BOJOVNICE.
Po zuby až vyzbrojeni,
s tváří tvrdší ocele,
ostří v zraku, metajícím
temné hrozby mstitele, –
zpurný vzdor, jak bleskem vrytý
na balvanech snědých čel,
boje lačen v každé brvě
střáhne hrotem dýk a střel:
tak se zdvihli na Turčína!
V chladné zbroji žhavý hněv;
tak je žehná do zápasu
teskný zástup žen a děv.
V jedné dívčí ruce bílé
blesk též jaký skutý hrá;
[78]
na Turka se mužně vydá
s muži družka bojovná.
K pobratimu junákovi
v řad se staví na pochod;
za ní sestra ruce vzpíná,
volá máť i milý rod.
Až k ní stoupil praděd starý,
v každé vrásce výstrahu:
„Ostav mužům svatou pomstu,
bojovníkům odvahu!
Nesouzen ti divý zápas,
ženin osud Bůh ti dal!
Zůstaň v matiččiných loktech,
na tatíčkův hledni žal!
Místo tvé jest u jich nohou,
kde ti dáno růst a kvést;
nesmí dcera hrdou hlavu
výše než k jich srdcím vznést!
Zůstaň v útulné té chatě
drobných bratří ochranou!
Z oček jich ti časné slzy
jedem v duši pokanou!
Nechtěj, by ti v skalném poli
bílé hrdlo zrubnul vrah,
79
ale něžně by je objal,
jenž ti bude v srdci drah.
Nezhrdej tím útlým žitím,
není tvým ten mládí květ,
bude v tiše vzdané lásce
záhy choti náležet.
Jak by mohlo srdce tvoje
od všeho se odtrhnout,
od domova tichých slastí,
k nimž mu jest tak sladko lnout?
Zůstaň!“ – Děva však se vzpírá,
hled jí blýská hrdinný.
„Nezvolila jsem já sobě
ženin osud bezčinný!
Nevysloužila jsem sobě
tatíčka ni matky ctné;
vše to, čím mi Bůh tak žehnal,
není plodem vůle mé.
Nedobylo si mé srdce
ani drobných bratří těch,
nepřilnulo dívčí láskou
k nižádnému z junů všech.
Ani chotě, svého pána,
ono sobě nezvolí, –
80
vydáte vy, povelíte,
nechť i duše zabolí – –
Ale juna pobratima,
s nímž mi sdílet boj i skon,
toho nedal osud slepý,
ale čisté vůle sklon!
Žárnou touhu v zápas krutý,
za volnost v ten čestný boj,
srdce mé i Bůh ji káží,
v ruce tisknou svatou zbroj.
Tenť můj osud vyvolený!
Žít a mřít mi dejte tak!“–
– Jde, – a matka slzu stírá,
otci hrdě blýská zrak.
81