JEDNO POLÍBENÍ.
Tak nezjaří ni vesny dech,
jenž paprskem se s modra shýbá,
kdy prvou vůní květů všech
mě v unavené skráně líbá.
Zda políbením blaženců,
kdy vítají svých milých duše,
či ústům mladých milenců, –
zda závidím jich rajské tuše?
Těch políbení útlý vznět
tek hluboko mě nedojímá,
ni žehnající matky ret,
když v náručí jí poupě dřímá.
[226]
Úst žádných zbožné dotknutí,
ať věstí smír, ať odpuštění,
jak z andělských byť perutí
mi dechlo v líc, tak slastno není.
Tak sester „s bohem“ nevzruší,
když rozcestí jim před očima,
tak nerozchví až do duší
ni slavný slib rtem pobratima.
Nechť v mužném chotě náručí
proud polibků se sladce dlouží,
ó po nich srdce nezvučí
mi tesknotou a nezatouží.
Ta vroucnost oželí se snáz,
a bez hoře tu odříkání,
ba oželím i víc, i vás,
ó dětinná vy celování!
Těch malých rtíků hravý smích
buď lokati jen jiným sladko
a slíbati s těch milostných
si poprvé to slůvko: „Matko!“
227
Ty něho štěstí, blaž a hřej,
buď žehnána – já již tě minu,
vždyť v život – věčný lásky děj –
já za jinou se touhou vinu.
Jen východní ty obloho
svým nachem svědč, jak v roztoužení
též hlasně volám o blaho,
o jediné jen políbení –
Když velkonočních zvonů hlas
se rozvlní z těch zlatých bání,
když lidé jsou si bratry zas
a líbají se na potkání –
Když velebný den vzkříšení
si v náručí zve slávské kmeny,
by v nebeském již nadšení
se zdravily: „Jsme, vykoupeny!“
I hledím v jih tam na oblasť – –
Kéž pocítím i na svém čele,
jak mou též líbá sirou vlasť
ret bratra osvoboditele!
228
Tak božský žádám lásky díl,
pak blaženství chci hymnu jásat
i stanouc plesat: „Zdeť můj cíl!“
a „Christos voskres“ k nebi hlásat.
229