KÉŽ JE TO PRAVDA.
Kéž je to pravda, co mi za hřích kladou,
kéž výčitka jich neklame se ve mně,
kéž znamenána jsem tou dětskou vadou,
že miluji tě příliš, rodná země.
Kéž mohu říci: ano, znám se k vině,
že láskou k tobě plýtvala jsem rádaráda,
víc než jsem dlužna tobě – domovině,
a než tvá osiřelosť sobě žádá.
Kéž smím ti vyznat, že ni v jedné chvíli
jsem nepřestala náležet ti celá,
krev srdce vzkypělá, hra každé žíly
že vždy jen pro tebe a tobě vřela.
Kéž nikdy v dobrodružných tužeb moře
bych břehů tvých se byla nevzdálila!
A škoda slz, jež pro jinaké hoře
než pro to tvoje svaté jsem kdy lila.
2
Jak lehka byla by mi tíha soudu,
jenž slepým, lichým zve to poblouzněním,
že nad bezmezný vesmír malou hroudu –
že nad svět veliký si tebe cením.
Nechť útrpně mě kárají, že cize
zřím cizin leposť, nádheru i pýchu,
jich skvělý úděl v budoucnosti knize,
těch obryň, jimž ta česká píď je k smíchu.
Nechť bláhovou mě zvou, že nevábí mě
tam světla víc i svobody a chleba, –
ó kéž jen vím, že vin a chyb mých břímě
jest oddanosti k tobě víc než třeba!
Mně nad slávu jest hana tato sladší;
kéž jen jest blud můj stokrát ještě těžší,
kéž jediný to hřích, jenž hruď mou tlačí –
a kéž tím hříchem miliony hřeší.
3