Mluva skály.
K vám, hory, jdu, i vcházím do svatyně,
kde plno taje, plno žasu, vznětu;
zde stojíte, vy němé prorokyně,
a velebně tak zříte ve tvář světu
jak slova Boží, jež se stala skutkem,
jak slova soudu, hlaholící smutkem.
Již stínem hor se údolina stměla,
v týl řeřavá jim světokoule lehá,
hle, plameny z ní srší nad jich čela,
jak z obětnic kdy vonný plápol šlehá;
ten ohnivými jazyky z nich sálá –
slyš, lidskou řečí mluví šerá skála.
I slavně dí: Jsem velká vůle vroucí,
z dna srdce země roztoužená k letu,
jak peruť vzpjatá, vzletěť nemohoucí,
v dol odsouzená a říše zářných světů;
jsem žár, jejž ledem příkrá výsosť zebe
a kletbou stuhlý při útoku v nebe.
[105]
Sen síly, činu z okně narození,
znak vítězný jsem plamenného žití –
jsem jeho skon! Jen blesku políbení
mdlou paměť jeho křísí v žilobití;
jsem nebetyčný vzlet i jeho hráze,
jsem sestra ducha – hrob jsem v jeho dráze.
Jsem nebe stráž, jenž první vítá jitro
a poslední se žehná s jasem světla!
Jsem skvostnice, ty rozrýváš mé nitro,
v mé propasti tě stokrát závrať smetla;
jsem obraz nejvyšších tvých snah a bojů –
pojď, pěvče dobrý! Z mých se napij zdrojů!
106