TŘI LEBKY.

TŘI LEBKY.
Teď zní to jak vzlykot, jak divoký smích, jak modlitbou nyní a kletbou v tu chvíli; či nočního větru to vzdech, či to kvílí řev šelmy, jež pozbyla mlaďátek svých? Tu zas jako ze sna jak tichounce jen to volá, jak holoubka sirého sten, co nářek teď na lidských tlumený rtech, a mateří láskou to šeptá co dech: „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ [197] I celuje žena ty hrdličky své, tří hlaviček dětských to práchnivé lebky! Jak hladí jim čela i vlas ještě hebký, jak hledá, kde rtíky jich přemilostné! I pátrá jim v očinek podivnou hloub, pak shodí je s třeskem a zraky má v sloup a prchajíc rve sobě zježený vlas, pak stane a s pláčem k nim vrací se zas – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ Kvap touhy jí mámí ten žíznivý hled, však našla je, našla i s pole je sbírá; prach rukou s nich něžnou i polibkem stírá a slzami svými je obmývá v sled; pak v náruč svou tiskne je roztouženou zas laškujíc houpá je na kolenou, až v klín se jí koulí a drkají v se, hry bujné dnes tichým se beránkům chce – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ 198 Ta největší nejvíc, ta čtveračivá, v ty drobnější tepe, chce škádlit a hřmotit, až hrozíc jí prstem ji máť musí krotit, jež slova jí šepotá chlácholivá; teď hledá jim hračky; má na hrdle skvost, řad penízků lesklých; již spony je prost, již vychrtlá ruka jím cinká i hrá, tak baví a vnadí si robátka svá – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ Šperk vine kol čela tu oné, tu té, i s vláskem jej splétá; jak zdoba jim sluší! Jak libý to pohled! Jen oné jej ruší pruh černý tu na skráni rozsmeknuté... Aj poskvrnu takou, tu skryjeme hned! Již na ránu věší řád blysknavých cet, – však pod nimi hlubším se zdá její škleb, – máť v dumání v prasklou se zahledí leb – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ 199 Jak pátrá jim v důlky! Proč nejmladší z nich zří důlečkem třetím, tak černým tu z čela? Proč druhé, k níž kadeř lpí zakrvavělá, v týl zdrcený propadá blyskotek mih? Již dlouho a mlčky tak přemýšlí máť, zlou ruku kdo vložil jí na sličnou mláď, že zkazil se líček těch růžový pel a hlavinek poupátka opadla s těl – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ Jak z paměti hloubá si osudný děj! Již ví jej! Ne, nemůž to býti! Snad šílí zříc obraz tak děsný! Jak napíná síly, by vzpomněla pravdy! – Zří válečný rej, zří šeredných tváří zlý, hrozivý dav, střel mračna i blesky zří nad mořem hlav, a v Turka jak palbou vře Srbínů shon, jich lapené dítky jim nastaví on – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ 200 Kvil hlásků jich dětských zní v pekelný řev! Ne, nemůž’ to býti! A přece jí zdá sese, že prolil ji Srbín k své otčiny spáse, tu nejdražší, robat svých nevinnou krev! Hle, padá již dítek tam spanilý řad, již padly ty její! Tam stojí jích kat, z řad srbských se vrhá v ran tureckých dým, veň klesá již, otec to k robátkům svým – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svitne-li sladké zas usmání v očinky tmavé?“ Zří bojiště širé, kam v lijáku střel jich letěla hledat, – hu! našla je padlé a zoufale zvedla své hrdličky zchladlé, však urval je Turčín, sťal hlavinky s těl, byl zápasil s matkou jak zuřivý běs, – teď zkameněl, v duši a v oku měl děs, zřel na její tváři tak příšerný stín, že prchnul a hodil tři lebky jí v klín – „Ztulte zas ústečka k líbání, hrdličky hravé! Svítá-li sladké již usmání v očinky tmavé?“ 201