V dešti.
Mne dlouho lesem vodil pochod bludný;
teď polem pospíchám, a dobře ještě,
že mohu vklouznouť pode stříšku studny,
neb žlutou stezku první kapky deště
již tmavě kropí jako tygří kůži.
Jeť studna vyschlá, zasypaná zpola,
a z mělkého teď dna se štíhle z dola
pne k světlu šípek plný planých růží.
Jak rychle dýši po běhu, tak zdá se
mi v polojarní, pololetní kráse
kol příroda, z níž těžké vedro vane,
žeť jako děvče tancem udýchané,
jež s rozpálenou tváří usedá,
kdež ještě za ním prach se pozvedá,
kde střevíčkem, jak vítr hbitým, jemně
se v dovádivém skoku dotklo země,
a pot, jak rosa s květu, kane s čela,
ty perly, jež tam rozkoš nasázela.
I zdá se mi, že na kraj staré studny
se bytosť její se mnou uhostila,
[97]
tak jarobujná a tak prostomilá,
že dech svůj horoucí a přec tak cudný
teď mírní v čistém dívčím zadumání.
Déšť klepá tiše, jako milenec,
a pak – jen tajné slyšeť šepotání
a chvění bylin, jak by vstříc té rose
rty roztuloval každý pupenec
a každé poupě náhle rozvilo se!
Ó šume deštěm zulíbaných stromů,
jak píseň tichý, jež se v duši budí,
než zazní na rtu v prvém zapění!
Ó hudbo dálkou zlahozených hromů,
ty z vášně zduševnělé nadšení,
ty z bouře vzniklá hymno v nebes hrudi!
Rci, odkud zníš? Ó tam z těch skvělých bran,
jež pnou dvě duhy nad šerý tvůj stan.
Tak jako ze sna hřmíš, tak prosta hněvu,
až věřím, něžného že toho zjevu
jsi vzdušnou mluvou, vážně tklivým hlasem.
Hle, z mráčků dešť i paprsky se linou,
tu protkávájí se, tu spolu plynou,
a každá krůpěj usmívá se jasem!
Jak vlá to z hvozdu pryskyřičnou vůní,
jak medosladký jeteliště dech!
A pára z louky, plné třpytných tůní,
98
svou svěžesť vlahou nese v polí žeh,
kde štíhlé klásky, sotva po odkvětu,
mdle zelené, jak vlasy rusálky,
kam vánek s prškou přebíhá je v letu,
se jako moře vlní do dálky
až tam, kde řásný, lehce vlající
je závoj deště v bílé temno halí.
A hle, ten potok, před chvílí tak malý
a sotva jen se pískem plazící,
jak zpyšněl teď, jak chlubně okázalý
teď povyk tropí, jak se dme a valí!
Neb u nádržky deštěm nakypělé
rád vytáhl pan otec stavidla
a těší se, že sprchává, i mele.
Jak vesele to z mlýna hučí, klepá!
Ta sivá jeho střecha, dřív jak slepá,
teď stříbrem blýská mezi olší vršky;
z ní vylétají hejnem na bidla
ven holubi, jim chce se vlažné pršky,
v níž koupají své krásné lesklé peří.
Dál nad kovárnou modrý dým se čeří,
a střechy vsi, již sadů zeleň tají,
se jako zmládlé živé zardívají.
Vše vyšší barvou plá, a všude kol
tak svátečno, tak plno úsměvu;
strom každý, každé stéblo, každý stvol
se skvěje, perly sype v záchvěvu
99
a jiskry, v nichž se volnosť, blaho třpytí,
vše okřívá, vše roste, vstává, zkvétá!
Ó jasný, líbezný ty proude vláhy,
jak nebes poselství nám tebou slétá!
Jak sprahlý luh se napájí a sytí,
jak všední prach se smývá s naší dráhy!
Liň, liň se hojně na žíznivou zemi,
jež rtoma žehnajícíma tě loká!
Kol rozvěs perly na kalíšků lemy
i na kraj stříšky mé i v řasy oka...
Ó rci, kde nalézti, kde vykouzliti
proud lásky také – nebo síly jiné,
by tak, jak tvoje rosa zemi sytí,
též lidstvo vzkřísila, jež v poušti hyne?
Poušť, upálená poušť, toť jeho zcestí;
v ní honí dravce – a ten sluje štěstí;
tak dál se divě řítí; hladu trýzeň
je štve, a že ni kapky vody není,
tož po krvi se pachtí žhavá žízeň,
a bludný lovec sám se v dravce mění.
Ó kde vzíť rosu, která v sprahlé hrudi
a v srdci tvrdém květy, puky budí,
jež rozvazuje tíseň zmírající,
prach všední smývá s vrásek čel a lící,
dech těžký vlaží čistou lahodou –
co živořilo v duši, oživuje,
100
kde vyschnul pramen, hybnou vlnou pluje
a svadlé vesně žehná úrodou?
Jak chmuru přivolať, jež bouři nese
a kterou přece úsměv slunka zlatí?
jak hřmění, které dusným vedrem třese
co hlas, jenž soudí, ale nezatratí?
Jak vznítiť blesky, které neraní?
Jak vysníť krásný smír a souzvuk duhy?
Ó zalij pláčem lidských tužeb luhy,
zvlaž vin a bolů pusté ústraní
a v slzách prosmutni své teskné žití:
přec úhor duší tím se nenasytí
a nevypučí v čarodějný květ
ni neobmyje z hříchů svých se svět!
Přec však – co zbývá nám než prolévati
dešť perel myšlénkových rajsky čistý
na svadlé lidstva květy, puky, listy,
váť dechem síly v nedozrálé klasy,
vříť bouří lásky, soudnými hřmíť hlasy
a linouť milosrdně s luzné výše
zdroj žehnání, jenž ambrou smíru dýše,
a hrnouť příval odpuštění, těchy
a soucitu i dobra v lidské luhy,
hrom pravdy vdechnouť v nejhlubší své vzdechy,
jas blesků vzněcovať i krásu duhy,
a činů čistých, jako démant jasných,
jak slza měkkých a jak oběť spasných,
101
ó činů lidskosti dešť přebohatý
z ruk vřelých, jež svých darů nesčítají
a neželí, kde lásky promrhají,
dešť taký linouť bezměrný a svatý! –
Jest po bouři, kraj zaplál v slunce lesku,
jenž sypal drahokamy v polní stezku;
můj zrak se po ní vinul k slunné dáli,
a také myšlénky mi srdcem vály.
102