To nejsou v trávě spící berušky,
to stádo bílé, jež se v temnu ztrácí,
to k břehu moře neslétli se ptáci,
jimž vodní řasy stelou podušky;
toť nade hroby kámen u kamene,
a večer nad ně jeden příkrov klene.
Kdo dřímá v růvku onde a kdo tam?
Noc písmo s chudých památníků stírá;
jen hvězda v temném zraku všehomíra,
jak v hrobce králů zářný drahokam,
těch rovů taje slavnou mluvou věstí:
Ó co tu dřímá lásky a v ní štěstí!
Ten bílý anděl s křídlem skloněným
hle – v let se vznáší nad tichými spáči,
on krouží k vískám, pod okénka kráčí
a šepce do snů hlasem ztlumeným;
svou palmu nade spánky živých sklání –
vždyť jest to krásný anděl vzpomínání!
A kam tvé křídlo, něžný anděle,
tě nesmírností dálek nedonese,
kde nad propastí převanouť se třese,
jíž v temno hluché zříš jen nesměle!
kde věky mlčí, hroby v spoustu valí,
kde v mlhách bloudí let tvůj na úskalí:
Kde velké moře lásky hráze má,
kam ani matky náruč nedosáhne,
jak v písku zdroj kde paměť otců sprahne
a mizí neznámá i bezjmenná;
kam nedoplane nebeská tvá tucha:
tam doletí jen požehnání ducha!
Zvěsť pravdy, nechť jsou srdce popelem,
nechť lásky anděl berlu svoji lomí,
toť odkaz věčný! Smrť jí neochromí,
moc nejvyšší jí v světě údělem,
a duch, jenž tajemné se s duchem sdílí,
jak smírný úsměv nad hroby se chýlí.
A nikdo nevyzkoumá skrytých drah,
jež símě ducha k pouti své si volí!
Čin jeho malý jako zrnko v poli
přec obry přežije, ten pyšný prach!
Byť slovo, myšlénka neb skutek jasný –
on tvůrčí jest a nesmrtelně spasný.
A na chudých ať veských hřbitovech
v důl rovečky a v zapomnění vpadly,
ať věnce v suchý troud tu dávno svadly:
ó v práchnivících lbech a srdcích těch –
co snilo v nich, co myslilo a vřelo:
kdož ví, kam světem se to rozletělo!
Z těch myslí, jejichž nádoby v prach země
se drobí zde, ó co z nich průpovědí,
pravd, písní, dum se v nekonečno dědí
a v neznámo! co hloubá z nich i ve mně!
Ó hroby prosté! v němém vašem klidu
bdí anděl zvěstný – duše mého lidu!