmítaná té mrazné vichřice, jež horám laviny rve z temen obrovských a v lesku měsíčném zas v démanty je práší; kol v sypké jehlany se letmo věží sníh a v boky Balkánu řad bílých mohyl snáší; ba možno, soudruha že kryje sněžný val, v nějž osamělý Rus teď skráň si podepírá. On v mrtvé mrákotě tu dlouho spočíval, teď vzrušen hlavu vzpjal a hledě v dálku zmírá. V líc lehce bodají ty sněžné hranoly, hrou třpytnou slní zrak hor ledné vrcholy; [221] však zářím kouzelným on rukou cloní hled mdlé tělo povztyčiv svou vysílenou paží; zří v touze, v loučení ten pozavátý sled, kde zašli soudruzi, a zrak se volně vlaží. Zbyl padlý, poslední tu v sněžných samotách a mdlobě hynutí teď naposled se vzpírá... Týl shýbli Balkánu a ztekli dějin práh přes ledné smrti hruď, jíž v loktech on tu zmírá. Hrot bodců vetkli v stráň nad hlubně příšerou a s příkrým ledovcem se rvali sekerou; kde démon propastí svým děsným okem zel, hned lanem obvili mu rozšklebený jícen, on svahů, pokrajem jim vlekl tíhu děl jak zapřažený tur, s nímž klesal mdlobou zřícen, Kol hrůza, nebezpeč jim couvly malátny, jen úžas za nimi s těch srázných ledů zírá, kde skutků nadlidských duch vane posvátný v sníh temen Balkánských, kde ruský vojín zmírá. On v půli rozletu, než cíl se rozední, dal v oběť před časem své síly poslední; boj velký, osudný ač teprv zahřímá, on nedočká se chvil těch velebných a slavných, 222 až velká, svatá Rus meč vlastní zatřímá i zvolá: „Budiž mír!“ Až po vítězstvích zbavných brat bratu sejme jho, jímž barbar tížil jej, až osvobození se dovrcholí míra, on s reky neuzří, jak stvoří světoděj ta lásky myšlenka, k níž modlí se, an zmírá. On nežádal si víc, než kapkou v moři být, v něž vykupitelskou krev bude národ lít! Bylť národu to hlas i zápal obětný, jenž stal se zjevením a zachvěl mocnou Rusí, že nad Slovanstvem vznést svůj prapor šlechetný a v nejdražší svou krev jej, za ně ztopit musí! A nikdy neválčil v tak svatém zápase nižádný národ již, a nikdy bohatýra, jejž pásal čistý meč, smrť krasší netkla se, než v ledech Balkánu, kde ruský vojín zmírá. Však zištný, lakotný on světovládců řád i v čelech národů v znak hanby vidí plát, ten samolibý strach, když plémě zpanštilé jen cizí ruky stín zří kmitnout k jeho právu, a tupost jeho ukrutnou, když barbar zběsile svým tlačí kolenem hruď porobených Slávů! 223 Jak vojín opuštěn tu v divém ledu hor, tak nenávisti poušť Rus mocnou obestírá; v čin svatý provází ji závistníků vzdor – a synů žehnání, s nímž na rtech on tu zmírá. Co lidskost posvátná má v lidstvu nepřátel! jak líčený ten dav svou mrzkost odestřel! A žel, – ni Slávu Sláv se bratrem nepoznal; brat jeden, rytířem jsa volnosti a dobra, teď kvasem starých ran jed zášti znova zňal a ze řad barbarů v týl Moskevského obra msty jehlu bezmocnou, leč bolnou, přece vryl a v raje svaté při mu ruky odepírá! Hle, dlaní zjíněnou Rus oči pozakryl a dumá, marno-li, že za bratrství zmírá... I slyší v duchu svém to slavné volání, jímž statisíců dav své hlásá poslání, v jich zraků mluvě zří ten posvěcený žár, jímž v oběť syny své vlasť vydala tak velkou, až těžký tase meč jich starý slzel car, an žehnal Rusi své; „Buď osvoboditelkou!“ I slyší jásot jich a zří jich nadšení, jich činů zázraky, k nimž mocná pne se víra: 224 ó, žije myšlenka o Slávů sbratření, a duní v dějin krok, an vojín její zmírá. A v sněhu Balkánu, pod vichru perutí on vzdává nejhlubší svých prsou vzdechnutí té tužbě posvátné, jež světu k úžasu jak nových věků zvěsť tam vchází nad Balkánem, a polnic vířením v skal děsných otřasu hřmí v budoucnosti sen, jenž již se budí ránem; on zří, jak v červáncích již slavný její taj nad slávským obzorem se slunně odestírá, a Mojžíš velebný jak zaslíbený kraj zřel s hory Abirim, tak spatřil ji a zmírá. 225
JEDNO POLÍBENÍ.
Tak nezjaří ni vesny dech, jenž paprskem se s modra shýbá, kdy prvou vůní květů všech mě v unavené skráně líbá. Zda políbením blaženců, kdy vítají svých milých duše, či ústům mladých milenců, – zda závidím jich rajské tuše? Těch políbení útlý vznět tek hluboko mě nedojímá, ni žehnající matky ret, když v náručí jí poupě dřímá. [226] Úst žádných zbožné dotknutí, ať věstí smír, ať odpuštění, jak z andělských byť perutí mi dechlo v líc, tak slastno není. Tak sester „s bohem“ nevzruší, když rozcestí jim před očima, tak nerozchví až do duší ni slavný slib rtem pobratima. Nechť v mužném chotě náručí proud polibků se sladce dlouží, ó po nich srdce nezvučí mi tesknotou a nezatouží. Ta vroucnost oželí se snáz, a bez hoře tu odříkání, ba oželím i víc, i vás, ó dětinná vy celování! Těch malých rtíků hravý smích buď lokati jen jiným sladko a slíbati s těch milostných si poprvé to slůvko: „Matko!“ 227 Ty něho štěstí, blaž a hřej, buď žehnána – já již tě minu, vždyť v život – věčný lásky děj – já za jinou se touhou vinu. Jen východní ty obloho svým nachem svědč, jak v roztoužení též hlasně volám o blaho, o jediné jen políbení – Když velkonočních zvonů hlas se rozvlní z těch zlatých bání, když lidé jsou si bratry zas a líbají se na potkání – Když velebný den vzkříšení si v náručí zve slávské kmeny, by v nebeském již nadšení se zdravily: „Jsme, vykoupeny!“ I hledím v jih tam na oblasť – – Kéž pocítím i na svém čele, jak mou též líbá sirou vlasť ret bratra osvoboditele! 228 Tak božský žádám lásky díl, pak blaženství chci hymnu jásat i stanouc plesat: „Zdeť můj cíl!“ a „Christos voskres“ k nebi hlásat. 229
SLOVO.
Když z raje obr zoufalosti vstal a jako Simson, jenžto rozsápal lva ode tlamy po útrobu zprahlou, on propastem kdy vzepřen v čelisti, vťal silou krutou, křečovitě náhlou své nehty v něj jak v tělo kořisti i roztrhl taj hercegovských skal, v jichž jícnu krev a trýzeň neobsáhlou zřel, ze slepoty vzrušen, vířit svět, – krev nejprvších to povstaleckých čet, jež kypíc vřídlem posvátným se lila s hor pustých v kraje širé dál a dál a vlastem, jimiž praménky své vila [230] v síť rudou, každou hrstku půdy křtila, až v Balkán výtrysk její pozaplál: Dlel tenkrát v horách neznámého jména, svým tureckým skryt pronásledovníkům, kmet vážný, starý buřič, v chatce z hlíny. Kol temno. Vítr noční venku sténá, rva s okna šat, jenž cloní protivníkům svit ohniště, v němž ve strop neúměrný a ve zdí hrubý nálep tmavé stíny se zdají hloubat velké kadluby dvou postav, na jichž tvarů obrys černý zář ohně dýchá rudé obruby. Z nich jedna – stařec, jehož vousu sníh se ve kněžského roucha tmavé řasy až k pásu ztrácí; řídké plynou vlasy v týl, jenž se kloní, nesa věku tíhu; tak sedě při plamenu, v rukou svých si drží na kolenou písmo svaté i spouští zraky zbožným ohněm zňaté jak připoutané v Ezdrášovu knihu. Ret hýbe se; čte hlasem tlumeným, jak vrahem ohrožení Israelští své město hradí valem kamenným, 231 leč tak, že ruka jedna nástroj chopí a druhá meč neb naostřené kopí; lid sám tak hradeb strašnou hradbou jest, a zástupové trnou nepřátelští. Kmet s nadšením čte biblickou tu zvěsť, hlas víc a víc se chví, až mocně tknut jak zvon se rozduněl a zvučí slavně, a s žárem v oku stařec přímí témě; tak dočetl dnes o Jeruzalémě. V tom jeho druh, jenž dosud nepohnut stál slouchaje a hleděl neúnavně v dno pánve, jež se nad plamenem čadí, tvář k němu obrací teď mladistvou. „Kov roztaven!“ dí s hledem rozohněným, v němž nepokoj mu žže. „My práci svou teď počneme, jež ducha tvrz nám hradí; kdo bude však tím lidem ozbrojeným, jenž vrahům ubrání jí mečem v ruce?“ An pochybností zaplanul tak prudce, kmet mírným zrakem zápal jeho stíhá. Vstal, těžkou knihu v rukou chvělých zdvihá a hledě vážně v oko jinochovo 232 dí slavně: „Na počátku bylo slovo! Dřív duchy vzbuď než bitce! Duch jen spasí, an tisíc nekrvavých mečů tasí, a vítězství, jež roste v lidské krvi, to v srdci vlastním nosí žal i smutek. Pojď, úkol dán ti nejkrašší a prvý, buď sluhou slova, z něhož vzejde skutek!“ I složil knihu. Při plápolu loučí, z nichž dým se k stropu ztrácí po kotouči, dvé postav tmavých v záři při ohništi teď ztápí lžíce v pánve dutinu, z níž olovo, jež vrouc se do nich prýští, teď čerpají, a plynnou litinu v řad malých kadlubů z nich vynořují. A znova to své drobné dílo snují; již po hodiny robí um jich jarý, a bez počtu se množí písma tvary; jest pozdní noc, a s čel již kane pot, však bez únavy trvá litců píle, bez konce tajemné té práce chod: Kmet náhle vzrušen zastavil se v díle. Hle, slouchá, bledne. Zda-li jilm to starý 233 jen větvemi snad praští chatce v bok, či zahlučel to nocí lidský krok? Jest vyzrazena buřičova skrýš? I vpadne rota slídičů mu v chýž, by zničila mu písma, slova skvost, jímž k boji za právo a za volnost svůj zjarmený chtěl ozbrojiti lid? I slouchá. V noci nerušený klid hlas přátelský zní šeptem ze dveřejí: „Vpusť, otče, s novinou nás velkou k sobě!“ Kmet otevřel; tři muži v chatu spějí i zamkli zas, a tajno tu jak v hrobě; pak přední z mužů dí: „Již tekla krev, již rozvinuta vzpoury korouhev i v našich dědinách! Již doletí běs boje blesku mihnutím až k tobě, i zde si žádaje svých obětí! Již mosty úmluv, z dýmu zbudovány, jsou krve proudem bouřně zpřetrhány; teď běda, selželi nám síla v boji! Teď káže lidskost, bratrská teď družnost i vlasť i víra svatá: ať se zbrojí teď každá paže! Spásou jest jen mužnost! Teď marna tvoje práce, litče slov, 234 teď chvíle osudná ti jinou velí! Boj svatý volá; dej svůj všechen kov a slévej náboj, nežli východ zbělí!“ Kmet hnul se bolně, – jaře učeň mladý. Hle, na surovém stole blýskají se milých, vážných písmének těch řady, tak slastně urobených podtají; ty nadšení a pravdy svaté značky, jež měly ducha vzkřísit v národu, jimž kmet byl život dal, an k průvodu jim stokrát žehnal: ty jak bídné hračky má zničit ruka, jež je vytvořila? Zří v znaménka ta drahá, ušlechtilá, a slza žalu perlí se mu v zrak, jejž k jizby stropu zadumaný vznáší, a když jej v truchlé tísni sklonil pak, zřel knihu, utkvěl myslí při Ezdráši i mní: „Ať jedna ruka dílo chopí, však druhá meč neb naostřené kopí, a zavolá-li trouba v nebezpeč, pak zůstavíce dílo, taste meč!“ – I vzplanula mu na schýlené skráni zář velebná, jak zápal odhodlání. 235 „Již staň se!“ vece, bera písmě prvé, „již ducha zbraň se proměň ve zbroj smrti Ať slova střelu zhltí proudy krve a její ráz ať nepřátele zdrtí! Buď tedy žehnán, bratři, boj váš smělý, ať slovo nejsvětější v skutek vtělí!“ – I hodil písmě v pánve jícen žhavý a křížem žehná mu. Již učeň mladý ty lesklé sbírá vážných značek řady a s radostným je chvatem v žáru taví. Kmit ohně, k nádobě se chtivě tule, již ozařuje postav čilý kruh, jež mlčky, s hrozbou v zraku, lijí kule, kdež jako světce patriarchy duch se stařec modlí s apoštolskou tváří. Hle, okna skulinou již úsvit září, a poslední též kovu zbytek již je v kule slit. Teď vstali muži z kola, den v boj a v osud neznámý je volá, – i kvapně opouštějí vetchou chýž. Sňal mladý učeň těžkou pušku s krovu i pokleká; kmet ruce vkládá naň a slzí. „Bůh mi tebe, synu, chraň!“ A líbá jej. „Vždy pamatuj, že z kovu 236 tak svatého je čistá tvoje zbraň, a věrna budiž světlu, pravdě, slovu!“ – A proudí čas i v nové břehy patří; a když pak vzešel věkoslavný den, jenž osvoboditelské voje bratří v boj vedl báječný jak obra sen, a v jásot vítajících půda syrá se rozpoltila jako puklý hrob, rty otevřela, spjaté klatbou dob, a hlasem zvonů dávno pohrobených, jež vyprostěny z dusných sklepů plísně jak vězni reci, srdcí nezlomených, se sladce chvěla hřměním vlastní písně, té písně božské, s bání v lada širá se valící, jež, po staletí něma, zas pějíc volnost, rovné v světě nemá; i ten když blahý den se dostavil, jímž pustý prestol zhanobené země v ni zazářil jak z blesků setkaný, a s jeho výsosti když pozdravil to svobodné zas, hrdé její plémě kněz její slávy, Prvověnčaný, a z mrákot robství, po zoufalém boji 237 ta vlast když procitla – i byla svojí, a hrazeny již svaté její týny: Dlel opět vážný stařec v chatce z hlíny. Je zřídlý hlavy jeho sporý sníh. On sedí v tmách – a z chvělých rukou svých v klín svaté písmo těžce cílí padnout. Již nečte. Jiskry vlhkou hryží louč, a dým jak had spí stočen ve kotouč kdes v koutě zatemnělém. Musil zchladnout krb neživený božským plamenem. Kmet v stěnu syrou chabým ramenem jak síly pozbaven se podepřev, spjal ruce skleslé na list knihy svaté, a přes ně kanou slzy přebohaté na nedočtený Jobův žalozpěv. Mdlý člověk není bohem hospodinem, by nad obětovaným nelkal synem, a došla starce zvěst, že jeho syn již smrtí zpečetil svůj prvý čin. Jest pusto v jizbě; pavouk v pánvi přede, a netknuty jsou liter kadluby; kmet zří je temně jako z mlhy šedé a duší vane mu sen záhuby, – 238 ne, nelze nazpět k životu a k dílu, ni z loktů bolu vyrvat ducha sílu! V tom vešel muž, – jeť dveřej dokořán; jde k starci, k nohám jemu skládá břímě i líbá ruku vetchou, nepoznán, a v líc mu hledí laskavě i přímě. „Jsem z oněch,“ dí, „již odvedli ti syna. Svůj pozdrav poslední mi svěřil hyna, než k věčné výši vzletl jarý duch! Sám zbyl jsem ze všech, - splácet náš jdu dluh. Tvé lásce vyrván syn i tvému dílu, stal v boji krvavém se vlasti mučněm; však mladé srdce zas a mladou sílu ti vracím zaň! Ty nazvi svým mě učněm a synem ducha svého! Ať se prýští nám z rukou velebné zas pravdy símě těch drobných značek rojem! Viz mé břímě: toť kulí žeň, jež tkvěly na bojišti; ty přelijeme v písma střely vnovo, a silou činu vládniž svaté slovo! Však jednu kulku zachoval jsem zvlášť,“ – a mladý vojín odhalil svůj plášť; „zde na mých prsou – jest mým dechem vřelá, 239 ta, otče, v srdci tvého syna tkvěla!“ Kmet malou kulku z ruky jeho vzal a v obra rostl před ním jeho žal, jak stín ten černý, rukama jenž lomě ční v stěnu, v strop, an jinoch plamen nítí a před tím bolem hlavu chýlí skromně, jen tuše, zkoušená ta hruď co cítí. Krb svítí v jizbu; stařec v jasné záři se kleče modlí s apoštolskou tváří; v strop temný obrací se líce bledá, a kulku dlaň jak v oběť k výši zvedá. Vstal, stoupil k jinochu, tvář k tváři chýle. „Pojď, synu dobrý, započneme v díle!“ A jinoch pánev na ohniště staví, hrsť kulek vsypal v ni a již je taví; kmet kročil k ohni; v oka jeho plání zas velebný žže zápal odhodlání; již nakloniv se náhle nad kov žhavý veň pustil kulku ze synova těla, a slza blýskla veň i zasyčela. I vece kmet: „Buď oběť oželena! Již chrabrostí jsou srdce posvěcena; teď zbraní ducha svatý počni boj! Pojď, synu, lijme božské pravdy zbroj, 240 a vlasť, ta krví synů vykoupená, ať uzří světlo, ježto září slovem!“ A hle, dvé litců pod chatrče krovem v řad kadlubů zas vlévá vroucí tok i tvoří písmo v nových věků knihu. – A v krásném paprsku, jenž protkal mračna tíhu, skloň, lidstva genie, tam k slovanskému jihu svůj okřídlený krok! 241 OBSAH.
Předzpěv3 K východu9 Harač12 Had22 Padlého milá41 Morlákovy perly44 U pramene55 U Plitvických jezer58 Svobodě74 Bojovnice78 Černohorská kolébavka82 Jak velká Černá Hora91 Mořský ďábel99 Ve skalách. I. Vězeň111 II. Ballada117 III. Vyzvědač120 V hloubi temnot123
[243] Bulharské vánoce131 Dragan a guslar139 V porobenství139 Vděk186 Tři lebky197 Turecká povídka202 Mužík217 Na výši Balkánské221 Jedno políbení226 Slovo230
E: až; 2002 [244]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Dattel, Ferdinand
(Nákladem knihkupectví dra. Grégra a Ferd. Dattla. Tiskem dra Edv. Grégra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 244