Na hoře Tábor.
Duch lidskosti v dob různých pomíjení
hrou nekonečnou podoby své mění.
Jsou sklonky dob, kdy malý jest a planý
jak bludice, jež v bařině se ztrácí,
i chvíle jsou, kdy vichrem zaburácí
a blesky vrhá ve svět polekaný –
i zaniká zas v tichu beze stopy.
Však jitra věků planou, kdy se vzchopí
v let nebeský, jsa zjevem plným lesku
tak obrovským, že křídla po nebesku
jak červánková záplava se šíří,
kol všechen objímají vidokruh,
a vánkem, jejžto ladný jejich ruch
vlá v prostor, hvězdy se své dráhy víří
a v jeho peruť oblačnou se věsí
jak perly rosné. Šumí jako lesy
ten jeho let, jak moře oživené
vln myriadou v srdce lidská žene
a v hloubi jejich úhozem svým zvoní
zvěsť zázračnou, jež opojení roní
[58]
v poušť prahnoucí těch žasem němých duší,
jichž chvění příchod velkých divů tuší; –
on vstříc jim úsvit – vstříc jim slunce metá
a světlem Božským mění tvárnosť světa! –
Ten duch to byl, jenž zavál mocným křídlem
nad horou Tábor. Tisícové spěli
sem s duší toužnou, předtuchami chvělí,
by napojili zázračným zde zřídlem
svých duchů žár. Šli muži, v rukou zbraně,
pravd Božích pramen hledat odhodlaně,
a ženy věřící, že tam se prýští,
šly, zříce v duchu velké losy příští
a světa očistu v dob nových zoře.
Šli zpívajíce. Zvuků chvějné moře
se vlnilo až pod oblačnou báni;
i táhlí zástupové se všech strání
a z lesů, z polí dalekého kraje
v ten čaromocný střed, tak plný taje,
jenž vábil k sobě vše jak zaslíbením.
I podávali s náhlým roznícením
své vše, své stkvosty, ba i krev i žití
a děti svoje v zástavu své víry,
že všecko lidské trvání a bytí
pán světa v lásce bez konce a míry
jich nadšením, jich činem znova spasí.
Z úst kazatelů svoji žízeň hasí
59
po zvěsti té, jež tajně plane vzduchem.
A heslo to, jež dáno lidstva duchem
těm blouznivým dob nových buditelům
a paprskem se sneslo k jejich čelům,
zbraň posvětilo jim i jejich dětem
a zvěstovalo, že to vše, co světem
vlá Božího, co svatého jim dáno
a svatokupecky pak zaprodáno,
že vše to zastkvěje se na oltářích
zas očistěných, s nichž to nyní skleslo;
to zázračné, to divomocné heslo,
jež proudem pláče na osmahlých tvářích
prv mluvilo, než hlasně jásajíce
si padli v náruč, líbali své líce
a srdce k srdci, k čelu tiskli čelo –
ta přísaha, to velké heslo znělo:
„Jsme bratřími!“
Ó svatý lidstva duchu!
Snes peruť svoji v čarovábném ruchu
zas k hoře Tábor! Obnov výkřik sladký:
Jsme bratřími – jsme dětmi jedné matky,
té vlasti, na jejížto půdě svaté
zde stojíme! Ó vzdejme srdce vzňaté
jí v oběť zas! Ať ladnou horoucností
duch bratrství jí znova osvobodí,
co svato jí, a zoře budoucnosti,
svit nových dějin z našich snah se zrodí!
60
Ó bratři! Posvěťte tím heslem ústa
i srdce svá! Zvěsť velká k nám tu věje,
jen sbratřením že česká pravda vzrůstá –
a z víry v božství pravdy české děje.
61