Nebijí to kulky v těla Turků běsných
pomstou vysvěcené, kletbou požehnané,
neduní to zápas po úvalech těsných,
kudy v dumku noci výskot pušek vane;
ale rány v hory jako v mocné zvony
hlaholíce slaví pravoslavný svátek,
nejsvětější večer spíná hvězdné clony
nad kolébkou božskou. Z dvorce nízkých vrátek –
dvorce zbořeného s černým, sžehlým krovem –
v šero svatvečerní starješina vyšel;
mocných hvězd se pytá šepotavým slovem,
pytá se i země, by z ní věštbu slyšel,
neb co svatý oheň, ani vítr z dáli,
ani čisté vody nemohly mu říci,
to dnes v tajné chvíli, až se pohnou skály,
z duše země zví svou duší žalující;
zví to s hůry, dnes, až otevře se nebe:
„Ó kde najdu dítě, Božano má, tebe?“ –
Sněžnou hlavu kloní k posněžené zemi –
co to zdvihá příkrov bělostný a němý?
Kouzlem vzrůstá z půdy před užaslým okem
dědinka, hle, rodná, jak tu druhdy stála,
ale z jejích prahů krev se řine tokem,
z jejich krovů požár v nebes líce sálá,
z rumu jejích dvorců lupič hrabe plen,
a kde statku není, z pustých bídy chatek
dravčí lačností rve hrůzné skřeky matek,
děvic úpění a mroucích starců sten,
ve svatyňce handžar vráží v prsa žen,
nemluvňátek těla kopytům svých koní
podestýlá s chechtem, kudy v rej se honí
nad zející spoustou hrobů vyloupených,
pod jasany s květem junů oběšených...
Svatvečerní šero hvězdným stříbrem kmitá,
dědinečka spustlá dřímá v sněhu skryta,
něžně uchována, ale nezahřáta
jako mrtvé mládě pod labutím křídlem;
každá chatka v růvek měkce pozaváta,
blahu milých duší však již není sídlem.
A ty drahé hlavy, všecky ježto padly,
ty již v posvěceném hrobě dávno zchladly;
a ty drahé hlavy, všecky ježto zbyly,
ze skrýší se horských dávno navrátily,
všem zas večer svatý v domovině kyne –
„Jen kde Božana, mé dítě kde as hyne?“
Země čarověstná nemá odpovědi!
Oko zpytující v boží světla hledí,
kde se k bílým horám zářné písmo hvězd
z přehluboka modra svaté noci sklání;
jako zlatým plodem těžká ratolest
blahé souhvězdí tam dává zvěstování:
Sady kvetou, písní zvučí háj,
k břehům zdroje, jak by brav to bílý,
drobné vísky z jarých niv se chýlí;
lidé volni, život jako báj!
Dětem šťastným otec hrdý požehnává,
v Bulgarie žilách jarost propukává,
a co sluje domovem, to ráj!
Svatá noc to věstí: Již se slunce rodí,
jež tu sirou, bědnou raji osvobodí, –
vstane nový den, a nad Bulharskou říš
pravoslavný, svatý, Nazarénský kříž
blýskne v slunéčko, jež světu zavévodí!
Všickni budou svoji, všickni budou šťastni,
volni, sobě drazi jako bratři vlastní,
družno bude i té sirotečce chudé – –
„Jen má Božana – kde v dáli úpět bude!?“
Němou řečí bolu mluví noci vzdechy,
milosrdné hvězdy nemají proň těchy.
A již rodná čeleď, svatvečerní chvíli
pozdravivši střelbou, v tichý dvorec pílí;
děvušky i muži, mnohý s ranou z boje,
vdovy přivinuvší v lokty děti svoje;
kráčejí tak vážně v patách starješiny,
každý sirý a přec žádný bez rodiny;
spolu nesli žalost, naděj nesou spolu
k štědrovečernímu vcházejíce stolu.
Útulno tu, jasno ve sváteční síni,
vánoční již badňak plane na ohništi,
stěny zdobí smrčí, na němž taje jiní,
až v něm tisíc rosných démantů s blyští;
postřena je země lučin žatvou vonnou,
spustošené okno hvězdnou nebes clonou.
K modlitbě to chvíle, – tklivé okamžení!
Všickni rozžehli již posvěcené svíce,
všickni bratrské druh druhu políbení
tisknou v líc, „Mír boží!“ slavně volajíce;
s tuchou volnosti, v muk zašlých vzpomenutí
v slastně velebném si dlí teď obejmutí –
„Jen mé jaté dítě v otroctví se shýbá,
Božanu pes Turčín teď snad vilně líbá!“...
Ale hlasně zazní sborem ze všech retů:
„Kristus Bůh se rodí! Vzešla spása světu!“
Starješina zrak i ruce k výši vine:
„Veleben jsi tvůrce, soudce Hospodine!
Tys dal Krista, otče, v oběť spáse světa,
však tys Krista chránil před Heroda katy;
a kdo mrzce ničí děcka život svatý,
budiž mu i ruka, buď i duše kleta!
Krví syna tvého, krví našich synů,
štědrou krví spas nám, Bože, domovinu!
Pěti padlých synů žití v oběť skládám, –
za Božanu svou však soudný účet žádám!
Jí kdo jenom zkřivil jeden z drahých vlásků,
nad hlavou mu v zkázu obrať nebes lásku!
Ji kdo mučí, dítě nevinné a čisté,
vyvrz jej i z vrahů, věčná spáso Kriste!
V kámen ztuž mu paži, v propast změň mu lože,
hromem spal mu duši, zatrať jej, Ó Bože!“
Modlitbou tak divou trne celé kolo,
však po sterješině tiše ji se modlí.
Vstal tu chlapec bledý, přiblížil se polo,
oči jeho temné starci v hled se vbodly,
silná ruka dětská, v třinácté as vesně,
lesklý jatagančík v pěsti třímá těsně,
mladé čelo stíní těžké chmury let,
a v to ticho kolem hlesne siný ret:
„Myslíš, starješinko, že Bůh soudce dřímal,
sveřepý když Turek Božanu ti jímal?
Když nám sžehal, naší krví hasil chaty,
z nás kdo nezhynuli, kol se rozutekli, –
tři jsem viděl Turky, děvu k horám vlekli,
Božana to byla, ruce na krev spiaty;
přec je vznesla k nebi s děsným vzkřiknutím:
„Dej, Ó dej mi umřít, Bože slitovníče!“
A já v skalách ukryt přiskočím co lvíče, –
turecké tři pušky houkly mžiknutím
a tři nože blýskly... Minuly mne rány;
strašně vrátké chvilky jen mi k činu přány!
Suď mě, Hospodine, suďte lidé bratři,
že můj jatagan se neodvážil na tři!
Viz mě, starješino, proti vrahu svědčím,
tresci, konej pomstu, vyznávám se, klečím...
Než by vzteklý Turčín Božaně byl pánem,
sám jsem posestrici zabil jataganem!“
Temně k starci hošík pevným okem vzhlíží,
na jeho-li hlavu sudba již se níží,
sudba, že kdo vlásek Božaně jen zkřivil,
nehoden jest, kletý, aby Bůh jej živil.
Mlčí rodná čeleď, výděs v bledých tvářích,
každá duše v tísni, jako v dravčích spářích,
v každém srdci postrach, v každé tepně tíha,
každý hled jak sklenný starješinu stíhá!
Hle, již nahýbá se k Božany své vrahu,
vztahuje naň ruku, na skráň mu ji klade,
oko tone v slzách, v bolesti a blahu,
ret pak dí: „Mír boží!“ a již čelo mladé
líbá se s hořem, vděkem, v jásotu a chvění
za dítěte svého hrozné vykoupení.
Tu pak starješina v mužném vyvstav pláči
jatagančík hochův, jejž mu slza smáčí,
zvedá při svědectví hvězdných nebes tamo
před očima druhů v blyskotavé záři;
v hlasu jeho chvění chví se srdce samo,
když k nim slavně mluví s povznesenou tváří:
„Bědy ani kletby není nad porobu!
Nežli v zotročení – lépe volni k hrobu;
a než by nám Turčín zjarmil domovinu,
liň se proudem naše krev i dcer i synů!
Pravicemi svými na tom jataganu
smrť a nebo volnost přísáhněme v Pánu!“
A když odpřísáhli mužně pravicemi,
zaplanul mír boží rajsky nad dušemi;
starješina k stolu s druhy zasedává,
večeři jim štědrou vážně požehnává.