V POROBENSTVÍ.
Sevřelo se srdce Hasanovo,
úzkost jako postrach ve snách cítícítí;
staré, shaslé zaznělo v něm slovo,
dávný, zažehnaný hnul jím taj.
Paša velí, – Hasan musí jíti!
Táhne s vojem – tlupou vražedlnou –
bulharskou tu zpurnou zkrotit raji
pomstou po turecku spravedlnou!
Tak se vrací ve svůj rodný kraj...
Z dávna zní mu v paměť jako v báji
otcův hlas i horlí kouzlem tklivým:
„Hle ten obzor! Jakým leskem snivým
soumrak růžový se v zlato tká
[151]
nad sirotou carskou, nad Trnovem,
jež své paže v rouše purpurovém
k nebi pne a toužně k bohu lká
o korunu otcův! Hle jak v žáru
plane dcera staroslavných carů
mrtvě krásná, zkamenělá v hoři!
Mohyla to slávy v poušti běd,
ostrov snů to v sirém pláče moři,
ve tmách spousty zářící to svět!
Hle jak nad čelem, jež rdí se studem,
planouc v oheň svatou nevolí,
místo koruny jí v lesku rudém
robské hanby jho se vrcholí,
v západ žhoucí vypínajíc chmurně
podobu svou hrozivou a ztmělou,
jako pěsti sbalené kde zpurně
smetše křížů zdobu zlatoskvělou
v nebe trčí lebky minaretů,
bohu k slitování, v posměch světu!
A ten lid! Ó stará nenávisť
již mu nezbrojí kdys mužné paže!
Každý skvost svůj dává za kořisť
běsu propadlého plemene,
jež mu světla, lidská výsost káže
152
z otcův půdy vyrvat z kořene!
Vraždy krev a spáleniště dým –
toť jen majestát, jenž chrání vrahů sílu!
Soudným lze jen mečem krvavým
přetít pásmo hroznému jich dílu!
Ó kdy potře lid můj prokletou
hordu tu již války mstící metlou,
pozná sílu svou a volnost slunně světlou
nad porobou vznítí staletou!?“
Trhl sebou Hasan; dávná slova
otcovská tak divna mu i nova...
Vzhledl jako ze sna. Rudý lesk
na hrotech tam v dáli odumírá;
mlha mdlá se jako dumný stesk
nad sirotou carskou rozestírá,
hasne Trnovo, jak přelud z báje,
již si v těchu básní vzdechy raje.
Hasan v prázdno zírá; mroucí zář
v otcovu mu zvolna splývá tvář;
zří ten hrdý, lepí její rys,
orlích zraků blesk a pevné čelo,
na němž pyšný lesk se skvíval kdys,
153
jak by duše snění bujaré
o bulharské slávě prastaré
zářným květem z něho pučet chtělo;
nadšený ten vzdor zří na něm plát,
vždy jenž hotov, smrti v tvář se smát;
na horoucích, výmluvných pak rtech
živá přísaha se dlíti zdá,
tato hruď že poslední svůj vzdech
za bratrskou spásu v oběť vzdá...
On, jen on to rekovně dlí v čele
té as hrstky hrdopyšně smělé,
jež v tom kraji, na němž kdys tak rád
Hasan dětské rozkochával hledy,
na krvavý prapor svůj si píše
vzdornou smrť neb vyprostění z pout,
pašovi jak donesly se zvědy.
Chmurně cválá Hasan renegát
nad vlastním snad otcem konat soud
mečem, ohněm, – paša velí! –
– Tiše
nad krajinou stín se zavíjí.
Tvrdě zíral Hasan dosavád
až, kde právě letmo pomíjí
154
známý luh – tu schoulena a nízka
v kapce slzy kmitla se mu víska
s rodnou starou chatou... Bodl koně, -
mizí s tlupou v šeré noci cloně.
Za ním vzpomínky. Byl čas, kdy mlád,
pýchou otcovou a těchou raje,
nadějí byl domácího kraje
Asěn junák! – Hasan renegát!
Láskou oplakával plamennou
lidu svého duši zdrcenou,
v jaré, bohatýrské krve žáru
o činech snil slavně rekovných;
volnost vlasti, velkost padlých carů
vznětem vzýval vidin bojovných, –
až dvou očí zápal divoký,
sladký blesk dvou děsně krásných mračen
vše to zdrtil, celé duše lačen,
v zapomnění jícen hluboký.
Pozbyl sebe chabý otrok ženy!
Mrzká, kletá, – sladká upomínka!
Marny byly holubičí steny,
jimiž doma lkala sirá žínka;
k pašovu on serailu se loudil,
155
tam kde zahrad loubí krylo stinně
ji, jež tělem, duší otrokyně
pašova – však jeho velitelka,
číhala, an po ní prahna bloudil.
Lstná to cikánka, v níž duše mělká,
kupná šperkem, ranou, lahozením,
jásala, když chtivým políbením
vyžehla v něm tužby světější,
v sobství vášně, již jen zkonejší
poslední až sladká krůpěj na dně!
Žena pustá, bez vlasti a víry –
přece v poušť svou strhla jej tak snadně,
přec ji miloval tak bez vší míry!
Zápal svůj i víru, vlasť i ženu,
lid svůj zradiv, Islamu se oddal;
blaho prodajné jen za tu cenu
Asěnovi ďábel paša prodal.
Došla poslední ta sladká krůpěj, –
zakypěla nové vášně číš!
Ty pak, zavržená, marně úpěj, –
rozkošem i slzám pevnou skrýš
Hasanův má harém. Lásky bludu
156
smál se šťastný lupič vlastní duše;
v odvět slzám, jásotu i trudu
zpustlá hruď jen mlčívala hluše,
necítíc, zda přetéká v ní rána,
vzpomínka kde kypí na mladost
jako zdroje neúmorný skvost,
troskami svých svatyň zasypána.
Stoupal v slávě Hasan renegát!
Zotročiv svou pýchu, padnuv jednou,
potácel co krok se v hlubší pád,
v nízkost opojnou a nedohlednou! -
Z duše vyštváno, ó světlo svaté,
úzkostným kdy prcháš mihotem,
kam to svádějí tvé kmity zlaté,
ztraceným kde bloudí životem?
V jakých závratí vír hltavý,
v jaké zkázy chvat to bezvědomý!
Nad hlavou v meč rosteš sálavý
v rukou anděla... Zda soucitně tě zlomí,
slzou uhasí, neb tvými hromy
skácí bídníka? –
Slul mezi reky
Hasan nejsmělejším bitvy lvem.
157
Což on hrůzně krotil vzdorné Řeky,
vzepřevší se pod tureckým jhem!
Jakých krvavých on důstojenství
získal za Kandie zoufání!
K jakým skvoucím přízně výšinám
dnes jej velké zove poslání,
zhrotit doma mládě povstání,
v nové, nezlomnější porobenství!
K slávě cválá na sivém svém koni
v šero večerní... Proč hlavu kloní,
jak by slouchal země hlubinám?
Zdaž jej děsí hrozby, ježto dýší
od severu v prorokovu říši,
otravné jak mor to vání strachu,
jímž se chvějí svaté prapory, -
zvěst, že Dunaj mračny vojsk se kalí,
v nichž se ohromnými tábory
Rus a Srbín jako vichry valí
Bulgarii padlou vyrvat z prachu?
Cítí snad, jak černým křídlem v stínu
bije fatum v čelo moslemínů,
a jak soudná hodina se blíží?
Allah splň svou vůli! – Hloub však níží
Hasan v teskné hrudi hlavu přec, –
158
klas, jejž zrna přezralá již tíží,
nad nímž v úpalu již stojí žnec.
„Peko Ilič!“ zní to náhle v davu.
Jak to trhlo srdcem v Hasanu!
„Kdož ten Peko?“ volá v houfce vřavu.
Mehmed pobočník dí kloně hlavu:
„Vůdce povstalých to křesťanů!“
„Věčný Kriste – on!“ a Hasan vzpíná
k nebi tvář, jež bouřným chví se citem;
lysá, bílá lebka moslemína
skví se jemu pode hvězdným třpytem,
an jak v dětství Krista vzývá v nebi,
na zemi pak jmeno otcovo...
„Kdož jest Peko?“ volá nanovo,
pátraje, zda spatří tvář tu lepou,
rekovnou – však zří, jak ve tmu slepou
Mehmed potměšile naň se šklebí.
„Zdá se, že to jmeno, pane, znáš?“
Mehmed dí a podezřivě měří
renegáta. „Na lov zbojné zběři
pustila se smělá přední stráž.
159
Ve vsi, jež se tmou teď zabělá
zrakům tvým, – z níž láje zbabělá –
jako všude chátra ona kletá –
prchla z bázně před tvým krutým soudem,
potkala se bystrá naše četa
s jediným jen starým, tupým bloudem;
vyslechli jsme plesnivce již přísně, -
div již není strachem po něm veta!
Vyvrhel ten luzy, pes a sketa,
vlastní chátry dvakrát kletý škůdce,
vyzradil nám v tenatech své tísně,
Peko Ilič zbůjníků že vůdce!“
„Zradil jej?! ha, lotr!“ Hasan zvolal -
Mehmedův naň lstivý pohled zaplápolal...
Mlčí Hasan, zamračen a bled,
hrozně zírá, jak by jeho hled
běsů spoutaných byl úkrytem;
brví stažené jak uzda těsná
zdá se spínat vášně toho čela,
z něhož bouře neznámá i děsná
příšerně svých blesků zásvitem,
nechť by puklo, vysršet by chtěla.
A jak oře uzdu zpěněnou
160
Hasan svírá pěstí kamennou,
zdá se, že to duši svoji krotí.
„Sem s tím lotrem!“ velí.
V souhlas hřmotí
hejna zběsilého krvelačný řev.
Hle! tu při plápolu smolných dřev
hrubé tváře, zraky žeřavé,
tmavé pěsti, zbraně blysknavé
mihají se v matně divý zjev;
pod ranami, pod dravčími hledy
chví se, lanem svázán, starec bledý,
v šedinách i cárech roucha krev;
kolem něho vřava, shon a rej,
drzé spílání a posměch vzteklý;
pochopové, již jej s chechtem vlekli,
zuřivě teď pohánějí jej –
Klesá. Tvář jak uschlý lupen chvělá
vraští bolem strhaný svůj rys,
pot se řine z rozrytého čela,
na němž též snad hrdost lidská dlela,
vymazána z něho dávno kdys;
nyní zrak jen duše pošlapané
v rýhách jeho chabým třasem plane.
161
Šíje vetchá otrocky se koří,
jak když bídná troska v prach se boří;
ranám roty schýlena již prve,
Hasanu se v kal své vlastní krve
sklání hloub než při modlitbě bohu.
Zaštkal stařec z duše zničené,
pláčem kropě Hasanovu nohu;
ruce vzpíná krví zbrocené,
„milost!“ lkaje, lysé témě shýbá –
a již Hasanovi střemen líbá,
tepán oře jeho kopytem...
S pohrdavým zří naň soucitem
s výše Hasan. Ošklivost a hněv
jako jedem napojené bodce
proti zrádci hrdinského otce
dávnou, junáckou v něm pění krev,
a těch šedin nebýt starcových,
krátký, krvavý by Hasanův byl soud;
stud však mužně krotí vášně proud.
„Sketo!“ šeptl jen, – a Mehmed tlumí smích;
Hasan kyne rotě zlotřilé
zrakem hrozným, jehož mluvu znají.
„Pryč!“ i letí hejno zběsilé
162
nových lupů shánět v pustém kraji.
Sám zbyl Hasan se svým zajatým,
a jen Mehmed zrakem rozžatým
opodál, kde hustší tmou je kryt,
pronikavě renegáta střeže.
„Otroku“,Otroku,“ dí Hasan, hnusu cit
sotva zmáhaje, „mluv, zrádce, kde že
Peko Ilič?“ – Jak to jméno děl,
jeho rtů se dotklo takým chvěním,
jak by na nich v mocném hnutí dlel
otcův ret svým vážným políbením...
S pýchou slastnou poznává zas v hrudi
zbožňující, synovskou svou lásku,
svatý oheň junných, dávných dob!
Marně z víru závrati se trudí
zrozuměti, zajatý co rob
odpovídá jemu na otázku.
„Kdež jest Peko Ilič?“ prudce hřímá,
slouchá v sebe však a nepojímá,
co mu bídný vězeň blabolí;
zří jen s pohrdavou nevolí,
jak mu snížen líbá roucha lemy;
čepelem teď zlostně švihnuv k zemi
163
starce udeřil jím v nahou šíji, -
s kvilem bolestným se zrádce v prachu svíjí.
„Milost!“ úpí výrazem, jenž vane
z tajin bezdně zoufalých. „Ó pane,
nevynutíš trýzní, čeho nevím,
však co mohu, slyš, ó vše ti zjevím!
Peko Ilič, našich dědin svůdce,
šílenou jsa mámen vidinou,
mládež láká slepě hrdinnou
k beznadějné, marné, hrozné půtce!
Slib, že skryješ v milosti své chranné
onu hrstku jeho dětinnou,
svůdníkovy hlavy jen, ó pane,
v oběť že si žádáš jedinou!“
Dlouho mlčí Hasan, kloně líci,
jak by před ním soudce trestající
a ne bídný udavač tu dlel,
sám jak těžce obviněn a jat,
sotva skrývá bázeň hlodající,
sotva zmáhá měkký v srdci žel,
cítě, sám žeť odsouzen a klat! –
164
Starec s bojácným zří žasem naň.
„Vzmuž se!“ dí mu Hasan, s chvěním v hlasu,
„s Pekem Iličem kdo vznesli zbraň,
jim ni jemu nezkřivím ni vlasu...“
„Bůh tě oslav!“ šedý zrádce volá,
trna pokorou, jak zřel by div.
„Dlouho, pane můj, buď šťastně živ,
každá zbůjců střela kéž tě mine,
odpůrce kéž anděl tvůj ti zdolá,
moceň zůstaň vždy a spravedliv!
Milostně shlížej na nevinné,
jen jich svůdník soudem tvým ať zhyne!
Vzpouru rozžehal on neblahou,
úpěnlivou zhrdnuv výstrahou!
Vždy jsem hlásal, za trýzně že přešlé
bůh, jenž slzy raje počítá,
útrpnost a spravedlivost sešle
v srdce těch, jimž učinil nás roby!
On až povelí, že zasvítá
spása nebohým! Tu marna zbraň,
malomocno krve prolévání,
marně mysl bouří svedená
nad spustlými minulosti hroby;
165
rez v nich zbraně otcův dávno tráví,
neoživne síla pohřbená!
Nikdy nevrátí se zlaté doby
bulharské kdys velkosti a slávy, -
padl věk ten, - zapomeňme naň...
Lépe v prosbě k mocným zvedat dlaň,
však se pohne v srdcích smilování!
Trpme! bůh náš trpěl ještě více,
katům k ráně podal svaté líce,
nezdrtil té ruky, jež jej bila,
všemoc božská vrahům nezničila;
jak by rob, jejž bůh tak hrozně snížil,
k spáse, k volnosti směl ruku vznést?
Vzpoury had kam v naši strast se vplížil,
v krutější jen bič se může splést!
Proto padniž, k odboji kdo svádí
rozblouzněné, lehkověrné mládí,
svolávaje na role a chýž
pomstu, která vzpouře v patách kvačí!
Rozzpomeň se, pane! ach ty víš,
turecká to pomsta raji značí!
Pro ta muka, v nichž nám bědným lkáti,
rozzpomeň se zbav nás hrozné bázně!
Ten, jenž poklid rozrýval nám zkázně,
166
Peko Ilič, jejž tvá zhouba schvátí,
z rukou tvých ať již se nenavrátí!“
Ztrnul Hasan. Hlubeň šeredná
staví myšlenky, jež hrdým letem
jako rozohnění oři spěly
v zářnou výš a náhle zkameněly
na pokraji, v hloubce podemletém,
pod nímž propast zeje bezedná.
Což v tak podlou nízkost otrockou
lid ten, v slzách zbožňovaný, klesl,
k němuž otcův žhavý duch se nesl
nadějí tak slavně prorockou?
Takž to zvířecké jej robství svírá...
Bouře hanby hnula Hasanem!
Cítil s té duše katanem,
otravná již hlíza zrady sžírá;
zbabělost, jež mrzce otce reka
na kříž jeho katům podává,
ve svědomí dráp mu vbodává,
duníc temným soudem, jenž jej leká:
Tvá to vina, vrahův pomahači,
zrádce lidu svého, tvůj to hřích!
Zpupná noha tvá tu šíji tlačí
167
ve sklon ohavný, v němž sotva již se zračí
lidská podoba, - v ten hnus ji řítí,
jehož teď i vypínavý smích
ba i pohrdání tvé se štítí...
„Bídný, bídný starče,starče,“ trpce praví,
„podle schopný, vše to zapírat,
co tak svatým skvostem raje dětem,
a zač mužným, rekovitým vznětem
Peko Ilič hotov umírat!
Nepálí tě v lysé témě hlavy
zašlé slávy popel vlající,
ještě nezdupaný, ještě žhavý,
jímžto upomínka lkající
zasypává carské říše zbytky,
vzpouru jiskříc kol? Šleh její břitky
nepálí tě tajně v jazyk lhavý?
Starče, chvějící se nade hrobem,
života jsi jist, - mluv bez klamu:
jsi tak těžce uhněteným robem,
že ti hrůzovláda Islamu
není příšerou, že hanebnou
není tobě zrada, která v spěch
prodává svých bratří krev i dech,
podtínajíc jejich krok, jim vůli
168
ochromujíc mužně velebnou?
ničitelské nepřátel svých zvůli
vlasť že vydáváš tak hravě v plen,
jak by nikdy po svobodě sten,
po světle a míru volání
nebylo ti v srdci zaúpělo!
Což ten lid jak ztrýzněné jen tělo,
kajícně až úmor zbičované,
pozbyl v útrapě již svrchované
ducha, ohně toho sálání,
který v boží soud svůj jazyk mísí?!
A kdo krví prsou svých jej křísí,
kdo, byť v beznaději, zaň se chystá
v obět nadšenou, ty toho Krista
vzdáváš v ruce mé i voláš: Ukřižuj!
Sám kdy nepřítel a soudce tvůj,
rozlícen tvým činem, skřípá zuby,
ty se tupě díváš do záhuby
nejlepšího z lidu tvého synů - - -
Necítíš ni děsu svého činu?
Sám, ó bože, sám té zrady nesu vinu?!“ - -
Slouchá starec slovům blouznivým,
jako v hádanku v líc Hasanovu zírá;
169
matně videm louzen mámivým
v odpor hlavou třese nevolnou;
svůdné vzpomínky si s čela stírá
zotročilou rukou mozolnou;
v bezradostné, zvadlé jeho líci
šerým křídlem úsměv nevěřící
jako noční motýl povívá;
bylo mu, že ústa Hasanova
vyřkla vlastní, dávná jeho slova,
vlastní bol i zápal z nich že doznívá...
Zaplašil to marné, divné zdání.
„Pane mocný“,mocný,“ hlesl chýle skráni,
„jindy snad bych buřiče byl želel,
dokud vřela mladá krev co bouře, -
ale teď! - - Já činil jsem, cos velel, -
suď mě bůh! Ty utni hlavu vzpouře!“
„Padouchu!“ teď Hasan zasoptil,
dýkou v pěsti zrádci v srdce míře,
zadržel však hněv svůj ze všech sil...
Jak se pachtí vůle železná
zkrotit v prsou lidských řvoucí zvíře,
a co puklin v kovu jejím zeje,
pozvedá-li ze zápasu reje
170
zervané své témě vítězná! –
Ruku spustil zemdleně a krotce,
vzpjatou proti zrádci reka otce,
hlavu svěsil Hasan renegát;
záměr tajný zdá se v duši zrát,
zvolna, slídivě když zvedá zrak
ve tmě noční ku obzoru lemu;
kolem zdá se pusto, nikde znát,
že by tmou se šinul hustší mrak,
houf to Hasanův, jenž dále as
na divokou honbu zajel sobě.
Hasan slouchá, - ticho kol jak v hrobě - -
Rozhodnuto! „V před!“ dí tlumě hlas,
„víš, kde Peko Ilič! Rychle k němu!
Temna skrytem veď mě, dokud čas, -
kradmo, ať mě nezří průvod můj!
Sám chci zočit buřičovu sluj!“
V dlaň mu vtlačil uzdu svého koně,
a dvé stínů mizí v noci cloně.
Přimkla snivá noc svůj pohled němý,
černá křídla svěsila až k zemi,
v trávu stepí, v lůno vod je hrouží,
s tichým šumem po lesích je plouží,
171
bažinou je vleče k mlze v dáli,
na dno žlabin, pod převislé skály,
na útesy, z nichž se lehkým tknutím
drobí rum a v hloubky tepe ssutím;
pod křídloma těma Hasan kluše,
letí myšlenek svých tmavou chmurou, -
za ním ohlas, cvalem kopyt buše,
jako stíhač roklin a hůrou...
Zrádce chvělého si v loktech třímá
na koně jej zvednuv; trne mrazem,
jak by s ošklivým se svíjel plazem,
a přec v hloubi vděk se k starci vznímá,
jenž mu otce zradiv jej mu vrátí!
Blíž a blíž ten mocný okamžik,
jehož očistou vše zlo se zvrátí
v krásnějšího žití nový vznik!
Mrzký svět nechť kol jen morem dýchá,
v zmaru skleslý, v hříchu tonoucí,
jedna čistá z toho temna zář
plane smírná, spásně horoucí:
rekovná to drahá, lepá tvář...
Z provinilých prsou hlubiny
v slzu splývá naděj, sladká pýcha,
172
nedočkava slastné hodiny;
Hasan přísahá, smýt svého žití
kalnou půli krví v boji svatém,
v boji bratří, jimž byl dosud katem,
v jarém, hřmícím vzpoury vlnobití,
s duchem duch zas v jeden zápal slit,
pod korouhví červánkovým zlatem
otci k nohám sklesnou za svůj lid.
„Pane, zde náš cíl!“ dí zrádce šedý.
Z moře mlhy chladný jitra dech
jako pěnu v bílých balvanech
vzhůru valí chmury v úsvit bledý;
obzor kol jak závěj, zatažen
úbělovou nocí ranní páry,
z níž tu onde v cestu napřažen
černý kořen, jako z vrstvy sněhu
medvěda veň zapadlého spáry.
Hasan šedouše tu zdržel v běhu,
rozhledl se; mživá clona tají,
v jakých že to místech, v jakém kraji;
výš jen v mlze, v chladném vánku šlehu,
šerý okraj lesa obražen,
vlny vrcholků kdež mihotají.
173
S utajeným dechem Hasan zírá
v mlhu, jež jak fatum tajemné
příští okamžik mu pozastírá.
Slyš! jak zvuky z říše podzemné
tlumený zní dusot v příkrov hluchý,
stíny jezdců letí do tmy bílé,
jak by Hasan žárlivými duchy
předstížen byl u samého cíle.
Stařec v bázni hledí kol. „Jen v před!“
Hasan velí; úzkostně však děd
k ústům tiskne prst. „Jsme v táboře;
v kmenu vyhnilého dutém stánku
Peko Ilič hovívá tu spánku
v tajné skrýši, bezpečen a sám;
šerým houštím k němu přístup znám,
kde se vyhnu každé živé duši;
dnes však tábor hluče, hovoře
nezvykle jaks ranně klid svůj ruší, -
vrať se, pane! temnou úzkost mám,
neblahé jež nebezpečí tuší!“
S koně skočil Hasan, starce snesl.
„Rychle!“ velí, „nechť i ďáblů dav
jest nám v cestě; tesknoty se zbav!
174
Bychť i v ruce odbojníků kles,
k Iliči se jimi prosekám;
nechť jich na nás kvačí sebe více,
hordy nepřátel se nezlekám,
jen když vím, že spatřím jeho líce!“
Popohání zdráhavého vůdce
v divou houšť, - ta tvář i šat mu dere,
větrem zmítána, jenž mlhy šeré
poltí v kusy, v útěk rozmetá.
Z povzdálí se ztrhán třepetá
zmatek hlasů, trubek, ostrý vřesk,
jako povelem by zvučel k půtce,
na pochod! A v prvý světla lesk
když se rozněcujíc, zora bledá
s obrazů kol stíny odestírá,
zřítí, an se tábor chvatně zvedá
v jeden rej a prudce v boj se sbírá.
Kol se volá: „V spěch! jsme přepadeni!
Vzhůru! Zrada obklíčila nás!“
Hasan zírá v směs, - a v okamžení
údy jeho projel žár i mráz –
Dav, jenž proti Mehmedu as chvátá
stíhavšímu nocí renegáta,
bujarou kde směsicí se žene
175
v náhlý boj, tam větví pletivem
podoba se v kmitu mámivém
mihla zraku, v srdci stavíc krev, -
hoch to s tváří ženy opuštěné,
Asěnův snad syn! –Již zmizel zjev,
leč jak ledu kry kdy příval trhá,
za ním Hasan v davu proud se vrhá;
mžikem stižen, pěstmi chopen, jat,
vřavou ohlušen se tácí zmámen,
v rukou junáků; prv ztuhlý v kámen,
teď se vzchopil, rozhlíží se divě, -
vedle něho rádce klečí spjat.
„Kdež jest Peko Ilič?“ k strážcům svým
volá Hasan, vzpjav se náruživě;
„že svým hrdlem propaden, to vím,
nechci v plášť snad milosti se krýti;
Peko Iliče však musím zříti!“
Slyš, tu „Vzhůru!“ volá mocný hlas;
v čele houfce statný mladík cválá,
z tváře zápal, z oka smělost sálá,
k šíji lví jak noc vlá temný vlas.
„Peko Ilič!“ naň volá dav,
„stav se na soud, než se vrhneš v boj!
176
Úkol mstitelův si rázně sprav, -
nebezpečí volá, - rozsuď krátce
Turka špehýře i lotra zrádce
přivedšího na nás vrahů voj!“
Vášnivě se Hasan vrhá v před
mezi jezdce, pátrá s roztoužením.
„Kdež jest Peko Ilič?“ volá s chvěním,
hledající provázeje hled
po všech tvářích. „Padouchu, zdeť on!“
vojín hřmí, jenž v matný skočil shon,
vězně v mladistvém vůdci vleka
pěstí svíravou. Leč Hasan zírá
s pohrdáním na mladého reka.
„Ty žes Peko Ilič?“ volá s chvěním,
hledající provázeje hled
po všech tvářích, „Padouchu, zdeť on!“
vojín hřmí, jenž v matný skočil shon,
vězně k mladistvému vůdci vleka
pěstí svíravou. Leč Hasan zírá
s pohrdáním na mladého reka.
„Ty žes Peko Ilič? Ha, jsi lhář,
jenž se čistým leskem obestírá
jmena toho! Šedin stříbro ctné
musí vroubit čelo výsostné, -
znám ten pohled, znám tu lepou tvář - -“
Zachmuřil se hněvně vůdce mladý.
„K poctě dáno mi to jméno, k zdobě
s berlou velitelskou z naší rady!
Však co potupu je vrhám zpět,
177
zhanobené hnusnou skvrnou zrady!
Ten, jenž naší duší byl až k době,
kdy mu syn, jenž stokrát budiž klet,
v bídného se zvrhl renegáta;
ten jak větev chabá, vichrem svátá
s rozštěpenou duší klesal vrátce;
Peko Ilič, jemuž ku památce
vůdce vzpoury zván, že on co kmet
prodal nás, toť vrchol našich běd!
Rychle, na strom s ním! Ať zhyne zrádce!“
Starec klesá v ruce, jež jej chvátí,
rozsudek by na něm vykonaly;
on, jak stlelý kmen, jímž bouře klátí,
k nohám jim se kácí zesinalý.
Náhle vřesk – jak dravčí – zaskučel,
les jak z útrob země zahučel,
půda kolem duní, kule sviští,
ocel řinčí, lkají steny mroucích,
z blízka skřek již útočníků řvoucích,
z blízka bouř se valí po bojišti.
„Allah náš a Mehmed!“ blíž a blíž
děsně zní jak ďábelským to sborem.
178
Hasan slouchá, v duchu-li to chorém
třeští hra, snem blbým zplozená,
zda to kejkle jsou, jež tepen tíž
horečná a bouřně šílená
v mozku žeřavém jen pitvoří;
zírá ve starcovu sivou líci,
minulosti jiskra doutnající,
památky zda sled z ní zahoří.
Zrádce ten, ten mrzký otrok padlý,
ten že jeho modlou býval kdysi?
Zírá v obličej ten mrtvě zvadlý, -
vzkřikl, - poznal zbídněné ty rysy!
Toť ta duše, jejíž lesk jen zoče
očistěn by jim se nad se vznesl?!
V zoufalství zřel renegát a sklesl
vedle zrádce, vzúpěv: „Otče! otče!“ –
Minul den. Noc na bojišti klesá
v divé hloubky zatmělého lesa.
Palby dým, jenž v clonách ztrhaných
visí po větvích jak v tání těžký sníh,
onde líně nestvůrný se plazí,
sivý, příšerný; tam zruměněv
červánkem, jak byl by lokal krev,
179
syté tělo protahuje v chlad,
jenž jak mrtvolina ruka mrazí.
Křepčících jak pitvor dlouhý řad
výpary se rozvlněné chvějí
kobou morovou kol v němém reji,
po nich třasavě již mátoží
luna sinavá svou září bludnou
v středu mrtvol, porubaných hlav,
půtkou toho dne kde přeosudnou
rozvalen těl nejdivějších dav.
Hle, co v noc, jež bukovinu ztměla,
co se kol tu štíhlých kmenů bělá,
každém se tiskne k podnoží
přichoulený, nepohnutý druh,
jako číhající mstitel duch;
tam, těl vrahů nastlav, junák na nich
jako na slavnostním loži dřímá;
ten zas na svých zpřerážených zbraních
očima tkví děsně zrtnulýma;
houfně spleteni v tak pevný srub
vrah i brach a sviti rukou v ruku,
že ni kořeny těch šedých buků
nebo zklikatělé větvoví
věk jim neskul v úvazek tak tuhý,
180
jako smrť ty rozlícené druhy,
objavší se v zápase jen v letmu.
Z navěžených údů matných kup
ruka zdvižená ční bílá ve tmu
ztuhlé prsty v pěsť jak v hrozbě stiská,
hle – a z pěsti handžar ještě blýská.
Hlava zrubnutá, jež vťala zub
v rámě vrahovo, jak nasycena
pouští je a zvolna dál se koulí,
hrdlu krvavému teď se choulí, -
k cizímu to zbloudila, i hledá,
sklenným zrakem zří jak vyděšena.
Opodál jak chochol brada šedá
nade trupem vzhůru povívá,
až se zdá, že hruď ta obnažená
vdechnout noci chlad se toužně zvedá,
žárem ran že v lesním šumu stená.
Onde Turčín, na stoletý dub
vysednuv si do listnaté skrýše,
sestřelen a rázem spadnuv s výše
na šerém svém rouše rozpjat visí
jako netopýr, jejž vítr houpá;
181
lebky vrchol lesknavý a lysý
svěšen kývá v zem a v krvi tam se koupá.
Měsíc sám jak hlava zrubnutá
vysouvá se z mračen siných tlup,
jak by lesu potácel se v klín;
kolem něho šerem kolotá,
jak by kolem kořisti to kroužil,
širokokřídlý sup co bleskotavý stín;
náhle níží tmavý křídel rub –
a již v lesa černý mur se vhroužil.
Po bojišti matně Hasan kráčí,
otce na schýlené pleci nesa.
Kam s ním prchá? Kam svůj osud vláčí?
Neví skrytu. Již s ním znaven klesá,
v mech jej klade, v náručí jej vzpírá,
líbá čela vrásky, něžně schýlen;
s úsměvem naň strašným otec zírá
v tupém klidu, bezvědom a šílen.
S proudem slz, jimž není hořem rovných,
v pozdních žalů mukách nevýslovných
ke hrudi, již vlastní kletba rve,
vine Hasan otce, oběť svoji,
v také bázni, v takém nepokoji,
182
zoufalá jak matka vrahyně
zardousené, ztuhlé děcko své.
Hladí šediny ty zneuctěné,
líbá líce, hledí v oči sklenné,
jež naň zří tak prázdně, dětinně;
kajícná tu šepce lásky slova, -
slova z hlubin těch, kde zmírá hřích
a kde nitra svět se rodí znova;
v odpověď mu dutý, hrozný smích...
Slyš, tu kroky! Zář se z houště skví;
v lesku smolnic hrstka povstalecká,
zřídlá, ale posvěcená všecka
po krvavém, těžkém vítězství
přichází svých padlých řady sčítat.
Hasan zří se postav stíny zmítat
v blescích záře. Kam teď otce skrýti
zrakům jeho soudců, rukám katů?
Balvan strachu na svých prsou cítí, -
náhle vzplane, v divohrůzném chvatu
otce vztrhne násilnou svou paží
na svou hruď, i celuje mu v spěch
oči, ústa i tu ruku zpráhlou,
183
skráň i líce s vášní divě náhlou,
šepot „s bohem!“ na chvělých dlí rtech.
„Nehroz již se, otče, vražedníků!
Ruka cizí již se neodváží
zhanobit tě! Ale syn, jenž tebe
skácel v tuto propasť – suď jej nebe! –
na tobě své dílo dokoná;
hle, on v lásky pokání tu svatém
odsoudil se, sám ti býti katem!“
V políbení žhoucím tasiv dýku,
v objetí ji otci v prsa vráží,
pak v ta vlastní hříšná, úhonná
zkrvavělý topí její hrot.
V záři stanul mladý vůdce před ním.
„Pomsti“,Pomsti,“ stená Hasan, „tento rod,
kleslý v také bezdno porobenství!
Hle můj otec! Tímto zjevem jedním
vzbouřiti se musí člověčenství!
Pro tě hlavy ctné tak děsný pád
před bohem jsou svaty vzpoury zbraně,
zoufalý je vzývá renegát!“
Klesá, zmírá. Ještě vzhledl maně;
vedle vůdce bledého zří hocha,
184
jenžto trna, bez hnutí jak socha
nad ním synovskou svou náruč klene;
hoch to s tváří ženy opuštěné!
Jako v oblouk duhy smírně jasné
zaplál pohled Hasanův – i hasne.
185