HARAČ.
Selim aga jede na komoni,
v skalnou půdu podkovy mu zvoní,
v půdu lesklou, palčivou a nahou –
bude ti as, ago, dvakrát drahou!
Vůkol srázy bezplodné a chudé –
čertův asi, ago, harač bude!
Selim aga draze najal daně,
čtvero mezků nachystal si na ně,
mezků dobrých se silnými hřbety –
nestrhá jich as ten harač kletý!
Koše, vaky s mezků lačny visí –
všude na ně zeje kámen lysý;
lačnější než prázdné jeho vaky
agův chtíč jest, agovy jsou zraky;
palčivější nežli v slunci skála,
[12]
žízeň po zlatě mu v duši sálá,
když tu na komoni uříceném
k hercegovské vísce pro daň cválá.
Přemítá, co bude as mu plenem,
z kamene kde zas jen kámen plodem;
žene koně zlostně prudkým bodem,
vydupat však z kamenů neb z lidí
buď co zlatu rovno nebo zlato,
zaklíná se prorokovým jmenem,
zaklíná se Selim aga na to;
víť, jak na ďaurech svůj harač sklidí!
Pochopům se v jeho tváři zračí:
„Běda ďaurům, běda při harači!“
Dojel aga, dojel za smrákání;
rozložil se na rohoži měkkou,
z tvrdých polí bědnou raji shání,
pochopové starce k němu vlekou,
ženy trnou bázní, hořem blednou,
tušíce již hrůzu nedohlednou;
muži stojí kolem s osmahlými čely,
s palčivými zraky, tuzí, zkamenělí.
Ví však Selim aga, ví již, co to značí:
což pak ďaur se někdy rád měl ku harači?
13
Zraky svoje lačné metá v jejich mračné,
přeletí je okem, zkoumá – potom začne:
„Sultánovi za vše dobrodiní
povinni jste harač dáti nyní!
Co zde mužů, ať se ke mně staví,
neb vám spravedlnost káže platit
zlatý dukát z každé mužské hlavy;
ať se vzpouzí, kdo chce svoji ztratit!“
Ženský nářek odpovídá jemu;
matka stará pod své bídy tíhou
čelem rozrytým již mnohou rýhou
k agova se roucha kloní lemu.
„Mocný ago,“ chvělým hlasem praví,
„platili jsme ti již harač z hlavy;
zač to zas nám znova platit kážeš?“
Dí tu aga, slyše ji tak prosit:
„Zač daň z hlavy? Jak se tupě tážeš!
Za to, že smí ďaur svou hlavu nosit;
neplatí-li, dám ji ďauru zkosit.“
Muži stojí kolem s pochmurnými čely,
s palčivými zraky, tuzí, zkamenělí.
14
„Dobře, ago,“ šedý stařec praví
zdvihaje mu k tváři pohled žhavý,
„dáme harač znova jako prvé
z hlavy, z duše, z mozolů a krve,
z potu tváře, ze slz, myšlenek i slova –
vydrali jste stokrát, vyderete znova;
vezmi harač z ničeho i všeho –
vezmi si jej, najdeš-li tu čeho!
Kdo tak zloupen, čím ti harač splatí?
Zlatem? Tím snad, jež teď skály zlatí!“
Plamen slunka šlehl nad západem,
zlatil skály – blýsklo se to řadem
po sekerách, rýčích jako v skoku –
hloub se blýsklo v agově však oku.
„Chopte lotra, do kozla jej svažte!“
divým drábům běsný aga velí;
„do všech doupat, do všech skrýší vražte,
by se ďauři strachem rozzpomněli,
kde své zlato mému právu tají –
vezmu mocí – tak jen ďauři dají!“
Zuřivě již letí v každou chatu,
vše jim v dravý lup a ku rozchvatu;
15
v divém vzteku drancují a ničí.
„Bořte, slíděte!“ k nim aga křičí.
Ryjí, boří, plen jim přán i kázán;
stařec na to hledí v kozla svázán...
Muži stojí kolem s pochmurnými čely,
s palčivými zraky, tuzí, zkamenělí.
Hle, tu kvapí sličná děva mladá
s tváří sinou, s prostovlasou hlavou,
v zoufalosti na kolena padá,
před Turčínem kleká, před ohavou;
marně zrak svůj v duši jeho vrývá,
zvrhlého když běsa hořce vzývá:
„Pusť jej, ago, otce vydej dceři!
Bílou hlavu cti a nevina buď svata!
žeň nám tvými dráby dávno vzata,
brav nám zahnán loupežnou tvou zběří,
a tvá chtivost, ago, ještě věří,
na takých že domučíš se zlata?
Pro ten blud se měníš, ago, v kata?
Milost! Což tvé srdce neudeří
ani jednou lidským ustrnutím,
což z té pusté, příšerné mu hloubi,
kde se hnízdí zloboh naší zhouby,
16
výkřik svědomí ti nevynutím?
Ustaň, ago, v proklatém svém díle!
Sám tvůj Allah zatratit tě musí!
Zač ti harač? Za muk těchto chvíle?
Za to právo, jež jsi zerval v kusy?
Za tu bídu v trýzni zkrvavenou?
Za čest naši stokrát zhanobenou?
Za to žití, jež jak rána bolí,
až smrt robská útrpně je skolí?
Za to žádáš odměny si zlaté,
za to loupíš, starce mučíš, kate?
Ago, kam jen odnese tě noha –
boj se soudce, neb zaň volám boha!“
Vznesla tvář a k nebi rámě přímí –
po nebi, hle, dmou se černé dýmy,
temná záře roste do soumraku –
pochopi si ku slídění svítí...
Po sekerách zas se pablesk nítí,
zas to blýsklo řadem v mužů zraku;
ale stojí dosud s pochmurnými čely
jako skály v mračnech tuzí, zkamenělí.
Vzpřímil se teď aga, přísnost jevě;
chtivěji než k zlatu zírá k děvě.
17
„Buřičská ty chátro!“ hlasem hřímá,
za ruku však vilně děvu jímá.
„Náš je dech tvůj, rajo, i tvé žilobití,
naše právo tvé i tvoje žití,
i tvé zrno v půdu naši vseté,
po níž kráčet smí tvé nohy kleté!
Náš je svět, v němž marně soudců hledáš,
náš i bůh jest, k němuž oči zvedáš!
Plať, že našeho smíš boha vzývat,
plať, že v naše nebe smíš se dívat,
naše slunce že tě s něho hřeje,
hvězdami náš ráj se na tě směje!
Zač mi harač? Chceš to zvědět po zlém?
Všecky, lotři, vás dám svázat kozlem,
byste přemítali v nočním klidu božím,
budete-li platit zlatem nebo zbožím.
Než se rozmyslíte na daň z mužské hlavy,
ženský jazyk zlý si vezmu do zástavy;
zaslouženým vděkem čas ten děvě zkrátím –
vzývala mé srdce – ráno vám ji vrátím!“
Sám jí vlastní rukou aga ruce svázal,
pochopům pak všecky muže schytat kázal.
Oni dosud stojí s pochmurnými čely,
18
s palčivými zraky, tuzí, zkamenělí,
zraky pochopů k nim žhou jak oči vlčí –
váhají, kol jako před bouří vše mlčí;
v tom již ku odchodu aga na kůň vsedá,
děva vzkřikla – on ji k sobě zvedá...
Komoň v skok – pěst silná uzdou škubla –
čí to hlavu křivá šavle zrubla?
Zda to jedle v cestu rostou koni?
Co to v Selimovu křivou šavli zvoní?
Tmou se blýskly sekery a rýče
a hlas volá: „Zadrž, ukrutníče!
Z našich děvic neviny a krásy
dral jsi harač, děs až jímá z toho!
Harač, o nějž právo tvé se hlásí,
bude jiný – splácet zbývá mnoho!
Dáme ti, co nám ty skály plodí:
ony v oblacích tam boží pomstu rodí!
Bůh jej káže z každé mužské hlavy,
z každé harač mužství, ďáble dravý!“
Zas pěst silná uzdou koně škubla –
agovu teď hlavu kosa zrubla,
a jak prudký liják v nočním kraji
míhají se v temnu sečné rány,
19
lesklé sekery a jatagany
na pochopů lebky dopadají.
Potom ztichly v povětří ty zbraně –
práce již jen v zemi zbyla rýčům.
A hlas volá: „Nyní odhodlaně!
Konec budiž otrockým teď chtíčům!
V buřičský jsme vešli zápas vrátký –
chvalme boha! již nám nelze zpátky!
Již co skalní strž se s výše srázné
valem řítit jest nám do propasti!
Otřes tedy skálou, srdce rázné,
val se, vzpouro, zahřmi němou vlastí,
zahřmi v dál, ať zmlkne vlků vytí,
ať se bouří ohlas za ohlasem!
Strhni sebou tisíceré žití,
ať vše podlé babství hyne třasem;
vše svou silou jímej v jednom davu!
V odvět vrzme tureckému sobství
z každé mužské hlavy samu hlavu
nebo spasení své země z robství!“
„Vzhůru!“ volá četa rozjařena,
volá každé dítko, každá žena,
20
každá skála v mracích ohlas jásá,
každá děva juna zbraní pásá...
A než Turků zvěst ta došla maně,
Selima než agu oplakali,
mezci než jim nazpět přichvátali,
hlavy pánů v koších místo daně:
jako spadající skála na ně
již se vzpoura, harač mužství, valí!
21