K VÝCHODU.
Krev jitru barví mramorové skráně,
krev šlehá v čelo nebes, žhoucí krev
se valí řekami, vře v jiskrách rosy
a krouží v oblacích, – toť děsná korouhev,
jež z blesků tkána vlaje k trůnu páně
a jižto zkrvácený Lazar bosý
půl věčnosti, jda stopou krve, nosí,
až hrotem v skalní hruď ji zatknul na Balkáně.
Tak východ plane dnes; půl nebes a půl světa
se pálí v oběť bohu spásy!
Hle požár velebný! Vždy výše metá
své růže, rubíny, své divy a své krásy,
až v proudech ohnivých a v nesmírnosti jasu
[9]
těch krve krůpějí zřím svatozář,
jež pode hložím ze Kristových vlasů
se řinou v božsky jasnou tvář.
Ó zoře krvavá! Zda země ve tvém nachu
se zrcadlí, a krev, jenž k nebi volá z prachu,
zdaž vyvolala tě? Či obrážíš svým leskem
tvář boha zanícenou hněvu bleskem
i žehem úžasným, když hlasem zoufání
a kletbami bůh vzbuzen z dumy hvězdné
svých zraků světlo k zemi uklání
a v lidských muk tam patří spousty bezdné,
i zří, že člověk syn, jenž z lásky obětován,
tam jemu tisíckrát jest ukřižován
a zmírá mučen peklem po věky?!
Jak výheň hanby pláš, ó nedozírné nebe,
před božským pohledem, jenž blesky metá v tebe!
Když k tobě lkáno: Ty nás zastíniž,
jsi štítem žhavým; vzýváno-li tebe:
Nič dravce vraha, jenžto krev nám střebe,
ty klidně záříš; děs-li v tebe hřímá:
Ó hřímej, spas! – tvých polnic vřava dřímá.
Jak svědek němý, slepý, úklad pekla chráně,
jdeš na soud boží! Ó již naplň vůli páně!
Ó dej již nad krvavých mraků clonou
10
a z krve potopy, v níž zem i hvězdy tonou,
dej, dej z ní skvoucně, jásavě, ó zoře,
se slunci vznést na žárném východě,
jak plane, zlatíc nebe, zem i moře,
již ve posvátné ranní přírodě!
Tak dej mu vzplanout nad slovanskou rají,
v níž zmírá, trpí Kristus ode věků,
dej vzejít slunci nad hlavami reků,
již jdouce ve smrť, spásu, volnost bájí!
Ó krásné slunečko, ty vykoupené krví,
kdy zlíbá východ již tvůj úsměv prvý?
11