JAK VELKÁ ČERNÁ HORA?
Beg dokouřil, však zapomíná v ústech
svůj čibuk přec a v zamyšlení čeká,
ba číhá s trnutím a tajnou bázní,
kdy zaslechne již posla rychlé kroky,
a hodiny se jemu věky zdají.
V tom zahledne, že Srbín černohorský,
jenž v otroctví mu jat a raněn vydán,
se kaboní, jak horské mračno stojí
a bičuje svým břitkým zrakem bega.
Zpět rychle beg svou pyšnou hlavou hodil,
rty rozšklebil, z nich prázdný čibuk pustil
i pošoupnuv se na koberci pestrém,
v nějž bulharských kdys děvic útlé prsty
svou hebkost vetkaly – byl jako z dechu –
[91]
beg nohy zkřížené jaks narovnával,
a z levé teď mu sklouzla skvostná trepka,
již vyšila kdys jatá Srbka zlatem.
„Patř, ďaure, ven,“ beg osopil se chytře,
by Srbu skryl, jak malinkou měl duši
a hrdinnost by křikem jemu nalhal.
„Tam zírej ven a dbej, zdaž ze hromádky
těch kamenů, kdež tvůj a tvojich pelech,
jenž státem být se chvástá Černohorským,
zdaž odtamtud můj Mustafa již běží
mi povědět, jak velká byla výhra?
Již divno mi, kde lenoch ten se toulá!
Vždyť od voje, jenž s pašou Suleimanem
tam ďaury hnal v jich vlastní skalní brloh,
sem k Nikšičům přec není cesta dlouhá!
Byť Suleiman byl proletěl ji celou,
tu pidiříš, tož od něho až ke mně
přec doběhl by mezek za nedéle,
než nardžile co vykouřil jsem vonné.“
Tak blabole i laje vlasti orlů
i sokolů, jsa s chloubou šťastně hotov,
beg úsměšně teď šilhal po junáku
92
a laskavě, jak jindy tváře děvčat,
si v odměnu své brady plíseň hladil.
A junák tam – hej, nebýt v řetěz poután,
zle begovi as bylo by se vedlo!
Vždyť dobře měl to baba vypočtěno,
žeť jist i tchoř, jenž dráždí orla v kleci.
Jak mračný sloup stál pohaněný Srbín,
zpod čela vzdor a nenávist mu jiskří
jak z temných skalskal, když ořů podkovami
je nepřítel v ta hrdá prsa bije.
Beg rozkazem by stokrát mohl hřímat,
Srb neslyšel, on bega nechce slyšet.
Stál bez hnutí a s hořkým hněvem pravil,
jak dýky hrot své každé slůvko brouse:
„Zdaž, begu, víš, že pravoslavných míra
jest jinaká než míra prorokova?
Srb neměří ti na kotouče dýmu,
jež z nardžile se valí chřípí begů;
tak nevyzvíš, jak velká Černá Hora.
Víš, kdyby tam ty skály nestrměly,
93
a za nimi zas jiné, živé, děsné,
jež číhají tam jako skryté hromy,
zrak hrozivý a pušky mají dlouhé
i čpavější než nardžile tvé vonné;
a kdyby zafičel, jak mračnem kule,
tvůj Suleiman těch skalných obrů ledvím,
skryt puškám těm, jež nabity jsou hromem,
a vyletěl až někde u Cetyně:
pak byl by tam již věru rovnou cestou,
a Mustafa by vítězství ti hlásal“
Víc nemluvil již Srbín, náhle němý,
neb Mustafa jak horká vletěl kule,
jež dopadnouc se rozstřikuje v oheň;
tak zasršel též otrok chvatnou řečí.
„Mějž Allah dík!“ tak chroptil beze dechu
a ke hrudi, z níž roucha cáry visí,
tvář naklonil, v níž prach se potem smývá,
a jeho zrak se blyštěl jako zpitý.
„Jsme v Cetyni!“ – Beg vskočil na své nohy,
a Mustafa mu podal ze zaňadří
list zpocený. A beg tu četl, četl,
že Suleiman se octl před Cetyní,
v šíř proletěv tak rázem Černou Horu,
94
a prorokem se dokládaje doufá
být v stolici, než posel dojde s psaním.
Hej, poskočil si beg s tou jednou trepkou,
až posmekl si vážný turban stranou.
Ba guslar kýs, jenž hlásal jeho skutky,
též o něm pěl, že s důstojnosti škodou
si zavýskal a prsty k tomu luskal.
On, zaslechnuv, jak junák zuby skřípal,
prý radostí a veselím se neznal.
Co Mustafa si za svou službu získal,
to neznámo i tomu chvalopěvci.
Z dnů báječných sic chovají se písně,
v nichž begové se za radosti menší
svým otrokům a milcům vděčí zlatem;
však praví se, že mrav to nepamětný,
a písně ty že jsou až příliš staré.
Nuž, Mustafa se s prázdnem, tuším, klidil.
Však obsypal beg za to Černohorce,
ač slovy jen: „He, slyšíš, synu babí,
kam děly se ty děsné živé skály?
Jsou o hlavu teď nastokráte nižší,
o tisíc hlav jest Černá Hora menší
95
a o tolik též dlouhých pušek kratší.
Teď otevřel ti velký Allah oči,
teď, otroku, se pokoř svému pánu!
Teď shýbni vaz a nacpi zas mi dýmku,
ať přeměřím si znova zakouřením,
jak daleko jest z Nikšičů až v Cetyň!
Hej, rychle, hej!“ A beg svým tělem škubal
a nadul se, až div se nerozpukal,
v tom obrátiv se k Srbu nazbyt mrštně
tak vyhodil svou druhou trepku maně,
že jako pták se kmitla přes zábradlí.
Beg zasmál se: „Běž, ďaure, běž mi pro ni!
Však víš-li kam? Nu věru nedaleko:
oč, trepka má že padla na Cetyni?“
Beg s chechotem se sklonil přes zábradlí,
bled najednou však zavrávoral nazpět;
stál kamenný, jak černohorský balvan,
Srb naslouchá – a slyší z dola vřavu.
Hoj, poznal vás ten junák v pouta spjatý,
znal dobře vás, vy bitých Turků vřesky!
Toť nejsladší mu v širém světě píseň,
toť andělských mu guslí krásné hraní!
96
„Nuž, begu, nuž,“ teď volá Černohorec,
„tys pravdu měl, že než by došla dýmka,
tak z Nikšičů jest na Cetyni blízko;
však z Cetyně až v Nikšice jest blíže!
Tak zázračně se zkrátila ta cesta,
že nardžile jsi ani nenakouřil,
že otrok tvůj ho ani nezapálil,
že nezvedl ti ani spadlou trepku:
a již tu zpět ten Suleimanův zástup
jak stádo koz se divým skokem žene,
již vřeští v sluch ti vítězů těch mekot, –
jim skály teď jsou v cestě věru hračkou!
Kde skulinka, kde v skalách jaká dírka,
z ní vyvržen se třepe zbitý Turek,
jenž odnáší si, co mu zbylo údů,
ba věru mním, že mnohý ztrativ hlavu
přec utíká, jen když mu zbyly nohy!
Tak vítězní jdou Turci od Cetyně!
Nu rychle spěš s tím zbitým houfcem dále,
neb za Turky tu budou Černohorci;
vždyť znám je přec a vím, jak Turkům hrají!
Hoj, zkrátili jim od Cetyně cestu,
ba rovnati ji, balvany z ní rvali
a metali je na turecké hlavy.
97
Tak, begu, tak – ne troubelem tvé dýmky –
tak naměří se Turkům Černé Hory!
Ba kdybychom i měli hory lámat
a skály své si v kousky rozškubávat,
my budeme je vrážet v mozky Turků,
byť se zemí se srovnaly tou prací!
A nyní běž!“ – – A beg tam trepky nechal.
98