Na živé struně (1895)

Vlastenecké básně, Eliška Krásnohorská

Diplomatická verze Ediční verze
ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ:
NA ŽIVÉ STRUNĚ.
VLASTENECKÉ BÁSNĚ.
V PRAZE NAKLADATEL * JOS. R. VILÍMEK * KNIHKUPECTVÍ SPÁLENÁ ULICE 13.
[I] Tiskem Jos. R. Vilímka v Praze.
[II] SLAVNÉMU PĚVCI
ADOLFU HEYDUKOVI
PŘIPISUJE TUTO SKROMNOU KNIHU
V PŘÁTELSTVÍ A ÚCTĚ HLUBOKÉ
AUTORKA.
[III]
VĚNOVÁNÍ.
Čím to, že národa zápasy chvil sotva zašlých i roků rozpěly písně ty v ohlasy, vzbouřily mnohou tu sloku:
Rozumíš, s pěvkyní ve shodě, Ty, který zpíváš pln vzruchu o bohatýrech a svobodě, šípy a paprsky v duchu!
Pod jedním vlajícím praporem stáli jsme, stojíme spolu s nadějí, s úzkostí, se vzdorem, spojenci v tužbách i bolu.
Přijmi, co v dnech oněch na čelo slétlo mi chmurně i slunně, nářkem i plesem co zaznělo v srdci mém na živé struně!
Neumné, prostě jen složené slabým nechť nápěvem horlí, letí ty pěnice, písně mé, pod Tvojí perutí orlí.
[V]
TISÍCKRÁT.
Byť znělo tisíckrát, vždy stejně jest mi draho, vždy zní mi svátečně až v srdce taji, jak svatá přísaha, jak sladkých slibů blaho, tvé jméno, otčino, můj kraji! A byť mi tisíckrát se chvělo v každé struně, má píseň tisíckrát tě vroucně slaví; kéž tisíc andělských mám harf, by při tvém trůně zpěv zazněl nejkrasší a pravý! A kdyby tisíckrát hlas můj byl ubožší a hana s výsměchem jej provázela, jak ptáče raněné má píseň s rozkoší jen v klín tvůj, otčino, by spěla. O vždyť se nehanbím, mněť slávou jedinou: co znělo ladně kdy v mém chudém pění, to že byl vlasti dech, jenž zavál v duši mou, – vždyť zpěvu vyššího mi není! [1]
KÉŽ JE TO PRAVDA.
Kéž je to pravda, co mi za hřích kladou, kéž výčitka jich neklame se ve mně, kéž znamenána jsem tou dětskou vadou, že miluji tě příliš, rodná země. Kéž mohu říci: ano, znám se k vině, že láskou k tobě plýtvala jsem rádaráda, víc než jsem dlužna tobě – domovině, a než tvá osiřelosť sobě žádá. Kéž smím ti vyznat, že ni v jedné chvíli jsem nepřestala náležet ti celá, krev srdce vzkypělá, hra každé žíly že vždy jen pro tebe a tobě vřela. Kéž nikdy v dobrodružných tužeb moře bych břehů tvých se byla nevzdálila! A škoda slz, jež pro jinaké hoře než pro to tvoje svaté jsem kdy lila. 2 Jak lehka byla by mi tíha soudu, jenž slepým, lichým zve to poblouzněním, že nad bezmezný vesmír malou hroudu – že nad svět veliký si tebe cením. Nechť útrpně mě kárají, že cize zřím cizin leposť, nádheru i pýchu, jich skvělý úděl v budoucnosti knize, těch obryň, jimž ta česká píď je k smíchu. Nechť bláhovou mě zvou, že nevábí mě tam světla víc i svobody a chleba, – ó kéž jen vím, že vin a chyb mých břímě jest oddanosti k tobě víc než třeba! Mně nad slávu jest hana tato sladší; kéž jen jest blud můj stokrát ještě těžší, kéž jediný to hřích, jenž hruď mou tlačí – a kéž tím hříchem miliony hřeší. 3
SNAD SE PTÁT?
Snad ještě ptát se, smím-li v český luh si plným českým zvukem zahlaholit? Snad ptát se, ráčí-li mi kárců kruh tu smělosť dovolit či nedovolit? Snad ptát se, smím-li jiskrou žhavých slov, svou malou jiskrou vjíždět v lež a temno, – kde pěstuje se modních bůžků chov, snad ptát se, není-li to nepříjemno? Snad dnes, kdy nad národem zřím se chvít na pouhém vlase ostří Damoklovo, se ptát, zda nad hlavou mu pevný štít smí také opřít rámě básníkovo? Se bát, zda to, co dnes nám nezbytím, též vkusu Periklů by bylo pěkné? Kdy los nám rozhoduje nad žitím, se třást, co Don Quixot, co Sancho řekne? 4 A svět svůj vůkol, vše kdy zříme plát jak v červáncích v té jedné barvě žárné, v té svojí, naší, české: snad se ptát, zdaž jest to harlekýnu jednotvárné? Kdy nad propastí zkázy všední kvas nás konejší a hýčká v poklid lhavý, a výstražný kdy z písně zazní hlas: snad ptát se, zdaž on přesycence baví? Se ptát, kdy zarůstá nás o překot kal cizáctví a zbabělosti plíseň, zda zpěv smí vyznít v politický hrot, když Němec dí, žeť ošklivá to píseň? Se ptát, zda zpěv můj doufat smí, kdy on, můj národ, doufá, – kvílet, kdy se rmoutí, a za chvil zlých bít v poplach jako zvon, zda zpěv to smí, když cynik ústy kroutí? Se ptát, zda dýchat smím, čím dýše lid, a všecka žíti, čím můj národ žije, zda svatý, nejhlubší můj, český cit smí k srdcím letět křídlem poesie? Snad ptát se, smím-li v času přísný hled zřít vážně a svou povinnosť v něm čísti, 5 smím-li své vlasti zkvět a spásu z běd v sny, v touhy své a v pásmo zpěvů přísti? Snad ptát se, smí-li osud národu být pěvci vším, co nejhloub vře mu v mysli, a smí-li k bojovnému pochodu vlát zpěv jak vítr, dmoucí prapor svislý? Kdy kol tak dusno, jak by mdloby pád již čekal rod, jenž div svůj řetěz vleče, snad ptát se, smí-li slovo bleskem vzplát, rým bušit v pouta břitkou silou meče? Kdy vrah nás tiskne pod svým kolenem a hanby znak nám v čela, v prsa pálí, snad ptát se, smí-li píseň plamenem jej šlehnout v líc – a zda to moda schválí? Kdy v srdci vlastním cítím nastokrát ten jed, tu křivdu, jež můj národ ničí, mám v krvavém tom bolu snad se ptát, zda píseň šeptnout smí, co k nebi křičí? Kdy nám tak málo moci, málo sil, tak málo tvrzí dáno ku záchraně, jen chladný podlec by se honosil, že vzdá se rázné, bouřné zpěvu zbraně. 6 Jak, snad se ptát? či omlouvat se snad, že vyznávám, jak lid svůj v srdci nosím, a má-li kdo mé písně za nelad, snad couvnouc škemrat: Odpusťte mi, prosím!? Ne! Stavte si své Veto v uměn chrám, mně vlasť má káže zákon cti a lásky! Co zpívat musím a co zpívat mám, to v srdci pevno, jasno bez otázky. Jen s lidu svého srdcem plesám, lkám i horuji a kaji se a reptám, vru nadšením i hněvem, snahou plám a buším v bránu dob – a dál se neptám. I nemám tužby, na to pomýšlet, zdaž umění mé slavno nebo bědno. Jen jeden triumf chová pro mne svět, jak mám to srdce, žití své jen jedno. Tvé vítězství to vroucně želané, ty lide věrný v boji za své právo! – Jdi, nech mne, umění ty dělané, jdi, skryj se, bídná hano, bídná slávo. 7
ZA ČESKOSŤ BUDOUCÍCH.
To dědictví, jež po ctných mateřích a po ctných otcích našim rukám vzdáno, ó zdali rozhojněno, požehnáno zas přejde na dědice doby naší? Zda nic v něm nepropadne promrháno? zda nezkrátil ho nižádný náš hřích? zda zůstavíme větší, lepší, krasší čásť dětem svým, než jakou my jsme vzali, když osiřelí, chudičtí a malí jsme na hrobech svých otců z mrtvých vstali? O z mrtvých vstali jsme! Zdaž neuhasen jest budoucím ten zápal z mrtvých vstání, zdaž zachovali jsme jej v plápolání, ten žár, jímž národ byl i bude spasen? Ten tvůrčí zázrak lásky – zdali v nás plá dosavad, zda cizích vichrů mráz se nedotknul těch svatých pochodní, 8 jež hořící jsme odevzdati měli v dlaň budoucích? Zda nekmitá se chvělý a zbledlý vstříc jim plápol národní? Zdaž naše láska dětem hřivny množí, zda za jich českosť více v oběť složí, než dáno za naši? Zdaž odkáže náš ideál jim čistší oltáře, než u kterých kdys otců vroucí duch nám srdce posvětil? Zda vyšší chrámy čnít budou vnukům, vyklenuty námi, než ty, z nichž věčně hlaholí nám v sluch svým oceánem hymna slávy předků? A k dějům vznešeným jich mužných činů ctný list-li vyplníme, k pýše synů, před zraky příštích soudců, pozdních svědků? Zdaž trofej: odražený vrahů hrot, jenž o hruď naši železnou se zláme, v znak hrdý zdědí po nás mladší rod? Zda vítězíme? O – zda neklesáme? A jazyk svůj, ten svatý ducha meč, ten klénot srdcí, krve naší řeč i naší půdy, živý dech ten boží, jímž z hlíny mrtvé národ probuzen, zdaž ústy našimi se slavně zmnoží a nezazní-li snížen, ochuzen? 9 Zda vzdáme dětem jazyk bohem daný výš ctěný, mocnější, výš milovaný? S tím statkem skvostným, před dědiců tváří zda dobrými jsme byli hospodáři? A přivedeme k budoucnosti bráně lid cizotou tak neposkvrněný, by neodehnal meč ho plamenný? A není skvrn ni v našich srdcí bláně? O znejme se! Druh druha vznesme sebe! Hle, nad námi plá dosud české nebe, jež sluncem, hvězdami nám v cestu září! Sem srdce všech, ať vzplanou na oltáři, sem duše všech, ať s jásotem se vzbudí, sem pravice, sem odhodlané hrudi! Výš čela! nechtějme se v hanbě vléci a rány svoje nastavovat biči! Ne, nedejme hrad práva vrahům ztéci; vzdor, válka živlu budiž, jenž nás ničí, a žádná oběť nebudiž nám těžkou, by Čechem zůstal Čech a Češka Češkou! Spíš klid a blaho lze nám oželetioželeti, než obětovat děti, drahé děti, své české děti, budoucnosť to všecku! O ctěte svatou lásku k vlasti v děcku; 10 pud vrozený v něm cizotě se vzpírá a v cizím jhu květ mládí teskně zmírá! Ó ženy české, buďte víc než děti! Či jest vám před nimi se zastyděti? Jest vaše srdce odrození bližší a s cizotou-li snáze tovaryší? O Češky, vstaňte čisty, prosty výtek, ať žehnají vám rtové českých dítek! Vy, mužové, vy buďte víc než ženy! Vy, Čechové, buď každý mužem z vás, ať v Žižkův silný národ obnovený klá věčně marně cizích zbraní ráz, a toho nebude, by vlastní zbrojí sklál někdy český národ českosť svoji. 11
ZNOVA V BOJ!
Byl boj a bude boj! Nám odnikud se nepodá již svatá palma míru. Blesk pravdy vjel v náš konejšivý blud: jsme samotni jak v poušti v lidstva šíru. V poušť marné volání; jen hromu ráz a dravčí řev nám ozvěnou z ní hrozí. Nic, nic již nemáme, než co je v nás, a to-li v zmar, – ó pak jsme přeubozí! A to kdo rve, tu kotvu jedinou, jež v bouři vražedné tkví v srdce hloubi, kdo odtrhává loď hrou zločinnou: buď mořem pohlcen, ten prorok zhouby! Že marný boj?! Toť heslo prokletí! Ne! pravdy šíp leť k budoucnosti metám: ty nechceš být tak mrzkou obětí, ó národe, svým vrahům a svým sketám! 12 Že marný boj? Ten zoufalosti sup ti vyklovat chce z prsou českou víru, však v zbabělci jí nenalezne v lup: ať žulovou ji najde v bohatýru! Že marný boj? Že světa zástupu tvůj hlouček bezmocný se neubrání? A kdy, než v nadlidský boj výkupu, víc třeba zápalu, víc odhodlání? Kdy třeba víc ti vznětů nadšených v boj o život, než v líc kdy zíráš smrti? a zrádce-li kdy spáchal těžší hřích, než k boji za tvé vše tvůj štít kdo drtí? A nevěříš-li v práv těch majestát, jichž sama příroda si v tobě hájí, a v dějinách-li zříš jen dobra pád, – přec jednu pravdu znáš, jež není bájí: Že bojem žití jest a žitím boj, že smrti propadá, co bez ochrany! Ó zadrž zoufání, ten smutný zdroj, jenž v propasť hřmí dutou zvukem hrany! V boj, mužně v boj, nechť nelze nazříti nám v konec jeho nedočkavým zrakem! 13 Vol třikrát klesnout, třikrát umříti než jednou pochybovat v boji takém! Tož zjasni hled, nechť havran skráni tvou jak zlověst oblétá! Tak Čecha vizte! Však podlosť jen se vzdává před bitvou, že vítězství jí není dosti jisté! V boj poznovu, nechť boj to těžší jest než prvý, jenž již prohrán v marném trudu, ač – s líce krev kdy stíráš, rdí se pěsť ne krví – krvavou to slzou studu... V boj, znova v boj! Jen boj nás zachovázachová, nás, dědice kdys božích bojovníků! A jestli boj náš věky potrvá, ať věky přetrvá, dnům lepším k díku! Nám na vždy údělem-li zápas jest: či to snad špatný los, být zrozen k boji? Hle, nad lidstvem plá tolik jasných hvězd: vždy za tu nejkrasší jsme sáhli k zbroji! Zas tedy v boj! Ať víra hrdinná vstříc mrakům děsivým nám sálá v nebe! Jeť víra ta snad oběť jediná, k níž pravá láska vzplá, jež zapře sebe. 14 Spal srdce tesknící, ať uhoří, než beznadějný stín v něm víru zšeřil, ať z plamene ta zvěst se vynoří: ten lid svůj miloval, kdo v lid svůj věřil! Ó víra v zápasů těch drahý zdar, to srdcí svědectví, jež krví psáno a slzami: toť nejsvětější dar, toť nejvyšší, co v boj nám budiž dáno! Boj kyne nám! V boj tedy s důvěrou! Ať vítězství svých milců vyhledá si! Boj neděsí nás pádu příšerou, on jediným jest polem naší spásy. My chceme žít! a národ nezláme sám berly před bojem nad dnů svých zdrojem, a nic, čím žíti, v světě nemáme, než čeho dobudem si ctí a bojem. 15
MY CHCEME BÝT!
My chceme být! Jsme k žití zrozeni, a právo k žití sluncem na nás plane! Ať v jedinci, ať v silném plemeni: to právo zhřívá srdce v mocný žeh, a v jeho slunce zlatém plameni čte sliby žádnou mocí nezalhané svým orlím zrakem duše starých Čech. Nám vžíhá samo slunce ohnivé v hruď plnou žití zákon, právo naše! My chceme být! to žití zářivé, vzduch, světlo, volnosť, vše nám sálá vstříc a v život volá touhy žíznivé! Mrak plačtivý, nás jako děti straše, nám skrývá marně božskou slunce líc. 16 Dech náš jest též dech lásky pro život! Pud vášnivý, pud žít, v nás nelze zdusit! Ten pud, jenž broučka žene ve klopot, dav k obraně mu křídel pevný štít, on lidstvo, národy, jich krev a pot všech obětí, všech zápasů zve zkusit; on chtíti nutí nás, – my chceme být! Být chceme tak, jak vrozeno nám být, jak nám to v krvi hárá, v srdci buší, jak v naší mluvě chce to znít a vřít, jak v našem duchu se to pramení; své dějiny, své otce chceme ctít, své půdy hájit, a svou vlastní duši dát dětem v odkaz, v rodu znamení. Být prahne i ta muška lapená, být prahne národ u vítězoslávě! Své bytí bránit – hybně plamenná to jiskra tvůrčí, z přírody to žár, moc světovládná, v lásce vtělená, v snech slávy, v nadšenosti světlém hávě, všech činů vznik, všech věků vzlet i svár. Toť prvý zákon, vzruch i blaženství, toť první všeho lidstva povolání, 17 všech plemen zápol i jich rovenství: být, zhynutí se vzpírat, sobě žít! A mrou-li chabí, získá prvenství, kdo nejvíc chce a kdo se nejvíc brání! Kdo zbrání nám se bránit? – Chtějme být! 18
U VEČER SVATOVÁCLAVSKÝ.
Tmí se v západ, černě v oheň kreslen, věžitý náš, svatý králů hrad; paprskový srší nad ním přeslen, kolem šerých štítů rozepjat. Zlatý purpur splývá do Vltavy přes tvář snivou nejkrasšího z měst; v každý večer šlehá zjev ten žhavý z čela Prahy k prvním kmitům hvězd. V každý večer sálá do temnoty nadzemský ten věnec plamenů jako vzňatý z temné hradu hmoty, z jeho útrob, z jeho kamenů. Oblačná ta rozohněná vlna, dmoucí se až na nesmírna práh, báječného vzhledu, tajůplná, vzniká v němých hradu hlubináchhlubinách. 19 V skrytu klenby, v srdci toho zdiva, v nepaměti věkům památné leží svátosť vznešená i tklivá a v ní kouzlo zářně posvátné. Mohutný ten hrad jest její schránou, hroby knížat její podstavou; tvrz tak svatá trojí kutou bránou cloní její skvělost sálavou. Ale tomu tmícímu se hradu ze žulové hrudi obrovské proniká a nachem na západu hoří světlo svatováclavské. CarnéČarné světlo koruny to svaté, zářícího slávy odkazu, jenž nám na večerní nebe zlaté kouzlí odlesk svého obrazu! Ryzosti své zlatojasem značí nejkrasší ten plápol večera, v nebes hvězdách odsvitem se zračí lepokamů jejích nádhera. V její přízrak toužný hled se noří jako v tajný poklad báječný, 20 který hoříhoří, ale neuhoří, v čarný oděn lesk a pověčný. Koruna! čím jest nám kruh ten zlatý! zářícího řetězu to člen, kterým s dávnou velikostí spjaty na vždy jsou dny pozdních, krutých změn! Vítězství to vínek ušlechtilý, kruh to, na němž visí práva štít, znak, jenž učinil nás, čím jsme byli, a nás učí chtít, čím chceme být! Zástava to před dějinným soudem pravdy nevývratné, odvěké, světlý maják nad zmítaným proudem, studna stkvoucí v poušti daleké. Jasný sled, jenž věstí cestu pravou nad strží, kde temný zeje pád, slávozář to nad národa hlavou, spravedlivý češství majestát! Shvězdění, jež srdce naše vznímá jedinou vidinou, všem předrahou, naše slunce, jež jen přes noc dřímá v černém tamo hradě nad Prahou. 21 Koruna toť v zápasu a víru nejsvětější, věčná, jediná, zlatá páska želaného smíru, jež nám sporné duchy opíná. Čarokruh, jenž běsy pod zem plaší, pouto živlů, které nevraží, zlatá pečeť nadšenosti naší, naší vůle zlaté závaží! Spona shody nad přísahy pevná, dvou to myšlénkových točen svor, ve tmách klamných meta zářně zjevná, svrchovaná nad náš trpký vzdor! Nechť se ohněm, nechť se vodou křtíme, koruna – toť velké znamení, jež nás pojí a v němž zvítězíme, svatý Václave! v den splnění! Oroduj – a zapuď naše vrahy! Koruny své leskem přeskvoucím – ozař jím věk velebný a blahý věrným Čechům, nám i budoucím. 22
PÍSEŇ PRO DNES.
Hle, mapa Čech! I blbý zrak by pojal ten lepý útvar z umné ruky boží! Ten celek, k sobě stvořený, by dojal i mrhače, jenž prodejné jen zboží zří v půdě otců dědičné, již trhá kus po kuse, až celou bídně zmrhá. To hrazení, jež dokola se věží, tak věkověčné, věčně nevývratné, jak bohů přikázání zjevno leží, nám od věčnosti do věčnosti platné, zde před očima nebesům i světu: to bylo, bude! Bořte! Ono je tu! Hle, oblasť od kyklopů obezděná; má cimbuří jak diadém kol hlavy; toť země na království povýšená již přírodou, jež korunu jí staví z hor ověnčených na nejkrasší skráně! Žij, královno! a kraluj z vůle páně! 23 Hor svatým poutem svázány jsou spolu lid její k ní a ona k němu těsně, jak čarokruhem rozkoše a bolu i v mraze běd i v štěstí růžné vesně. Jak útulný to ráj za hor těch hrází, ta mapa Čech! Však hle, cos na ní schází. Neb nezříš na ní, na té české mezi jak rozježený, vzteklý netvor civí, jak jeho dráp juž v severu nám vězí, dál ťal by druhý, k ráně juž se křiví a v jih se vráží; mezi spáry těmi se vprostřed vzpíná srdce v české zemi... A z netvorovy tlamy udýchané dech horký sálá, rychle, lačně chroptí a z jícnu jeho hnus i zkáza vane, ať slintá pěnu nebo plamen soptí; a již se chtějí zuby jedovaté vrýt v naše srdce, v nivy naše zlaté! Toť zášť, ten leviatan slepý, hluchý, toť smrtná zášť, jež v divé vášni hýří, zášť pudů nízkých, otrávivší duchy! Ta k činům hanby v buben chlouby víří a ve svět vříská nadmutými měchy: My jmenem práva – roztrhneme Čechy! 24 Ho, Čechy roztrhnouti! ve dví sápat! Snad na trhlinu kordon – jako v moru! Ó morem kazí paličský ten nápad vzduch nahnilý! Kde dřímáš, bouře vzdoru? Smí zášť, jež také dravčí heslo křičí, tak potupně rýt v hrudi holubičí? Co žádný Vintíř snít se neosmělil ni Milota, ni lotr z oné luzy, jíž k orgiím se návěj nachumelil, by tyla v troskách bělohorské hrůzy, co nehleslo ni nejslabšími dechy, to ryk teď hlasný: roztrhnouti Čechy! V nic rázem smésti korunu tu svatou, jež tisíc let jest velkých dějin znakem! Seč nebyl žádný lupič rukou klatou, co neskáceno čnělo pod útlakem i pod vítězů mstou a strašným soudem, to chtějí splavit zbojných řečí proudem! Co z moře slz a krve sluncem plálo a čeho meč ni plamen nezhubily, co nedotknuto klatbou Říma stálo a čeho věky robství neubily, co vzdorovalo vzdoru světa půle, to zašachrovat chce teď zpupná zvůle! 25 Zášť prskavá, hluk drzý vetešníků, křik lichvářů a kramářů a židů, ten jarmareční lomoz dryjáčníků, již cizopasně sají morek lidu, rej cizích škrabalů a nadháněčů, již břinkají v nás péry místo mečů! Teď chtějí mořem inkoustové černi, jež po ulicích stokami juž teče, a bramarbasstvím rhetorové vtěrní i mravní hrůzou divadelní křeče nás zalknout, nabílení šarlatáni, hle, pathetickou křídou malováni! A chtějí svátosť našich idealů i žertvám zaslíbené vykoupení, než majestát, ten odkaz našich králů, náš kalich, z něhož pijem na sbratření i rovnosť, lásku, – lidství tužeb lidských sklát nadšením svých krčem politických. A světu líčí, tak že rovnosť velí! Tak právo, lidskosť! Řeky slov se proudí těch nejkrásnějších! Ale zapomněli, i sám král židů Šalomoun jak soudí: že krkavčím je srdce matky lživé, jež v půli rozsápat chce děcko živé. 26 Teď víme to, jak ona pravá matka, jíž navráceno dítko v náruč vřelou: jen naše jest ta domovina sladká! Z ruk falešných my vyrveme ji celou, a žádní v světě kejklíři ni vrazi nám práva k vlasti v půli nepřerazí! Zášť nepošine cizoty nám v kraje, zášť hradeb, jež nám bůh dal, nerozpráší, zášť kletá, nechť si na titana hraje, zášť přece hor, jak naše, nepřenáší a cizí potopy k nám nepřevalí, by rvala břeh a žraloci nás drali. Až tomu valu, za nímž světa klatby nám, jonákům, již věky marně hrozí, tu náš je svět, a v kruhu naší hradby jsou hodni poct jen staří čeští bozi, a pod mezníky ony věčně svaté kdo vbodá rýč, sám bůh mu rozum mate. Mez jediná to, kterou chceme znáti, však v srdci vlasti žádné meze není! Kdo’s pravý syn, hleď – jediná tu máti všem dětem v ústa tiskne políbení, všem v duši hvězdu, v skráně růži sází a v srdce lásku bez mezí a hrází! 27 Tak známe ji, tu královskou a jarou vlasť našich Karlů, našich Poděbradů, i korunu tu převelebně starou i mez tu srostlou z horstva lepých řadů, v nichž každá hora obřím drahokamem – a každá oltář v chrámě božstva samém! I bude nosit diadém svůj zlatý, nechť vy jste trním, jenž ji pod ním bodá, i budou mezí tou dva kmeny spjaty, nechť vy jste hadem, jenž nám prsa hlodá, my kalich trýzně vypijem až ke dnu, však známe věčně, věčně vlasť jen jednu! Jsme Laokoon, – však v objetí tak děsném my s vámi jak ten mramor vytrváme; my z horších muk jsme vstali v ruchu plesném, jen koruny ať zášť nám nerozláme! Jsme tuhý lid, nás nic juž neubije: lid bude žít, – jen koruna ať žije! Nuž hlásejte svá hesla bez příkladu! Vy chtějte roztětí, – my lék a pásku, my svornou věrnosť, občanství, – vy zradu, vy svár a zášť, – my jednotu a lásku. Vždyť v kraji tom, jenž oboje nás zrodil, co kdy tu svatého, to náš je podíl! 28 Však přijdou dnové, kdy se vyburácí spor Babelu a národy se spojí svou silou k bohatýrské lidstva práci, a dioskuři vzejdou na orloji i nám i vám; čas, jenž své stvůry ničí, zášť, obra, v mrtvolu sklá trpasličí. A do těch dnů, v něž Duch nás věřit učí, dost žáru v srdci, dosti žuly v skráni, dost v krvi soli, dosti v těle žluči, dost bouře v ňadrech máme k odolání, a Perun dá, že Němec nezvítězí nad českou korunou a českou mezí. 20.1.1886
29
ZLATÁ POHÁDKA.
K památce korunování krále českého r. 1836.
„Byl jednou král”... I tichne každý dech a každé srdce svátečně se ladí, všech oči tkvějí na jediných rtech a divy tuší posluchači mladí; jich duše v pohádky té lesku vzňatém zří krále v převelebné postavě, an sedí na svých otců trůně zlatém a s korunou jich svatou na hlavě jak božsky lepý obraz majestátu, moc, pravda, moudrosť, sláva vtělená! Jak slunné požehnání plápolá tu! Jak štěstím kypí země blažená! To pravdou bylo v našem českém ráji, kde stál kdys otný stolec Libušin! Kdy znova děje skouzlí nám tu báji, tu pohádku tak luznou v pravdu, v čin? 30 Kdy uzříš, země naše! v nové kráse zář koruny plát nad posvátnou lbí, jak bleskotná co slunce pozvedá se při bouři zvonů, vichru korouhví? Kdy matko – matko Vlasti! jež svým dětem tu drahou vypravuješ báchoru, kdy holdem uctíš před žasnoucím světem svou korunu, lva na svém praporu? Proud vážných dum nám šumí nad skráněmi a půlstoletou slaví památku... Dej, slávo příští, prožit české zemi zas královskou tu zlatou pohádku! 31
ČESKÉMU DÁVNOVĚKU.
I. PRABÁSNĚ NAŠE.
Vy šedé listy, obemšené plísní jak staré duby, obři osiřelí, ó jaký ve vás kvil i jásot písní, jež lepší Češi pěli! Vy listy spadlé s báječného stromu, s té naší lípy, kvetší v sadě růží, ó jaký ve vás mocný hlahol hromu, – tak hřměli jiní muži! Vy listy hnané matným vichrem věků, k nám doletěvší v sterých nebezpečích, jak zvučí ve vás tepot zbraní reků a srdcí – srdcí větších! Jak dýší ve vás čisté věštby děví a svatohájů šumy tajůplné, 32 kde duše ptáčkem zpívá mezi dřevy, však vrahům – vrahům klne! Co mocná vůně z pralesního šera, jež nad propastmi dob k nám převanula, z vás bije síla, pyšných otců dcera, nás v čela ustrnulá! Z vás volnosť kroky železnými zvoní, když obchází a bdí a zhoubcům brání; v tom zvuku, jenž se v naši mdlobu roní, což jest v něm požehnání! Což jest v něm divů pro náš klopot chabý, kde týl se shýbá v těžké jarmo strachu, kdy děs nám drápy vtíná v srdce babí a pláč náš plyne v prachu! Což jest v něm kouzla! Vše to zdá se bájí, neb minulosť to nade báje krasší, kdy výsosť lidská žila v zemském ráji a volnosť – v zemi naší! O listy vetché, což jest ve vás jara, co nesmrtelné síly, ó co blaha! Kdež ona divotvorná kniha stará, z níž vy jste stopa drahá? 33 Vy listy zpěvné, kdež jest vesna ona, jež vyzpívala souzvuk váš tak vřelý? Kdež jest, vy listy, stolistka ta vonná, z níž vy jste opršely? Kde božské slunce, které vaše blesky tak roznítilo, slunce cti a práva? A kde váš pěvec – junný pravěk český, kde chrabrá jeho sláva? Vše dávno zašlo, jenom paměť zbyla, však i tu paměť mrazný nevděk stírá, by k svatým stopám těm se vytratila i poslední již víra! A přec, vy listy po věk nezaváté ni vichřicí ni proudem dravé vody, sto věků věčně krásny přetrváte i steré české rody! Z vás po věk nám i jim, vy listy svaté, jež neviditelná již ruka píše, duch víry na oltáři otců vzňaté, duch víry v sebe dýše! Sto věků bude praduch domoviny z vás, srdcí otců ryzí, zlaté zlomky, 34 svou věčnou vesnou blažit české syny i pozdní prapotomky! Neb přes hradbu všech věků, zášť kde kletá nám k slávě otců zavalila brány, vy vzkazy z ráje, přes bojiště světa nám do srdcí jste psány. II. Moderní útok.
Jak víří útok! jiskří meč a řinčí náraz hbitých kopí. Kdož nepřítelem? s kým to seč? v čí krvi se to pole topí? To nehřmí Slavoj, Heřmanov, ni Výhoň, žádný z dávných reků, toť na tebe jest krutý lov, ó štvaný, český starověku! Toť modních Čechů tažení, jež vybroušenou vědy zbraní ti zapřísáhlo zničení, by stín tvůj nezbyl stínem ani! 35 Ty nejsi ničím pro těch voj, jimž k úsměchu tvá zpěvná sláva, ten dav, jenž hlásá svatý boj, když pomníky tvé rozkopává. Ty nejsi pro ten divný rod, jímž hany korouhev se vznesla, v prach mohyl tvých kdy vetkla hrot s „Ne” záporným, s „Ne!” místo hesla. Ne! pro jich přerodilý cit jsou fraškou tvoje památníky; jich duch je cizí slávou syt, – tys nebyl pro ty podkopníky! Tys nebyl! Ne, tak nežili a naválčilineválčili muži tvoji, tak nikdy Němců nebili, tak vzdorni, volni a tak svoji! Ne! V Libušiných šerých dnech si nemohli tak směšně stýskat, žeť nechvalno, by hrubý Čech chtěl v jemných Němcech pravdu iskať. Tak nekypěla naše krev, jež známa nám svým klidným chladem; 36 tak nikdy nezněl český zpěv, by mocně hýbal Vyšehradem. Ne, taký zápal, taký žár, jímž Záboj dýše, naším není! Věc jediná jen: bratří svár jest pravdy věrné zpodobení. Však ono lnutí k otčině, ten duch tak vroucí, – lež to schválná! Tak velebně, tak hrdinně nám neplá dějin zoře dálná. Tuť příliš velký každý rys, tuť příliš mužné citu blesky; ne! obojí ten rukopis jest příliš lepý, by byl český! Ty paže srostlé se zbrojí a k cizotě ten odpor žhavý – – ne! rukopis ten obojí jest příliš český, by byl pravý! Tu nikde z jména vlasti smích, tu nikde pohrdání svými, tu nikde sebebijčí hřích, – a to že nejsou plané dýmy? 37 Tu spolné lásky silný zjev, tu Čechu Čech jest nad vše dražším – – ne! nemožný ten, smělý zpěv nám příliš přeje, by byl naším! Tak vroucně, cele, bez mezí Čech Čechem nebyl v žádné době! Ať podléhá, ať vítězí, on cizím vzdá se ku porobě... Jsme v srdcích příliš otroky a vrahům chceme sloužit krotce, – nuž bijme staré proroky, již svobodné nám líčí otce! Tím volným duchem prozrazen jest klam, jenž veršotepcem zroben; ten národ, jak tam zobrazen, jest nám až děsno nepodoben... A nesmí, nesmí pravdou být, co z oněch zpěvů řve nám k duši, – toť starý lev! Sem rychle štít, ať našich slabin nerozkruší! Sem štít, ať skryje na čelech nám známky hanbou vypálené, 38 že není Čech, čím býval Čech! Hoj! na lví stín ať útok žene! – Tak zdá se mi, té vypravy že slyším tajná vříti hesla, – ač žádná ústa ze vřavy tak bez hledí jich nepronesla. III. Z osudů písně.
Když zlato, stříbro řekami nám teklo jak med a mléko v Kanaanu, kdo tušil v onom ráji příští peklo, poušť, proudem krve prorvánu? Když slýchávaly naše temné bory vláť zpěvů buran vítězný, kdo tušil němou hrůzu Bílé hory a v hanbu pád náš bezmezný? Když mramor lbí a blesky jejich mozků kdys českou duši hostily, kdo tušil zhnětené to plémě z vosku, jež naši dnové zdědili? 39 A milec bohů, dítě matky kněžky, syn rekův, dávný český jun, když na klín zvedl otcův štít si těžký a obepjal jej něhou strun: Když rukou zvyklou pádné kolbě dřevce i srdcem pevným jak ten štít, jak slýchal hráti vážné, šedé pěvce, se jal v ty struny luzně bít: Když to, co slýchal ve svatyni lesů zníť z věštců tajůplných úst, k těm strunám vyřknul v mocném duše plesu a slovům svým dal v píseň růst: Když věštba starců z junácké té hrudi co mladé slunce létla v dál a plamen, který mrtvé k žití budí, se z také písně rozeplál: Ó kdo to tušil, že, až pozdní dobou té písně zavlá jarní vzlet, zde stihne duchy zkřehlé takovou mdlobou, by ledem zůstal jejich led? Že také písni výsměch pozahude svůj mrazný pozdrav havraní? 40 Vnuk že se vlastním dědům rouhať bude a samu slávu pohaní? Ó netušili Zábojové vroucí, až jejich zpěv nám zašumí, že mohou živá, česká srdce tlouci, jež mrtvě neporozumí! A přec, vy pěvci a vy hrdinové, jichž mizí v báj už rod i ráz, vy světlí, vznešení co paprskové, jakž chabý stín by pojal vás? Vždy k hlasům geniů se najdou hluší, i slepých najde slunce žeh, a neoživne každá hlína duší, když na ni zaplá božský dech. IV. Dědictví.
Nechť sebe širší moře dob nás od vás, praotcové, dělí, nechť mezi námi zeje hrob, kde mrtev dlel již národ celý; 41 nechť za námi se roztrhliny tmějí, kde na dně hanba, hřích a prokletí, kde zhlcen živý pramen pamětí a přerván svazek s minulosti ději: Nechť duchu, jenž nám vévodil, nechť svobodě a vzletu síly se dnešní dav tak odrodil, že k porobě se mrzce chýlí: přec nejsme všichni jen té hanby syny, jen hrobu dědici a trhlin těch, ó ještě není prokletím nás všech být zrozeni jen z úpadu a viny. Jest nás tu hrstka dosavad, jež k vám, jen přímo k vám se hlásí, vy rekové; jest nás tu řad, jimž odkaz váš je slibem spásy. Jest nás tu zástup, kteří v tepnách cítí svých vlastních dosud vaši chrabrou krev, jimž v duši žije báječný váš zjev, již jsou i chtějí s vámi jedno býti! Jest nás tu nerozborná hráz, již vaší síly základ nese! Jest nás tu národ, který vás ni vašich ctností nezřekne se! 42 Nechť „nevěřím!” co v přelud ve vás hřímá, vy sladkou jste a lepou jsoucností! Jak nevěřit, když vaší vroucností se po stoletích srdce naše vznímá? Jak nevěřit, když vlastní hruď jest ozvěn vašich citů plna, když očišťuje všecku rmuť v ní vaší ryzí krve vlna? Co svoji k svým, vy vzory velké, prosté, v kom české teplo neuhaslo v mráz, k vám lneme mocně! Požehnejte nás, ať kořen váš nám v prsou tkví a roste! A jediný buď důkaz dán, že nejsou bájí vaše děje, že pravdou jest a nevylhán ten zpěv, jenž vaši slávu pěje! Ó vztyčme se v tom nevěřícím věku tak mužným čelem, vůlí nadšenou, by nám i světu září plamennou vzplál pravdy jas, že synové jsme reků! Ať jako nesmírnosti tmou když slunný kotouč ohněm šlehne, zvěsť vítěznou a nezvratnou vznět našich činů v duchy vžehne, 43 zvěsť, že se slavných otců podobenství v nás znovu zrodilo, v jich dědicích, a tak se zjeví v črtách zářících náš rodokmen i staré pokrevenství! A syn-li bude rekem jmín, zdaž otcům třeba více svědků? Již sejmi vlastní charý stín ó lide, se svých jasných předků, ať chabou víru, pokleslou a chudou, zas paprsky té zvěsti povznesou, že byli Češi, jací ještě jsou, a jací bývali, že jsou i budou! V. Ve jménu vědy.
Česť budiž vědě, která slunným zrakem skvost pravdy zbádá, skrytý báje brakem, a v konci světů, v temnu beze hrází zří ještě hvězdu, jež tam světle vzchází! Česť vědě, z jejíž ruky požehnané nám v rozjitřené rány balsám kane 44 a naší mdlobě pevná berla kyne, a naší síle světlo v dráhy stinné. Ať vztyčí věda bohorovnou skráni, když lepou září svého pousmání rej děsných mátoh s tváře země stírá a stvůry tmy v jich niveč rozebírá. Ať zvýší věda korunou své témě, když z robství osvobodí padlé plémě a k trůnu svému sloučí srdce vroucná, jež blahu lidstva bijí do budoucna! Ať božsky věda na oltáři prodlí, ať k ní, jen k ní se národové modlí, když věštba její nejvýš k dobru vzplane a splní tužby jejich svrchované! Jí v česť a v oběť duchů žár ať hoří! Ať vládne věda světem, jejžto tvoří, tím světem pravé, blahé, lidské výše, a věčností ať jesti její říše! Ať její žezlo velí všemumíru, vše v její zákon jedinou měj víru, když zjevením, jež její sudba hlásá, jest pravdy triumf, jediná ta spása! 45 Vždyť poznání – toť lepá, blahá síla, a tvůrčí zázraky jsou jeho díla; vždyť z trosky sloupu, jenž se v trávě bělí, moc vědění nám vztyčí chrám zas celý! A z děsné, věkům uzamčené hrobky, již navrcholil žhavý popel sopky, svým rýčem památníky krásy zvedá a paměť zašlé slávy křísí věda. Česť vědě, která z hrůzy skamenělé – ó z palčivějších sopek vyvrhele ne mrtvé trosky zpět jen vyprostila, však v nich i srdce, jež v tom hrobě žila! To královská, to božská byla věda, jež pochodní svou prožhla mračna šedá kraj minulosti halící nám smutkem! „Buď světlo” děla, – slovo bylo skutkem! Zář majestátu plála s jejích skrání a vítězilo pravdy požehnání, když zvěstovala velebnými slovy z dob slavných odkaz otců sirotkovi! Žár vdechla srdcím, zchladlým bez vědomí, jich mdlobě sílu, jíž nic neoblomí, 46 a v paměť ztuhlou vryla předků děje jak ve mramor, kde nic jich nerozvěje! Toť věda tvůrčí, pýchy duchů hodná! Vlasť hanbou pokrytá a nesvobodná z črt jejích četla bývalou svou slávu a střásla prach se svého zlatohávu. I vstala vědoma si svého práva! Česť pravdě, která křivdy překonává a čela volně přímí, pouta drtí a radosť žití vzbouzí z hrůzy smrti! Však hanba lžimudrctví, které zpupně náš kročej sráží s dobytého stupně, v prach pokoření, v popel zahynutí skráň místo v zoři zvrátiti nás nutí! To není věda – vítr, jenž by zhasil žár vyšší, jejž si národ vyzápasil, a násilně jenž znova v trosky kácí chrám úcty k sobě po stoleté práci. Toť pitvora jen vědy, co se šklebí: Jste věčně bídní, – volejte si k nebi! Co zdědili jste, není zlato ryzí; co zlatem jesti, poklady jsou cizí. 47 To není věda, která „dolů!” křičí a vše, co z nadšenosti vzrostlo, ničí, v líc idealů kladivo své zvedá, – to není věda, však toť leda – běda! Ne, pravdo čistá! tvojí setbou není zmar vzletu národů, jich ochuzení, jich statků nejdražších se odříkání a krví vlastních srdcí pohrdání! Ne, vědo vážná, božstvo myšlénkové! v smích pošklebný se nekřiví tví rtové, tvá ruka nerozbíjí vášně chvatem, co vzneslo národ v horování svatém! Tvé oko zkoumá dlouho, ruka váhá, a troskami-li pokryta tvá dráha, tím hlubším zvukem z velebné tvé hrudi zní svatá lidskosť, jež tě k cíli pudí! A není cíle vyššího ti dáno, než vésti bludné z temna v spasné ráno a padlé k výši, ku volnosti roby, a všechny k blahu, k dobru z muk a zloby. A lidskosti-li koruna ta lepá ti neplá s čela, ruka tvá-li tepá 48 jak hříčkou vůkol v bořivém svém díle: pak ani nepoznalas vědy cíle! Cest k němu neznáš, nedosáhneš k němu – ni k jejím stopám, k řízy její lemu! A marná chlouba jsou tvých zraků blesky, jež bodáš v našich dějin zlaté desky. A zhoubná vřava jsou tvých vzdorů hromy, když zapaluješ svatohájů stromy nám nad hlavami v říši dávných bájí, a reky, věštce směšnou zoveš lájí. Tak bohy, pěvce dobré i zlé běsy v kal metáš jako veteš v divé směsi a jedva lživým přetváříš se želem... Ó lživědo, tys sopky vyvrhelem! Ty’s živlem zkázy, žeřavou jsi lávou, jež nad pohřbenou naší starou slávou v kru stydne potupy a zapomnění, – ty nejsi vědou, bujné pustošení! Snah pravých cílem národů je štěstí! Ó není věda zdrcující pěstí, jež povždy znova ranou a zas hanou nám svátosť ruší, stokrát požehanou. 49 Ať přísným poznáním se rány léčí; však takou, lživědo, nám jevíš péči, že v naše žhoucí rány – jménem pytvy – nůž smrtný vrážíš, – zrado, hrůzo bitvy. VI. Pěvci pěvcům.
V sbor snesme lyry své a spojme hlasů lad i vzněťme srdcí sladké taje, my, pěvci jara kras i hvězd i dívčích vnad i slávy svého kraje! Ať z vavřínů máš trůn, ať lístek jediný, ať jenom kvítek z ruky děví, vzdej, lásky slavíku, vzdej, orle hrdinný, číms věnčen za své zpěvy. A všecky trofeje, všech písní slasť i vzlet, své poesie křídla chvělá, vše složme k nohám jim, v jich kroků slavný sled, a všichni skloňme čela! J mJim, varyt geniům, jichž jména kryje stín, jichž písně věčná záře zdobí, 50 ó přísahejme česť jim slavně na vavřín a na neznámé hroby! Jim, pěvcům rekovným, jichž písní lahoda zní přes bouř věků děsnozvukou, jimž tepny dávného, jak býval, národa, v strun zlatých rázem tlukou. Jim, českým Zábojům zpěv náš se v pozdrav nes, však v této písni našich duší též srdce národa, jak plá i bouří dnes, ať v paměť věků buší! Jim, poslům žehnaným, jež zlatý dávnověk nám se svým zvěstováním ssýlá, zní sborem nadšeným náš, pěvci! hlasný vděk, v něm Čechů žár a síla! Jim, věštcům svobodným, jichž píseň čarovná hřmí mužnou hloubkou cti a práva, kdo z malých potomků – kdo z nás se vyrovná? Jeť jediná jich sláva! A není v jediném z nás pěvců pýchy té, by nekořil se jejich výši; všech plesné výkřiky jich slávě odkryté jen zbožný obdiv dýší. 51 Nám pěvcům od bohů jest dáno zjevení o jejich bytí pravdě krásné, jí ve tvář proniká pud božský – nadšení – skrz tajů roucho řásné. Byť někdy srdcí lad nám ledný tříštil mráz a různosť dělila je vzdorná, vstříc drahým pěvcům těm vzruch jeden pojí nás, a jedna víra svorná. A v jedné pokoře své věnce skláníme před velkostí jich lepých zjevů, a s jednou posvátnou jich láskou hájíme a v jednom svatém hněvu. Když vášně démonů v nás brojí vzkypělé, stesk Zábojův nám zavlá k duši, – i kleknem objati, jak klečí andělé, když blízkosť boha tuší. 52
BEZ POCHYBNOSTI.
Jest-li to, co dosud k lidstva cti a štěstí v drahách osvěty lze vítězstvími zvát, nedílným-li skutkem všelidstva to jesti, může-li kdy v pravdě člověčenstvo vstát k sjednocené práci spolnou nadšeností: o tom mám své pochybnosti! Že však národové, velicí či malí, děje lidstva tvoří svým jen rozvojem, porůznu že divy světa vykonali krví svou i smírným ducha výbojem; osvěta jen z toho poklad svůj že skládá, píle národů co darem v klín jí střádá; z národů že vzešel triumf přítomnosti: o tom nemám ani stínu pochybnosti. Jest-li lidstvo, s pletí bělostnou i tmavou, modernosti výkvět, lidojedství děs, k ducha setbě půdou nutnou nám a zdravou, – (či snad výhradního lidstva známe mez?) 53 lidstvo krásných slov-li pravdou nám či frází: k záhadě té klíč mi schází! V národů však vroucím zápolu když baží jarý kmen se vznésti k blahu, k světlu výš, vlastní krb když hájí srdcem svým i paží, s vlastních beder střásá cizí tlak i tíž, neb když rodem blízké k sobě vine kmeny, v družný povzlet, cílům velkým zasvěceny: pak žeť v jeho snaze pravda s upřímností, – o tom aspoň nemám stínu pochybnosti. Ustane-li někdy kmenů soupeření, hašteřivý Babel o přednosť a moc, zhasne-li ten požár, jako ztichlo vření pro vyznání víry v minulosti noc; národům-li vzejde shody věčná hvězda: aspoň blízká se mi nezdá! Že však nám, že Čechům žádná ruka k smíru nekyne z té vřavy cizích odnikud, nás že nevítá v tom velkém světa šíru spolný druh, však dravý, nepřátelský pud; že té slibované shody výklad přímý značí pohlcení malých velikými, že jen vzdor jak pevná tvrz nás chranně hostí: o tom ani mžikem nemám pochybnosti. 54 Vůlí přírody-li osud zlý se valí neúprosně na nás, děsně úchvatný, jest-li zákonem, že národové malí padnou v oběť velkým v zánik nezvratný; obrana-li marně tráví naše síly: černá věštba snad se mýlí! Že však padl na vždy v mrtvých bledé řady i ten světovládný, velký, věčný Řím, když se upil jedem chabosti a zrady a když chrabrosť jeho rozprchla se v dým; že i malý národ v jistý pád se vžene, nad sebou-li samým tak se zapomene, až se zřekne mluvy, cti a statečnosti: o tom nesmí býti žádné pochybnosti. Bude-li nám přáno, že to přetrváme, nepřátel až divá vybouří se zášť, mety vznešenější, blahým snům jen známé, skryté v mlhový teď budoucnosti plášť, snahám soků našich někdy-li se zjeví: duch můj věří, ale neví! Že však lid, jenž tolik mučednictví prožil s čistou myslí českou v pekle věků dvou, slavně vstal a statky ducha svého zmnožil, práv jest věřit v sebe, v zdravou sílu svou: 55 lid že věrný, s duší šlechetnou a velkou, nezmatou-li jen ho svůdci s hlavou mělkou, schopen jest, by dočkal, dobyl budoucnosti: o tom není pro mne žádné pochybnosti. Jest-li platno lidstvu, tak je matně hradit, jak by národnosť v něm místa neměla, prázdným jeho stínem v žilách krev jí chladit, až jak upír by ji vysál docela; není-li to jména lidstva nešvaření: to mi dosti jisto není! Že však nešlechetno, nectno svrchovaně, v boji opouštět svůj národ nadšený, místo mužné hrudi, místo pevné zbraně nést mu v řady poplach planě smyšlený, hlásat, že zač trpěl a zač válčí nyní, zrádcem idealů nejvyšších jej činí; tak že hrá jen vlažnosť s maskou všelidskosti: o tom nemám ani zdání pochybnosti. Žádá-li si lidskosť pravá, nezbájená, aby národy se v jednu slily směs, aby zašla každá spolná vůle kmenná, každý rodný cit a každá vlastní mez ode točny k točně v lidstva ohromnosti: o tom pochybuji dosti! 56 Čeho drahému však mému lidu třeba, co mi velí svatý národnosti vznět, z vína srdce svého, z ducha svého chleba s jistotou mu jasnou prahnu vzdáti hned! Čeho národ žádá na mém díle chudém, poctivě chci robit s rozkoší a trudem; o své zjevné, prosté, české povinnosti nemám, nebudu mít nikdy pochybnosti. Nezalhaný úkol, přímé povolání jasno mi jak slunce v lesku poledním: vlastní národ statně bytnosť svou kde brání, v boji tom být prvním a též posledním! Pro nás-li kde vyšší meta v skutečnosti: o tom mám své pochybnosti! Žeť však třeba srdcí celých mužů zplna, silných ducha křídel, bystrých vůle střel, aby zvítězila pře ta spravedlná, jež nám vůči křivdám věku za úděl; žeť to úkol velký, a ne zvůle malá, cíl, jejž chlubná výsosť doby pronedbala, a že list, jenž vypad’ z věnce všelidskosti vracíme jí: o tom nebuď pochybnosti! 57
K MINULOSTI.
Ne, deskou hrobní není dějin deska! Ty’s, minulosti, víc než smrtí dob; jsi víc než upomínkou, slávo česká, nechť v sutinách tě zdědil padlý rob. Jsi víc než smutnou žebrákovou pýchou, an v posměch starý erb mu údělem! V prach rozdrobeny, s dávno stlelou míchou jste, kosti otců! víc než popelem. Jsi víc než zvěstí, hlase dávno němý, jenž vítězně kdys hlásal pravdy boj: ty’s poslem žití národu i zemi, tys život sám, tys budoucnosti zdroj! Tvůj, minulosti! plápol věčně skvělý, to dějin českých jádro plamenné, žár kostnický, jímž prošel národ celý jak héros pravdy, ohněm zkoušené; 58 Blesk očistný, jenž titanskými třasy chrám svatokupců projel z českých niv: to dědictví – jen to nás přece spasí, soud věkův určil-li nám spásy div. Erb kalicha, ten dějin důkaz pravý, že v šlechtě národů náš pořad jest, ten jediný nám zvedá skleslé hlavy a v hrudi vzněcuje nám plamen – česť. A kdyby národ bojovníků světla svou krví nebyl erb nám zpečetil, a kdyby jeho vzor jak žhavá metla nás nehnal v před a v boj nás nesvětil: Nám hanba hanbou neslula by ani, v nás víru slepou měl by zhoubců soud, že rodem nízcí, v nízkosť povolaní se marně vydíráme z robských pout. My bychom s čelem svislým v hrubém trudu jim věřili, že v nich jen světla zdroj – v nás však se rodí temný výpar bludů, – jich že jest ducha žeň, – náš potu znoj. Jich světlo – šlehnouc z hlavy nebo z hlavně – by svatou hrůzou omráčilo nás, 59 svých předků bychom odřekli se slavně a ctí svou zvali cizí znak i ráz. Nám v zoufalé by pokoře se zdálo, že bídnou přítěží jsme v lidstva vzlet, že k ducha výbojům v nás ducha málo, a zavrhnout nás že je v právu svět. My bychom strachem neodvážili se svých zkusit sil, v něž nikdo nevěří, a s tupým helotstvím by v každém ryse Čech sklopil tvář i zavřel příměří. Nás nebodal by osten pýchy vzdorné, nás nepálil by uhel svědomí; my ždáli bychom v oddanosti svorné, až rána poslední nás ochromí. Však nelze! Za námi plá nebe rudé, hle – odlesk před námi se obráží! Co bylo, vládne onomu, co bude, a chrabrosť ducha věky prozáří! Týž národ, jenž tak ohnivými rysy se zapsal na lidského ducha štít, ten není pohřben v chlubné letopisy; ten ve svých vnucích ohnivě chce žít! 60 A vědomí, že našimi jsou otci ty stotisíce reků myšlénky, to burcuje nás jako požár v noci, jenž v dálku metá náhlé plaménky. To vědomí, že dědici jsme tvými, ty, minulosti velkých zápasů, nás hájí nízkosti, v nás pýchu přímí a v hruď nám hřímá plnou ohlasů. Nám, pod korunou ducha narozeným, hlas krve mocně velí, sebe ctít, i nechtějícím, chabým, potupeným nám vrodil příkaz: v zápas ducha jít! Pud silnější než vlastní vůlavůle naše nás chrání hanebného klesnutí! Nechť sobě samým divíme se plaše, nás výsosť předků k výši přinutí. Nechť v odkaz velký nevěříme sami, hlas přírody však neselže si v nás a neúprosně světlem, výšinami nás chvátí k pravdě po života hráz! My cítíme ten ortel svého rodu: nám jesti v prvním šiku lidstva stát, 61 zřít smrti v líc a bít se za svobodu a za ni svoje vše i sebe dát. Nechť zříme pak snad budoucnosť se kácet, a Lipany se skončí zápas ten: nám usouzeno jím se prokrvácet snad v čestný pád – jen žít ne hanbě v plen! Nám zamezili mrtví, bychom šťastni při plných hrncích byli v otroctví; nechť bychom nerděli se hanbou vlastní: my stydíme se před svých předků ctí. 62
TATÍKU ŽIŽKOVI.
I. I.
 Jak Mojžíš Čechů, Žižko náš, jsi lid svůj rozplamenil, by zákon boží sebe dráž si vykoupil a cenil. By za svobodu, za lidské své povstal důstojenství, se zbavil hanby egyptské a vyšel z porobenství. By za posvátnou přípověď dnů volnějších a jasných dal staré bydlo za oběť i s vnadou hrnců masných. A k moři, v nočním svitu hvězd, lid vedl’s přetajemně 63 i děl’s, že za tím mořem jest proň zaslíbená země. Ty kynul’s vodám bouřlivým, ty rozstouply se stranou, i kráčel’s mužně s lidem svým tou cestou neslýchanou. A když pak jitro vyslalo z chmur nočních svity prvé, to moře rudě sálalo, vy šli jste mořem krve! Vám Egypťané v zápětí se řítili tam směle v hon za uniklou obětí, sám Farao v jich čele. V tom rudém moři hlubokém, jež čnělo jak dvě stěny, tvé zástupy krok za krokem vrah stíhal rozkacený. Dál, dále, divné síly pln jsi razil průlom stezky a vyvedl jsi z rudých vln svůj lid – ves národ český. 64 Zda vidíš z moře hrnout se svých Čechů miliony? Jen zapomnělo zamknout se a spolknout faraony. II. II.
 Jak Herkul, Žižko, bojoval’s, když svět chtěl naší zhoubě! Ty jádro Čechů zachoval’s; proč? že prý k naší chloubě! Tak si to díme, titěrní, a věříme to maně, čím hůř svým dějům nevěrní, tím ješitnější na ně. Nám zdá se, že’s se proto bil a nedal Čechy ubit, bys marnost naši zvelebil a dal nám čím se chlubit. Nám zdá se, že jsme proto jen své velké děje měli, by leskem jejich vystrojen se skvěl vnuk ošumělý. 65 Vždyť bez toho je na odiv jen nosí pro parádu, kdo nemá „více” jaktě živ: ni erbu ani řádu. III. III.
 Tvé činy, Žižko nezlomný, ty slavný slepý reku, jsou památné, jest ohromný tvůj odkaz řadě věků. Tvé jméno slavně hlaholí z úst kmetu jako dítku – a přec, ač mě to zabolí, přec pro tebe mám výtku. Ach výtku zlou, však patřičnou, a nic jí nezlahodí: že se slepotou dědičnou nám vůdcové se rodí. Ba vlčí mlhy trampota se rozplazila v národ: my věříme, že slepota jest velikosti zárod. 66 Ach, slavný slepče! myslíme, že duch tvůj k nám se vrací, když vůdci, jímž se svěříme, jsou aspoň krátkozrací. Nám zdá se zdařen po tobě, kdo slep jest okem jedním, však oslepne-li na obě, tož poklekáme před ním. A kdo je slep, až klopýtá, slep jako slepá myška, aj, toho jásot přivítá: Hle vůdce, nový Žižka! Ba od těch dob, co v hrobě spíš, jsme řadu nepřehlednou těch slepých vůdců měli již, však Žižku – ani jednou. IV. IV.
 Zrak v dávný čas když upínám, zřím obraz velkolepý. Kdys přemohutný proti nám vstal obr – Osud slepý. 67 Byl mezi světa národy náš český hlouček malý, však obrovými návody se spousty na nás hnaly. Že jasně zřel a vroucně chtěl náš národ světlo s výše, tož slepý Osud hněvem vřel, ten tyran z temna říše. Jak hrozné božstvo z podsvětí vzpjal zbraň a svou nedotečnou, kříž v ruce, na rtu prokletí a v očích noc měl věčnou. Šel s půlí světa, příšeren, svou silou neskonalý, a zem i nebe veškeren svůj majestát mu dali. K nám všemocný spěl velikán a moře vojů za ním; jak hlouček, spoustou obmykán, by odolal jich zbraním? Kol skřehotali havrani a vyli lační chrti; 68 ach, český hlouček ve zbrani – ten zdál se lupem smrti. Však hle, již obru slepci vstříc stál druhý obr slepý: Jan Žižka bil zlý Osud v líc – a vojska bily cepy. Tím obrovitým zápolem dvou slepých velikánů hřměl do Evropy kolkolem den soudný z českých lánů. Až obr obra porazil, lví srdce Osud zhnětlo, Čech slepý nad tmou zvítězil – a zvítězilo světlo! Toť Žižkův čin. K těm dějinám se srdce žárně vznáší. Dnes nový útok proti nám zas cizí spousty páší. Co kyne nám, když znova dnes nás obr Osud svírá a slepota jak zhoubný děs zrak Čechů obestírá? 69 Kéž cítíme, že český rod se též jak obr zvedá, že sklátit ve zmar, do temnot zlým Osudem se nedá! S ním že se silní, nezdolní, kdo s koho potýkáme, až naše strasť se uvolní, až útisk náš se zláme! Slep jest-li Čech, ať slep je tak jak Žižka, vítěz český! Plaň vůle výš než orlí zrak – a činy budou blesky! 70
HOŘKÝ SMÍCH O POLITICE.
Tvářit se chytrákem, světlem, jak se říká, byť uvnitř pouhá tma, to je politika. Být mezi slepými jednooký králem, být mezi ovcemi slouha generálem, pytel brát přes hlavu v bouři ku obraně, a když je parný den, usnout odhodlaně; všude být šosákem jako za svou pecí, smýšlení vzdělávat jako špačka v kleci, nikdy se nestydět za svých zásad láci, mluvit seč plíce jsou, vyhýbat se práci, večer pak horoucně v hospodě hrát cvika s dýmkou a při žbánku: to je politika. Kdo nemá s hůry nic, – nenech politiky! Na prodej rozumu jsou již apatyky; pilulek moudrosti kdo se napolyká krásně dle receptu, uzrá v politika. Kaprům vždy povídat, jak je hloupá štika, a jak je bezzubá, to je politika, 71 a kdo jen slovíčkem proti tomu tiká, na toho spustí se notná filipika, – není však Filipa na ni zapotřebí; svatý je ten či ten, jenom když je v nebi! Co na tom, klanět se Pavlu nebo Petru? Vždycky jen důsledně: vždycky podle větru; vždycky až na botky temenem se shýbat, vždycky pak za výprask metlu vděčně líbat! Nic již tak nebolí, když se tomu zvyká; cvičit se v trpění, to je politika; vzdělaně zapřít se řečmi několika, laje-li české kdo, kousnout do jazyka; učit i všechen lid, že je nejlíp vždycky, by trpěl pokojně, to jest politicky, by trpěl důstojně, – že jen dítě vzlyká, křik že však nelibě v uši pánů vniká. Proto, kdo zdařilým jesti diplomatem, má nechat raracha pěkně v klidu svatém; ten když jej rohama nabírá či trká, třeba v nás postrachem sebe více hrká, jen se naň usmívat, ani nezamrkat, bratra však přídavkem na rohy mu strkat! Bratr ať za hřích můj i hřích cizí pyká; taková nauka – to je politika. Bratr ať nezpyšní, ten ať nevyniká, 72 ať jeho světýlko hezky nízko mžiká; za to se vyšoustá kde jen jaká klika, za to se žebroní, kde se neodmyká, – neb mezi vlastními závisť převeliká, k cizím však služebnosť: to je politika. 73
LIDU.
Meč v srdci, úder hanby na tváři, háv strhaný, a kolem smích a ryk, – ó zdaž tak možno stoupit k oltáři a hymny pět, když v hrdle žluč a vzlyk? Tak, lide český! potupen jsi nyní! Kde jsi? ty žasna hledíš v dál i v šíř, – ty’s oběť nesl, spěchal’s ku svatyni, a zatím vstavili tě na pranýř. Ó lide český, žádáme tvou leb všem ranám v odraz, k práci tvoji dlaň, tvá prsa za štít, za hřivnu tvůj chléb, tvou celou duši nadšenosti v daň; tvé srdce věrné, vzdor tvůj k vytrvání, tvůj vřelý dech, tvých pudů silný zdroj, vše, každý zázrak, každé odříkání, – a v jaký – v jaký voláme tě boj? 74 Kam naše hříchy tebe zavedou? Tvá ctnosť má tažnou spřeží sobců být, tvá mužnosť pídimužů nohsledou, tvůj prapor nahotu jich pozakrýt. My přísahy tvé svaté vyzýváme, jen abychom je sami zapřeli, hrot zbraně v pěsti tvé dlaň naše láme, a žár tvůj hasí mrazné povely. Tvé vůle ocel sžírá naše rez, tvých citů zlato naše křehká rtuť; my horoucně tě objímáme dnes, a zítra rozšlapeme tvoji hruď; z ní vyrveme, co nejdražšího chová, a hodíme to vrahům v podnoží; kde koruna kdys plála démantová, – tvé skráně odsoudíme pro hloží. A vtíráme ti před trnoucí zrak svou trofej, jež má nadchnout vojíny: svůj sebeláskou olízaný znak a poblácené svoje vavříny; tak na koni své chlouby harcující mdlá lenosť krotí hrdinný tvůj vznět a s božskou pýchou na své drzé líci tě žene od tvých cílů z bitvy zpět! 75 Toť zápas, v nějž hlas náš tě vyzýval kdys jménem nejsvětějších ponětí, bys budoucnosti sobě dobýval na čestném poli svého století. Jsi sklamán ve svém nejvroucnějším citu, jsi opuštěn v své tužbě nejvyšší; co buší as tvé srdce ve svém skrytu? Kdo pravý jeho tepot uslyší? Zda duní srdce tvé jak puklý svonzvon jen: Běda! běda! konec všemu již!? Zdaž temnou hranou věstí zmar a skon všem nadějím, jež v smutku pohrobíš, všem přísahám, jež tak jsou zneuctěny, všem zápasům, jež klamnou byly hrou, všem obětem, jež slavně zaslíbeny, všem čackým myšlénkám, jež ve lži mrou? Zdaž odvrátíš se od oltářů těch, jež lásce kmenové jsou vztýčeny, a svátosti jich vydáš na posměch, řka s trpným rouháním: Jste líčeny!? Zdaž odcizíš se ohnivé své víře, že platno v národech tvé poslání, a na hrobech svých ideálů hýře zda zpiješ proradou své zoufání? 76 Ne! nechať v srdci meč, stud na tváři, háv strhaný a kolem smích a ryk, – i tak se hlásíš k vlasti oltáři, ó lide, v nejtěžší svůj okamžik; hloub věřící než oltářů těch kněží, než ten, kdo šarlatem je ověsil, než modly živé, jež teď v prachu leží! Jich úpad zděšený tě nezděsil. Tvá vřelosť plá, – náš chlad ji nezhasí; čím byl’s, i bez model tím zůstaneš; čím druzí malátněji zápasí, tím horoucněji znova zaplaneš! Máš v srdci slunce, jímžto závan zimný nám zhřeješ v nové jaro kvetoucí a kletby, jež nás dusí, změníš v hymny a zašlé pohromy v zdar budoucí. Ty, lide věrný, s čistým srdcem svým, ty zvedni nás a mužně veď nás dál, ty prapor vznes a rozvlň vítězstvím a vdechni v naši hruď svůj ideál! Z tvé duše kanou nesmrtelná zřídla nás obrozujícího nadšení, z tvých ramen rostou geniova křídla, jež národ nesou vzletem vzkříšení. 77 Ty’s lepší nás! ač námi oklamán, jsi ryzí, pravdivý svým úsilím, jež jako věčně živý oceán své proudy vlní k břehům spanilým; v tom moři navždy budou charé děje vin našich pustým, kletým ostrovem... ó shladshlaď jej s této země obličeje, ó pohřbi jej své slávy příkrovem! 78
ZRUŠENÍ ROBOTY.
Že robem byl, to robota mu řekla. Pot v panské brázdy, žluč v ty robské tekla; v zdar cizí setbu rosil jeho pláč, kdy v líše vlastní plevel jako dráč mu kradl chleba pro hladové robě. Rob robil, robil, však jen ku porobě své i svých robátek, a krutý dík z té panské slávy sklízel robotník. Co panské? drábovy to sláva byla. Kdo nezná mučednictví lidu toho, ó lidu našeho, těch srdcí měkkých? A kdo dnes pomní, že co polevila mu trýzeň, vody neuteklo mnoho, žeť líp jen ode včírků nedalekých, a nedávné že zřelo pokolení cti selské a lich rodných vykoupení? Ba mláda jest ta naše volnosť, mláda! O naše, naše! jak to dí tak ráda 79 všech ústa. Naše volnosť, – neboť celý ten Čechů národ – rolnické to dítě! My s tebou, lide, v podobě jsme mřeli, a slunka rozbřesk na tvé chaty štítě byl naším jitrem! Tebou, lide, žijem, ty věrný statků našich hospodáři, a tebe kdy směl parob tupit kyjem, ves národ v hanbě lkal; však v slavozáři, již křisitelé vzňali ze hvězd kleslých, plál nad vše tvůj, ó lide, paprsek! Neb narodil se nový český věk jak spasil též v chudých selských jeslích. Tvá kolébka to byla, tvoje střecha a tvá ta píseň u kolébky také i tvoje mluva sladká, libodechá, čím uchránil’s nás ode zhouby všaké; sám za nás přetrpěl’s věk hrozné zloby, kdy vrah nám oltáře i hradby hrotil – ty strádal’s, robil’s, doufal’s nade hroby, až sám jsi vymodlil a vyrobotil svůj národ z bídy, z poroby a mdloby! Ó záviď, světe, Čechům selské roby! Ti víc než panstvo, víc než králové nám uštědřili z mozolitých dlaní, 80 ba z krve své: ne rodokmen jen hluchý, však v synech svých nám dali veleduchy! A když pak svitla vlasti záře ranní, když volnosť dýchla zvěsti májové a rolník, dřív tak pokořen a skroven, vstal vedle knížat, zákonně jim roven, – vsel ze své sklizně na svém poli prostém nám tolik síly, tolik vytrvání, že jak to žitné pole k slunci rostem a nevyhynem, dokud on nás chrání. Bylť rolník prvý kníže náš v čas bájí, a znova jakož prvý kníže náš dnes opět rolník svátosť češství hájí, on naší cti jest nejmužnější stráž. Tož zdráv buď statný lidu kmen, jenž vlasť nám znovuzrodil, a pozdraven ten zlatý den, jenž lid nám osvobodil! 81
NÁŠ ÚDĚL.
S pyšným čelem cizota nás káře: „Kde váš podíl v práci osvěty? Lidstvo celé dychtí v její záře; kdež ty pochodně, kde svíce ty, za něž bude vám kdys dlužno díkem? Zač váš národ, zač je bojovníkem? Čemu planou vaše rozněty? „Aj, když národové k ducha výši v zimničném se nesou zápolu, ten kdy ztracen, jenž si nepospíší ttsviěza se metám vrcholu; k světlu věd a k lidstva cti a blahu všichni vzpínají-li spolnou snahu: o jakém vy sníte úkolu? „Vše když ku velkému lidstva cíli předhání se čacky, bez dechu, úzkostlivě napínáte síly po malém jen vlastním prospěchu! 82 Když se dobývají ducha světy, hájíte se o národní trety, o dne všednosť – věkům k posměchu! „Škoda střel, když míříte tak nízko! Českosť! Vyšších snah-li není již? Lidskosť volte za své stanovisko, heslem tím se vzneste v pravou výš! Českosť soudních akt i slabikářů, jízdních lístků, kázání a snářů, – toť že vašich idealů říš? „Chlubíte se kalichem svých předků, jak by národ váš byl prvním všech, pro národní marnosti však cetku pachtíte se, až vám vyjde dech; posledními v národů jste voji! Budoucnosť vám zavře bránu svoji; neb co získá pokrok lidstva z Čech?” Odpovídá cizotě pak zpupné hlasem pevným české vědomí: Přinášíme srdce nezákupné, srdce, jehož zvůle nezlomí, a v tom srdci lásku k právu věnem osvětě té, jejímž krásným jmenem lež snad slabé duchy ohromí. 83 Láska k právu osvětě té vaší nebude dnes darem zbytečným! Přinášíme věno ještě dražší: hlas to slabších, který statečným a jak oběť svatým vytrváním volá k silným, volá s naléháním: „Právo všech jest právem konečným!” Jsme též my z těch utlačených davů, na nichž vaše hřeší osvěta a jež zvolna zvedají svou hlavu, v níž spí budoucnosť, dnes zakleta; jsme též my z těch vyděděnců práva, jejichž trpělivým bojem vstává smírná rovnosť jakož odveta! V pokrok lidstva hrdě dobývavý věrně přinášíme podíl svůj, byť jen strážný hlas náš pronikavý volal v pádící ten zástup: „Stůj! Depceš národům jich drahé statky, pochodně tvé pálí žeň i chatky, a v tvé dráze temná zeje sluj!” Výkřik do jásotu přinášíme osvětě té v těžce vážný zisk, vzdor svůj smělý, vsáhnutí své přímé v jejích ořů démonický trysk; 84 varující, mocné připomnění, pod kolesa souzeno že není živé plémě v zmar a pro útisk. Mírníme svou nadšeností vřelou její mrazně moudrý úšklebek, a byť jenom písní osiřelou – měkce prochvíváme krutý věk; vzněcujeme zhaslou paměť její, co je národ s mluvou svou i ději, co je vlasť, co dobrý syn, co rek. Toť náš ideal, toť naše meta! Kalich vám dal volnosť poznání, nyní svědomí a srdci světa živý zdroj náš vyschnout zabrání! Spravedlnosť ke všem, bez pokrytství, lidstvu chceme dát, a běda lidství, přes ni bujně v před-li uhání! Jmenem všech, jimž tvrdou nepřítelkou sobecká jest silných osvěta, práci svoji vznešenou a velkou, kterou křivda budiž vypleta, věkům dáme v zisk! Toť pokrok pravý, v něm jest neústupným CechČech, a zdravý pravdy svit v něm šlehá do světa. 85
MEČ SLAVIE.
Meč nosí Slavie; meč bohové jí dali u věno, když v dávna šeru ji na svět vyslali, svou krásnou dceru; když v srdce děví lesy růžové jí Vesna vsadila, a lepé vnady ji obestřely, darem z rukou Lady, když obou políbením na rtů květech pták písně zamával jí perutěmi, a Živa v cestu po neznámé zemi jí rozhodila zrn svých zásev zlatý, by nivy její byly přebohaty a ona plodna, šťastna v zdatných dětech! Ó tenkrát, když co nebešťanka z ráje vstříc losu svému mláda vstoupila, a budoucnosť jak nevyzpytná báje jí z ranních červánků se šeřila, vzpjal ještě jednou Perun náruč svoji a k prsům přivinul dceř milovanou. 86 „Jak mohu zřít tě kráčet bezobrannou? Jdeš, dcero má, vstříc obrovskému boji, a zbraň, jež hodna ochrániti tebe, zbraň strašlivou ti v zemskou pouť dá nebe!” Svůj nejpádnější meč vzal Svantovít a položiv jej hrotem na svůj štít jak na kovadlinu, jej v pěstech třímal, a Perun hromoklínem v čepel hřímal co kladivem, až kov byl dosti tvrdý. Meč od ran žhavý zvedl kujíř hrdý a s božským pošetilstvím dal jej dceři. „Tvůj, Slavie, to meč, v nějž peklo zkázy a spoustu smrti vbil jsem svými rázy! Zbraň žádná jak ta tvoje neudeří, byť běsů nenávisť a msta ji kuly! Zle srdci, v něž se jako v pochvu vtulí, ó běda rodu, v nějž se ostřím vseče a hrotem vbodne rána tvého meče! Nos meč ten, Slavie! Jím prokláš směle hruď svého nejkrutšího nepřítele.” Meč nosí Slavie, meč děsně krutý, v zmar vrahům v ohni Perunovu skutý, však žel, – ó žel: že na tom světě celém 87 jest vrahem, nejlítějším nepřítelem jen Slavie vždy Slavii, tož nosí ten meč, jejž krev a slzy její rosí, meč svrchované zkáze posvěcený, ne v pochvě – v srdci vlastním zaražený. Meč samobijstvu, bratrovraždě kletý, – jak rána jím jest hluboká i želná! Ó Slavie, že nemřeš ran těch zněty, toť božským svědectvím, že’s nesmrtelna! Meč na tvou spásu žhavený tvým otcem! Ó Slavie, ten meč svůj obrať bodcem tam, kam jej určil bůh, – a spasíš světy! 88
LISTY LÍPY.
O lípo, lípo, slovanský ty kmene! co as to v tobě pučí od kořene, co mohutným tvým tělem as to proudí a do tvých rozepjatých ramen žene, co z hrudi tvé se do tvých větvic lije a kouzlem do haluzek tvých se loudí, že každý lístek, jak se porozvije, hned srdcem jest, jež tklivě na tvém srdci bije! V tom srdci každém, jež tvá náruč nosí, jen malá perla jako z pršky rosy, jen krůpěj lásky v každém kdyby byla, a pro každé, jež tichým šeptem prosí, bys milujíc mu přála dosti málo, jen zákmit něhy kdybys pocítila: co by pak lásky sladce hruď tvou hřálo, co blaženosti spolné v šumu tvém by válo! 89 Však v listech srdcí, kterých stotisíce se chvějí blahem, tebe celujíce, když každá žilka, jež v nich rozetkána, jest plna lásky, k tobě lnouc tím více, čím dravější chce bouře pryč je rváti; a srdcím těm, jež tak ti odevzdána, když peň tvůj každé vroucí hnutí vrátí jak dětem svojim věrným nejvěrnější máti: Ó jaký lásky svět máš přebohatý, ty lípo slávská, lásky strome svatý! Vždy o něm šeptáš; slyším krásné báje, kdy v stínu dumám u tvé mocné paty a v lidském srdci vážím lidské děje; tvá sladká vůně dýše jako z ráje, a tolik ptáčků o lásce ti pěje, až list jak srdce – srdce jako list se chvěje. Mním na kmen slávský; jak ta lípa kdysi byl bohat láskou, – zchudlý teď a lysý zří teskně, kolik srdcí jeho dětí jak listů lípy věrně na něm visí! I volá v dálku, v nivy kolem chladné: „Mí synové, kam – kam to roj váš letí? Či nejste mými? Či snad s lípy spadne list jediný kdy dříve, než až mroucí zvadne?” 90 Jak zkvetla by tvá lípa, slávský kmene, když na koruně, jež se k slunci klene, by pevně tkvěly srdcí miliony tvých dcer i synů, v lásce neproměnné! „Věř!” lípa šepce, – „miluj!” listy pějí, – květ sprchá, včely zvučí jako zvony... mé srdce bije hymnou o naději! List na lidstvu a srdce na srdci – jsme její!! 91
CEPY.
Proč vás tak miluji, vy cepů rytmy? Tak milým žádný by mi nebyl hlas, ni slavičího trylku náhlý jas, když nad strništěm babí léto věje a stříbrnými opřádá je niťmi v tom zlatém vzduchu, jenž od rázu a ruchu ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje. Jen rokotejte tak, vy hřmotní ptáci, své těžké křídlo rozmávejte v let, znáť dřevěný váš zoban slavně pěť, až srdce v těle rozkoší se směje! Ať pádný, starý nápěv zaburácí v tom zlatém vzduchu, jenž od rázu a ruchu ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje. 92 Když se to rozléhá v ten podzim němý, jenž v tesknotou v nás dýše odevšad, když temně cepům odpovídá mlat, tu divný čarozvuk mi v sluch se leje: já slyším srdce hřímať v české zemi v tom zlatém vzduchu, jenž od rázu a ruchu ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje. Tím polomrtvem kol, tím slunným zimnem když buší v kraj, an rád by sladce spal, bouř cepů těch jak valících se skal, tu nevím, kterak v duši mé se děje: zjev bojovníků božích vane s hymnem v tom zlatém vzduchu, jenž od rázu a ruchu ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje. I věřím pak, že duchů sbor své děti, voj reků dědice své ještě zná, i že se tiskne ruka železná s tou rukou, která v půdu otců seje, a s hymnem boje hymnus práce letí v tom zlatém vzduchu, jenž od rázu a ruchu ran českých cepů, jako kdysi svět, se chvěje. 93
JITŘNÍ MLHY.
Vše zmizelo. Noc temná zvolna bledne v tu bílou noc, v poušť mlhy neprůhledné, jež smývá stín i světlo s tváře světa i nadsvětí, jak výdech Morany. Kdež hory, háje, města? Po všem veta, i zbyl jen šerý přízrak Nirvany. Zrak nadarmo se v bílé hloubce topí jak tonoucí – a slepě hledá stopy těch zjevů známých, s nimiž srostlo žití a myšlení; kam poděly se kol? Jakž oka šíp by stačil ku odkrytí, když samo slunce marně kmitá v dol? Kde vzplanulo, zrak nevidí, jen hádá. A přece jest to slunce, jehož vláda v tom carstvu světů, jemuž náš se koří, jest jasu, žití, krásy pramenem! To velké slunce spanilé tam hoří svým věčně blahomocným plamenem. 94 A vysýlá přec marně svoje žáry v chlad mrazivý a líbá clonou z páry tvář země mrtvou, skrytou, bez pohnutí, a marně vzbouzí těžký její sen! Kde hledá žití, zří jen zahynutí, a místo země moře bílých pěn. V tu propasť mlh – tam krásná země klesla jak zhlcená loď bez plachty a vesla. Vše zmizelo, a hruď se úží steskem; zřím náhle, jak to moře mlhové se slepě valí po národě českém a jak v něm tonou strážní duchové... Zřím oblak lží, ten samum šalby kleté, tu potopu, jež s tváře vlasti mete rys její každý dědičný a rázný, zřím línou smrť, jež morem dusí vzduch, vzlet sráží v bahno, jehož výpar zkázný v noc vlčí mlhy ztápí český luh. Toť pouhý van – však nad zeď tvrze tužší; toť skoro vid – však těžký žalář duší; toť bílý stín – však temné kletby sídlo, v něm nezřít paprsků ni zásvitů! Ó nadšení! kde plazí se tvé křídlo? Zda poznáváš svůj národ Husitů? 95 Vše zmizelo – vše v slizkou mlhu mdloby se rozbředlo, vše v stíny bez podoby se přerodilo, co v nás žilo vznětem, co z činův otců dštilo jiskrami! Kšaft dějin, svatou krví psaný dětem, je smazán vodnatými parami. Již nevidím... Kde stanul národ český? Kam spěje, kam? – V tom zlatavými blesky tu, tam se otevřelo mlhy moře a hroty chrámů svitly sálavě. Ó ještě stihla, ještě našla zoře ty zářné znaky naše v mrákavě! Hle – naše perutě! hle – naše vesla! Slyš – stokrát zapřená a věčná hesla všech národů to, jež kdy ctily sebe, ta nám zas mládím novým hlaholí! Jas pravdy dosud sluncem šlehá s nebe, v něž tužby naše dosud vrcholí! Hle, dosud ční tu pyšné naše chrámy, a naše česť – ta dosud žije s námi! Hle, trčí dosud nad mlhy a klamy ty naše cíle, vzletny, výslunny, ty českých ideálů drahokamy, ty hroty nejdražší nám koruny! 96 A dosavad vře v naší české krvi tep nadšený, ten odvěký a prvý, jenž čela přímí do výsosti smělé z mdlob, v nichž se choulí věštci podvodní. Svěť, slunce pravdy, na národa čele a veď jej vznešenou svou pochodní! Ten lid, jenž statky dal a krev svou cedil kdys za pravdu, ten lásku k pravdě zdědil, a vystrojte mu lež i v ornát zlatý či v Musy háv či ve královský nach, však za pravdu mu hrozte třeba katy: před pravdou klekne – ve svých otců prach. 97
V PROPASTI CIZOTY.
Snem hlubokým hoch při svém stádu spal, mdlý vedrem, na pažitě v stínu skal. Žár polední jen slabě k němu vál, jak by se mrazivého dechu bál, jenž proudil z nitra skály černou branou tak pitvornou, jak šotkem vytesanou, tak nízkou, křivolakou a tak těsnou jak lišek úkryt, tajemně však děsnou svým temnočernem, závratným v dne jasu. V tom stínu mužík – stráž snad skalních ďasů – se náhle kmitl, slídivě zřel ven a lampu svou si svítil v jasný den. Tu spatřil hocha. Stoupil k němu blíž i děl: „O jak tu v slepém klidu spíš, ni mozolů ni sedraného šatu si nevědom, ni ducha chudoby, nic nedbaje, že dýše ve tvou chatu z tvých úhorů mor věčné poroby! 98 A netuší tvá tupá prostota, že štěstí, volnost, výsost života tak blízko tebe, tobě k dosahu, tě čekají! Ó sni již o blahu a vzbuď se s touhou v srdce hlubině! Tou černou branou v lůno jeskyně vkroč mužně, hochu nebohý a prostý; tam spatříš netušené, jasné skvosty; kdekoli zrak tvůj utkví, všude tam se zaskví čaromocný drahokam, jenž leskem ozáří tvé žití chudé! Má lampa jistou vůdkyní ti bude.” A zmizel. Hoch se vzbudil ze snění. On ještě slyší svůdné vábení, – slib ďasův žhavě v paměti jej pálí! Hle, lampa stojí v černém jícnu skály, hoch s nezdolnou již touhou po ní sahá i spěchá hledat skvostů svého blaha. Jde jeskyní. Kol vane vlhký dech; zář lampy nízko po příšerných zdech tu onde bludičkovým kmitem těká jak muška svítivá; však dál i výš tma nesmírná jak moře zraky leká a duši tísní nevýslovná tíž! Kdež slíbené jsou skvosty báječné? 99 Cos po stěnách jak démanty se blyští, však bledý svit se na jich hranách tříští – a vše zas mizí ve tmě pověčné. I spěchá, strachem štváno, bludné dítě zpět mylným krokem, přes žil vodních sítě, přes role ukryté a drsné valy, však propasť noci bez konce je halí svou slepotou i hrobovou svou plísní. Mráz údy probíhá, děs ducha tísní, neb lampa kmitá matněji co chvíli, již duchovitě vzplála naposled – až uhasla. Hoch sklesl, zbaven síly, a pod svým chvělým tělem cítí led... Hle, dítko české! Tak duch jeho mladý živ zmírá v hrobě husté temnoty, kam vlákala jej svodně za poklady svým třpytem falešným řeč cizoty, ta lampa ďasů, bludička ta chvějná, jež chlubně lhala mu, žeť čarodějna, však v propasť vedla je, kde děsně svítí, jen v led a jíní místo drahokamů, a kde jest v zoufalých mu hrůzách mříti! Ó zůstavíte je tam v oběť klamu, v němž lampu tu jste ctili pověrečně? 100 Má v onen slepý, hluchý, němý hrob, jímž cizota jej svírá, zůstat věčně již zakleto a zhynout beze stop? Neb čekáte, že k dítka toho spáse snad divem puknou skály podsvětí, že slituje se nad svou obětí strop kamenný a mocně protrhá se, by vnikla k děcku slunka zář? Či ďasi, z jichž hrdel sípá chechtot obludný, svou polapenou kořisť sami spasí? Pryč mámení, pryč klame osudný! Z té propasti se děcko nenavrátí, leč když mu Ty, jen Ty, ó česká máti, svou láskou puzena, své duše chvěním o drahý jeho los, když Ty mu jen vstříc pospěješ a z temné hloubky ven je svými lokty vyrveš s rozlícením! Spěš máti, Vlasti! spěš! Tvé dítě hyne! Spěš za ním s jasně vzňatou pochodní a vyveď je, kde sladký domov kyne i svítí slunko v nivu národní! Vzněť pochodeň, jež hrůzy temna plaší: řeč rodnou, matko! a k ní lásku naši! 101
VE TVÁŘ LIDSKOSTI.
Jsou zástupy, jimž ještě nezrozeným je souzeno jen strádat v hořkém potu; jim, v předživotním snu již vyděděným, jen těžký sen dán pro vždy o životu; jim nedopřáno nikdy probuzení z tmy beznadějí, z mrákot utrpení! Jim nemá svitnou rozbřesk slunnou zvěstí, že život v losů směsi vířivé má v pravdě, co jich srdce žíznivé v snu jedva tuší: že má také štěstí. Jsou miliony sourodých nám duší, jsou miliony sourodých nám těl, jež sudba odříkání skoupě kruší a jimž jen lačný úmor za úděl; vlasť domovem ni svět jim není světem, jsou všude v služby psotách, v strachu kletém; kdo lidským žije žitím, bratr člověk jim není bratrem – ba ni člověkem! 102 Jsou v jeho vleku, ba i za vlekem je ztrácí lidskosť, opouští je po věk. Nám rovni před přírody svatým soudem, z nás vyhostěni jsou jak horší brak, v kal vyvrženi zlatým žití proudem, – a naše slunce bolně klá je v zrak; jich jediným je štěstím, nevědí-li nic o štěstí ni o světlejším cíli... toť štěstí, jež jim přáno: nevědomí! A tučná Lidskosť mní, že činí dost, když dá jim k almužně své slzy skvost a nad nimi své oblé ruce lomí. Kdož odsoudil je? Kde jest zákon tvorstva, jenž vyloučil je z blahých požitků? Kdo hněte los – jak hlubiny a horstva – tu z trpných ztrát, tam z bujných přebytků? jest vina na Tvůrci, či ve přírodě? My díme pokrytsky: toť na náhodě! Ó lež! Ta bída, nad níž srdce trnou, ta otrávená žití podoba – jeť našim arcidílem chudoba, jen lidské spravedlnosti je skvrnou. Ta dědičným jest hříchem po sto věků, a jeho nebýt, rájem byl by svět! 103 A když tak zhřešil člověk na člověku, chce být sám před sebou již věčně klet? Ne! Padáť bída vyděděných davů jak žhavý popel na šťastného hlavu! Ni sladké veselí v nás není zdrávo, my prahneme se vykoupit z těch vin, a milosrdný, dobrý, smírný čin – to není zásluha, však přísné právo. A jest-li ves náš důmysl tak tupý, či tupé srdce, tupá vůle v nás, že naše dílo, světa řád, se kupí kol sobství jedněch v obrannou jim hráz a druhé zmaru bez ochrany vzdává; my neschopni-li čistšího jsme práva, by v rovnosť přiblížilo váhy obě: tož v celou, sráznou křivdu ztopme oko – a v srdci zatraťme ji přehluboko a ráznou rukou braňme její zlobě. Neb vzrostla bída v strašného již obra, tak velmocensky vládne její děs, že selže každý plachý počet dobra, a pozdě na rozvahu, pozdě dnes, kdy křivda zpupně i svou nutnosť hlásá! Jen jedna síla jest, z níž možna spása, 104 dvou půlí lidstva jedna smírná páska: toť vroucný fanatismus sbratření, toť žhavé k činům spěšné nadšení, jak sopka bezohledná k lidstvu láska. 105
VAN ČASU.
Znáš ducha větru? Odněkud on vpadá s drah vzdušné prostory nám v luh i lada i krouží, jak by povětrný had kol šíje ovíjel i rdousil zemi; pak mžiknutím se ztrácí, – k výším snad, kde křídlem vráží v nesmírnosti lemy; snad ustal? Ne on věčně v nový chvat kams víří v dál a tříská perutěmi. Znáš času ducha? Vítr jest to z dáli, jenž letí závratný a neustálý; tu snímá závoj s krásných nebe hvězd, tu čelem tluče v zem, již prachem chmuří; jak vějíř houpá květnou ratolesť, zas hloubá v moře propastech, jež zuří, zas tichne, spí snad, – divíš se, kde jest? v tom zařve znova vzteklosť jeho tuří. 106 Čas, vichr vichrů, despot jest to divý, vždy ukrutný, – však někdy spravedlivý! Tu soptě pomstou, volá soudný den a shání chmury, strašné svými blesky; tu všecky květy jara sdírá v plen, tu proudy mrazí dechem v ledné desky; tu kvílí – želených jak hříchů sten, tu šepce čarný nápěv ponebeský. Kde vítr času záhadné má zřídlo? Kol věčnosti se motá jeho křídlo, jak pozemská zde plachta třesavá, s níž rejdí okruh víru nebezpečný; však nikdy křídlo času nezavá v tu prohlubeň, v taj onen nekonečný; čas míjí, hyne, – chvilka prchavá; nic nemře rychleji, – a přec je věčný. Čas křídlem v rodících se sluncí kraje a v starce vlas, jenž bělá, druhým vlaje; tam v popel světů dmychá žití dech, tu šíří požár v zničující zlobě; tu paběrkuje z pole slámy věch a věnec bláznův z něho svíjí sobě; tu snáší hudbu sfér, – tu vzdýmá měch a k pitvornému tanci piští době. 107 Dnes času van dme k nebi prapor skvělý – a zítra dolů v kal jím zachumelí; dnes láme duby, žene loďstva v let – a zítra v bahně ani třtinou nehne; tu výzev moru vleče v dusno běd, ta v mlhy shnilé zdravým rázem šlehne; štve, převrací tak starý líný svět; sám někdy mdlí, však nikdy neulehne. A vždy mně jest, když slouchám větru hlasu, že tepá mohutná v něm peruť času, i vzývám chvíli, kdy se odváží sklát machem hněvným stožár křivdy charé, věž násilí, jež letu překáží, lží baldachýn a výsad křeslo staré; kdy řetěz běd jak mečem zpřeráží a rozsije nám volnosť v lány jaré! Ta chvíle přijde, – přišla nastokráte! Vždyť zřím ty cesty, listím pozaváté, jež vedly v chrám, kde božstvem svoboda a spravedlnosť hlasem jejím byla! Ty cesty hybná času pohoda zas očistí, byť zátopa je kryla. Ó kéž by kroku mého národa též jeho cestu zniklou odhalila! 108 Duj, vichre času! Jak tvé bouřné vání i nejpyšnějších stromů hlavy sklání, tak vše, co žije, roste, v čem je ruch, tvým dotknutím se uchváceno chvěje; tvým rozmarům se vzdává země duch, a po tvé vůli s nebes obličeje chmur padá smutek, a sám bouře bůh, když tvá to libosť, jásavě se směje. Ó bouře krásná! dobo krasší! zaduj z niv naděje a teskná srdce zraduj svým poselstvím! Změň chmurný osud náš; vždyť není kletby, jíž bys neodvála! Los není skalou, kol níž marně vláš; a zdivočíš-li strašně z nenadála, jen jedno najdeš, čeho nezdoláš: toť právo naše, jež tu ční co skála. To právo, skála vrostlá v ledví země, ční nepohnuto ve tvých běsů sněmě, a bude čnít, byť sterý času proud kol valil pěny vln i mraky černé, byť trhal vírem vzhůru na svůj soud prach našich hříchů, jehličí jich perné nám v oči hnal – i křivých přísad troud i všecko býlí, smetí malicherné. 109 Duj, čase, bičuj své i naše viny! Zvrať vše, co chabé; vypuď z domoviny nám šašky ničemné, již do duší nám umělkují cizí mam i trety! Duj, vyčisť rázně české ovzduší, ať jasno kol té skály, naší mety: toť pravá velebnosť! Jí neskruší, ni všemohoucí čas, jenž hraje světy. 110
NAČ TAKÝ STESK?
Nač taký stesk, že svírají nás těsně zdi předsudků jak v malém, tmavém hrobě? Jen dokořán vstříc myšlénkové vesně hrob vlastní rozpněte i ruce obě! Je na vás teď, kdož trouchní pohrdáte a vzrušeni jste světla předtuchami, – vás dílo zve! Ó kdy je vykonáte? Či pevné tvrze lži se sují samy? Jen odmykejte všecky k světlu brány, jen bořte netopýrům dusné zdivo, ať protknou hradbu drtící ty rány a k světlu vzejde vše, co světlem živo! Hruď mnohá žalářem jest vřelé snahy a hladomornou myšlénky leb mnohá; ta vězní pravdy jako líté vrahy, a ona mučí lidskosť – světloboha! 111 Či proto snad, že ukrutné ty stěny jsou z lidské hmoty, kterou rána bolí, má zmlknout věk jak prorok uvězněný a hlavu rozbit o jich kámen holý? Ne! bořme sklepy, kde se spjatá smýká ta síla, která lidstvo k lidství nese, nechť malta jich jest krev, jež od ran stříká, a každý kámen srdce, jež se třese. A neuhasni žár náš spravedlivý a neklesni nám ruka zlým tím videm! Jeť za myšlénku boj nám vésti živý ne proti přízrakům, však proti lidem! Jen skety zrak s jich davů sklouzne mimo, a šaškův meč jen v prázdný vítr seká! Však tváří ve tvář, okem v oko přímo zdaž muži muž se v boji zříti leká? Kdo v boj se dal, kdo vavřínu v něm hledá, ať nemazlí se s bolestí jak dítě! Ký rek, jenž vlastní hrudi v sázku nedá, neb losu klne, ostrosť rány cítě? A snáz je někdy ránu snést než dáti, a snáze padnout sám než kácet jiné; 112 však pamatuj, co zkázou tvou se sklátí, a nezabuď, čí vojín tebou zhyne! Tož bojuj, chraň tu svátosť hrudi svojí, ať obráncem, ať útočníkem budiž, nechť pravdy pádné kladivo tě zbrojí, nechť zvonem nadšení vše v poplach budíš! A hluku ran ať pokřik sebe prudší, řev strážců tmy ať hrozně odpovídá, my suďme: hrob zde život, světlo mučí, a vrahem jest, kdo děsný hrob ten hlídá! I zabušme v ten ducha žalář tuhý, by svěží vání jeho prach kol smetlo! Hle, vesmír plá, jenž v uvolněné luhy nám sluncí tisícem chce dáti světlo! 113
ROZPORY.
Nechť přesladké jsou tvojich palem plody, ó sladký míre, sny nebeské nechť svívá na národy tvé křídlo širé: Nechť jako vroucí slunko v úmor zimný tvé oko patří, nechť svornosť, harfa tvoje, zvučí hymny, jež soky sbratří: Nechť zlatým štítem slabosť měníš v sílu, zmar v požehnání, jak v radovánky pásaje nás k dílu a k vytrvání: Jsou chvíle osudné, kdy klid tvůj smavý jest úpad chorý, kdy spasnějším než ty jest odpor žhavý, jenž soptí vzdory. 114 Jsou sváry o statek tak draze skvostný, že smíru není, kde poctivým jen boj jest nelítostný až do skončení. Jsou protivy, kde smír jest podlou vnadou či věrolomstvem, kde svornosť bratrů nad bratry je zradou i nad potomstvem. Tak velké pravdy jsou, že hromem zdrtí všech úmluv desky a v lásku lidí sjedou ranou smrti jak boží blesky. Jsou zjevení, jichž hněvný hlahol zdusí lži šveholení; jsou svátosti, jež vybojovat musí, kdo bídník není. Jsou křivdy, jež i archanděly zlítí; jsou bitvy bratů, kde srdce proti srdci musí bíti jak rázy mlatů. Jsou meze, kde se zlo i dobro dělí, – tam půda puká 115 i zeje propasť, jížto nezacelí v smír daná ruka. Tam v harfu marně břinká licoměrnosť a lkavě hlásá, že shoda jen a pobratimská věrnosť jsou blahá spása. Ta babí píseň v slzách krokodila – ó jak se hnusí! Ať hesel boje kovová zní síla, kde boj být musí! 116
ODVETOU.
Ať odpor jako skála, ať zášť jak jehly hrot: proč půtky bych se bála? Jdu jistě za svou metou, a pevný chod ni střely nepopletou. Ať nůž mi v oči blýská, ať kámen míří v týl: strach ve mně nezastýská! Boj v cestě neděsí mě, zřím jen svůj cíl, jdu vesele a přímě. A jestli úder který mě na krev stihne přec, i druhý, třetí, sterý: 117 vy všecky tuhé rány za svatou věc, aj, buďte požehnány! Však nebude to marně, že ráda trpím vás: vy zmlazujete švarně mou jarosť víc než pocel! Mně každý ráz kov duše tuží v ocel. Ba vždyť vás v rozohnění též hbitě vracívám; vím, že to darmo není, a vím, zač silou paže vás rozsívám, že pravda tak mi káže. Tož buďte požehnány, vy pravdy ochraně i škůdcům dané rány! Nuž dopadejte přímo; jen obranně – a žádná nejdi mimo! 118
V PŘED.
Rok odvál vše, své květy i své plody, svůj suchý list i horskou sněžinu, a zmizel jako spadlá krůpěj vody již moři věčna v bezdnou hlubinu. Co radosti, co sklamání a žalů, co nadějí, co slz, co bouří svál! Vše odplavil a pohřbil ve přívalu, a zloupené nás osud žene dál. Však neželme! Jeť život přísně chvatný a k litování sebe nedá chvil. Dál, mužně dál jen v proud ten neodvratný, jenž poklad minulosti zatopil! DalDál v nové jaro – v novou jeseň zase, zas v mráz i led, zas v žár i vroucí vznět, v boj nový, v nový triumf po zápase, – vstříc jizvám srdce, slzám tužme hled. 119 Zas činům ruku, tužbám křídla duše, zas klamům víru, lásku nevděku, zas vratký dech svůj nesmrtelné tuše jen vstříc, – jak souzeno jest člověku! Jen dál! Tam, tam jsou všecky cíle svaté, vždy věčně, mocně volá budoucnosť! Tam vycházejí světy světlem vzňaté, tam vzhlíží lidské vůle horoucnosť! Dál ku předu, zrak národů i rodů se k novým branám věkův upírá, a k nejkrasšímu, hvězdnatému bodu tam nadšení jak prorok vyzírá. V před, k lepší, vznešenější, blažší zoře duch dobra s vírou, že se rozední, pne plamen svůj, – nechť hltá věčna moře ty kapky let – i krůpěj poslední. 120
ZA BOŽENOU NĚMCOVOU.
Tak dlouho již, co, babičko, jsi něma, co dopovídala’s nám pohádky, tvůj schladlý ret co úsměvu již nemá, ni zhaslý zrak svých jisker památky; čtvrť století tvé čelo v spánku leží, a na tvé lůžko bílá návěj sněží. A kdo ty stopy v sněhu vyšlapává, čím taje na tvém srdci jíní chlad? O babičko, sem k tobě kráčí sláva a vřelou slzou kropívá tě snad, až kouzlem, zjevný zasvěcenců hledu, květ rajský na tvém hrobě plane z ledu. Kol tebe vše se kouzlem obestýlá, vše divotvorno jako z pohádky; ty’s babičkou, v níž skryta dobrá víla, již hostí v prostřed luzné zahrádky kol květem poesie obepjatá tvá chýška skromná – chudoba tvá svatá. 121 I vycházíš z ní s usměvavou tváří v les mocný, tmavý, jenžto šumně vlá, kde v mechu stinném studánka ti září a zpěvným šeptem vábně v sluch ti hrá; ty poklekáš i čerpáš umnou dlaní, a ryzí zlato, perly zdviháš na ní. Ty vážné kmeny, útlé ratolesti, ten les kol živne: jest to český lid, a jeho srdcem studánka ta jesti, v níž zázračný jest poklad jeho skryt; tvá ruka něžná v srdce lidu sahá, a jeho zvěsti tvá jsou kořisť drahá. A všichni věštci, všichni mudrcové těch bájí vykládají skvostný taj, a jak by kouzlem – vždy zas krásy nové v jich lesku velebí ves český kraj, – však jedna z nich jest hádankou všech těžší, ji po čtvrť století duch český řeší.... Toť báje krásná, jež ti v srdci kvetla v ten věk, jenž pohádkou se býti zdál, tak plný vzletu, síly, ohně, světla, jenž nadšením tvé mroucí žití hřál a duši okřídlil ti nadějemi, když „s bohem” vzdychla’s drahé rodné zemi. 122 Toť báje čisté, velké horoucnosti, jež plála v českých srdcí hlubinách; toť pohádka, že slunné budoucnosti, se dobýváme na výsostný práh a v boji oň že neskloníme čela, byť nám v ně zloba sterým rázem hřměla. Toť pohádka všech sladší a všech větší, že nad nejblažší, cizí světa vzkaz nám slavnějším i vzdech jest v rodné řeči, v níž každým slůvkem hřmí nám boží hlas; své pýchy, mluvy své že nezadáme, nechť o hruď naši světa zbroj se láme. Toť zjevení, jež hymnou vlálo vzduchem, když rozplynul v něj poslední tvůj dech, i rozzvonilo srdcí všech se vzruchem i vysvětilo hloubky duchů všech co víra, přísaha i zvěstování, že českosť na vždy slaví z mrtvých vstání! Že proudem věčným bez konce se prýští ten přehluboký pramen českosti, ten ryzí poklad naší spásy příští, zdroj žití, nápoj nesmrtelnosti, a žádný mráz ni žár že nevysuší nám posvátného toho zřídla v duši. 123 O českosť naše, studánka to skvělá jak v štítu vlasti zářný drahokam! Kdo chce ji zkalit? Čí to ruka smělá rmuť v její křišťál metá, plnou plam? O chraň ji, chraň ji, ať jí neznesvětí – ó babičko, hřích dětí tvojich dětí! O ponoř duchovitou, drahou ruku v ten démantový její nebejas, svlaž rosou z něho sprahlá ústa vnuků, zchlaď žízeň opojnou, ať cítí zas, že žhavým olovem jest mluva cizí – však sladkou vláhou nám jen českosť ryzí. Ó žehnej studánky té krůpějemi skráň dítek zlatou, starců šediny, ó žehnej, žehnej celou českou zemi, měst zlaté střechy, prosté dědiny, ó žehnej vláhou svého posvěcení nám českosť nehynoucích pokolení. A posvěť ženy české, matky české, ty babičko, ty dobrá pramáti, ať v síně hradů, ve světničky veské věk zlatých pohádek se navrátí a srdce tvého nejkrásnější báje vzplá mocnou pravdou z českých luhů ráje! 124 Ať v národ slavný vzrostou naše davy, sil načerpavše v té tvé studánce, ať máme z českých synů Břetislavy, zlé křivdy bijce, práva obránce! Ať nikdy pouhou pohádkou nám není, však pravdou zlatou naše vykoupení. Té doby české, jejíž byla’s dcerou, ó babičko! té doby vzkříšení ať zlatá rosa ve budoucnosť šerou,šerou nám perlí hvězdné spásy znameníznamení, jak perlily se na tvých lící vrásky tvé svaté slzy oběti a lásky. 125
KOMENSKÝ.
Jest nám tak velebno, tak plesno spolu, tak slavno nám! Jak slavná hvězdy zář k nám z protržených mraků splývá dolů, tak jeho vážná myslitelská tvář k nám plane hvězdně z minulosti bolu, z dob hanby, smrti, zřícenin a muk! Náš krví zpilý los, ta divá báje, když bouřně došílel a mdlobou chorou již dosténal pod chmurnou Bílou horou: z té pouště zoufalé vstal on, květ z ráje, z hrud hrobních dunění jak hymny zvuk zní jeho hlas! Mře národ – však mu vstává z ran mroucí hrudi – člověčenstva sláva! Rod český hynul – jeden Čech jen zbyl, muž jeden cnosti národa jal v sebe, duch otčiny, z ní vymučen, se vžil ves v ducha jednoho, on vžil se v Tebe, ty věštče, stojící jak pomník živý 126 nad národem svým v jeho smrti době! Hle bezdomý, jenž v cizí zahnán nivy, vše klenoty své vlasti nosil v sobě: ves její zápal šlechetný a čest, a v duchu světlo, jež se věkům stkví, a v srdci svaté, lidské bratrství! Kdo strážný dědic všech těch skvostů jest? Jak jeho jméno zní? Kdo smí je říci! Jen silných varhan slavný, vroucí zpěv má hlaholy, jež hodny jsou, by k němu se družily. Kdo jest? Ten velký zjev je nadzemský jak duha sálající, jež pne se k výši od obzoru lemů z chmur slzících, jak brána v krasší světy. Kdo jest? On dobro jest, on milující je lidskosť, která soucitnými vzněty až k jádru lidství proniká. Kdo jest? Onť láska vtělená, onť moudrosť čistá, jež slyší přírody posvátnou zvěsť a tuší boha, člověka však vine jak člověk v náruč; výsosť blaha chystá proň v duši dětské, v chrámě neviny! On děcku s úsměvem v jas pravdy kyne – a stoletím ty jeho pokyny v jas pravdy dosud září; v nich co plane, 127 on čemu učil, jakých hledal met, ó blaze, blaze, spatří-li to svět, že po věcích se kdys to skutkem stane! Kdo že jest on? On apoštol jest čelný a prorok bratrství, onť jeho rek a trpitel, on mluvčí vlastenský pravd, jimiž celý svět se k spolné snaze budí, onť srdce nejhlubší, jež bilo v české hrudi, syn malé Moravy, ctěn přes prostor a věk, syn velké Slávy, mrtvý nesmrtelný, náš lásky učitel, náš Komenský. Ó lide náš! Když v době rozervané se zrodil on z tvých muk a bolestí: ó kdo se dočká, jaký výkvět vzplane kdys, lide drahý, z tebe ve štěstí? 128
BUDIŽ SVĚTLO!
To slovo prorocké a křídlaté, to ranní procitnutí k žití dějiději, ten prvý úder v struny napjaté ku světotvůrčí božské epopojiepopeji, ten odpovídá dřív, než otaz bádá: kde, v čem jest pramen žití zázračný? Ta věštba zářná, hlas ten oblačný, báj dob, kdy šedá věčnosť byla mláda, – to slovo dosud, na vždy, dokavád se všecko žití v popel nerozmetlo, nám ducha s hmotou pojí v smír a lad, to slovo: Budiž světlo! Toť krásná zvěsť a věčně pravdivá! Bůh projevil tím slovem božství svoje, jím chará hmota matná, neživá v ruch vyprýštila sladké žití zdroje; jeť světlem stavba světa započata, by člověk stal se jejím vrcholem! 129 Tak navždy psáno jasným plápolem: jen ze světla se zrodí lidskosť svatá! By člověk v pravdě člověkem se stal, by štěstí, jehož schopen, jemu zkvetlo, – k té metě duchu lidstva křídla vzpjal vzkaz božský: Budiž světlo! Toť biblická je zvěsť a dějiny všech věků zvučí ozvěnami po ní! Jak z jedné, ryze zlaté litiny se hvězdné činy v chaos dějů roní; boj světla s tmou jest losem lidských rodův, jest kletbou člověka i blaženstvím! Jest předurčením, jež svým prvenstvím se vžilo do geniův, do národův, a na skráň hrdinův i nadšencův vždy růže lidství i s jich trny pletlo! Slyš! výsosť lidská hesly mučencův k nám volá: Budiž světlo! A není tužby nad ten světlý pud, jež výš by nesla zraky, srdce, duchy! Jak bez ní zlatem těžký nach je chud a na poháru slasti rty jak suchy! Jeť marno dobývati lidstvu slávy, kde dar ten nejvyšší, ten světla dar 130 v děl hřmění vítězném svůj slaví zmar a v černém dýmu čistou zář svou tráví; jeť marno blaha ždáť, kde k osudným se hodům hejno nočních dravců sletlo! Tmy orgie jsou děsem obludným a svatým soudem – světlo! Zem jest jen krůpěj v moři přírody; jen jedno slunce na našem plá nebi; však svatým právem srovnať národy, co sluncí ducha nám tu zapotřebí! O, kolik sluncí v srdcích sálajících by v žertvu spálilo jich vřelou krev, než by byl uzřen každé křivdy zjev a bledosť utrpení na všech lících, než oko dějin, k soudu zbystřené, by všecky slzy, všechny hříchy sčetlo! Kdež, pravdo, pochodně dosť plamenné? ó vzněť je! dej nám světlo! Toť velký úděl, krotiť živlů moc a zkoumať hybné síly všehomíra, však větší, pátrať v lidských bludů noc, kde člověk – ó, kde národ křivdou zmírá! To těžší, světější však čásť je díla! Ač světlo bolí uslzený zrak, 131 sem, božská pravdo, žehni v dusný mrak, jenž slepé srdce chladem obestýlá! Sem, hvězdooká, milosrdná, sleť, vše zjasni, co kdy lidské právo hnětlo, a do svědomí všeho světa svěť, jak požár, mstící světlo! Zař, osvěto, tak družně národům jak rodný krb, jak zřítelnice matky; zhřej lidstvu větrný ten jeho dům a zaplaň v půlnoc mezi křižovatky, tam vytas paprsků svých zlaté meče, nechť rány tvé jak blesky zasrší! Jest čas, ať hodina již vyprší! Dost dávno již se příšer vláda vleče. Křeš jiskry z temnoty a propasti až ke dnu zbičuj, ohnivá ty metlo, a v jeden plápol rozněť po vlasti žár toužný: Budiž světlo! O, budiž světlo! Jaká lahoda v tom hesle zářném, jaké usmíření! A v moři věků není národa, ni v bájích zázračného děje není, jenž takou žízeň světla, také zoře svou krví ruměnné má za sebou, 132 jak ten, jenž s mučednictví velebou pil za světlo svůj strašný kalich hoře. On, pronikaje mlhu příštích dnů když upíná v ni věštecký svůj zřetel, zda zří jen třpytné bludice svých snů či záři blahých světel? Zda leskem sluncí přechází nám zrak či slzami, kdy zříme do budoucna? Ó marno slídiť v páry do oblak! Jen v srdcích mohou pláť ta světla vroucná, jen v nás, jen v naší vůli, v našem žáru ať síla vře i hoří vědomí, jež němou pečeť losů rozlomí a vyrve tajemství ze sfingy spárů! Jen duch-li sálá v nás tak ohnivý, že všecko přetrvá, co s námi zetlí: pak není budoucnosť vid mámivý, však jest to život světlý! A v službě světla, v službě jediné, jež člověka i národa jest hodna, dál kročme na své dráze dějinné! A světlo jen, ta tvůrčí síla plodná, i nám svět nový z temna zmatků stvoří, svět, který uzře světla svatý štít, 133 i malý národ za ním bude ctít, svět spravedlivý! – Zář se povynoří z vln sočících, a hvězda plamenná svět povede pak v nový smírný Betlém, kde vstane lidskosť znovuzrozená! I vzejde spása světlem! Vstaň, světlo pravé, přísná osvěto, jak rytíř čistý pod přísahou svatou, jenž poráží, co lidstvím prokleto, a lež i podlosť potírá svou patou. Vstaň pod korouhví, na níž hvězdy planou, – tři hvězdy: lidskosť, pravda, svoboda! Nechť slavně slunná, jarní pohoda či zimní vichry k oněm hvězdám vanou: nes vysoko to světlé znamení, byť zápasíc i s bouřemi se střetlo! Jen vzhůru, budoucnosti shvězdění, vzleť s hymnou: Budiž světlo! 134
VE SVITU LEPŠÍ DOBY.
Své vlastní krvi, sobě a svým dětem to přísahejme na Tvou starou slávu, ó přísahejme při Tvém zlatohávu, jenž krvavým tak mnohým protkán květem; a při Tvé koruně, jíž v zlatě věčném jak perly ztuhly slzy dávných stesků, i při Tvém meči, kdys tak rázně sečném, a při tom blanickém v něm spícím blesku; ó přísahejme, Vlasti! duchem junným Ti pod junáctva šumným praporem, s tím rozohněným srdcem, s okem slunným: Již nezahyneš hořkým úmorem! Vzduch vane mohutně jak silou mládí, jak velký slib v něm hlučí mužný zpěv! Hoj slibme si, že marně záští řádí a marně hrozí nepřátel Ti řev. Dech nové doby ovlál naše hlavy, a hrdosť česká, hrdosť synovská, 135 jak divem svoje z mrtvých vstání slaví, by hájila Tvá práva královská! Strach, upír, jenž se naší krví pásl, je s našich prsou pádně sražen v prach; chceť vrahy tvými třást, kdo sám se třásl, a mužní, byv jak stařec cháb i plach. Jak s nebe znamení když dáno zřejmé, tak sletěla k nám nové síly zvěsť! Hle dráhu smělou! Na ní vytrvejme, neb cíl jest právo, vítězství a česť! Svou přísahou, ó Vlasti! ohraďme Tě, ať velké srdce Tvé ji uslyší: buď sláva Tvá nám jedinou v tom světě, buď výsosť Tvá nám v světě nejvyšší! 136
VÁNOČNÍ HVĚZDA.
Zvon jasně zní – a srdce spolu zvoní. Vše jesti jiné dnes i v nás i kol; jak proměněn se šerý blankyt kloní, a svátečně je ztichlý zemský dol; vzduch jinak vlá, tma jinak halí svět a jiným tajemstvím dnes duše sloucháslouchá, než včera slouchala. Duch, jenž byl klet, by pochybnosť jej z ráje v prázdno štvala, dnes přestal bádat v temna neskonalá, však usmívavě vzpomíná těch dob, kdy večer ten, pln čaromocných stop tak zvláštně opojoval dětské oko, že v temném noci modru, převysoko zřít mělo zjevení kdes bělorouchá, v noc křídly průsvitnými vlající a v zlatotřpytné harfy hrající k svým zpěvům nadpozemským v mocném sboru. Zvon jasně zní – a srdce spolu zvučí; 137 dnes jalo by svět celý do náručí, a sladce, vroucně, jak když bylo mládo, – ó v spásu lidstva věřilo by rádo! I snímá tajná ruka zvolna s čela, jak z trnů věnec, – žhavou tíseň vzdoru že ulehčeno, zjasněno se zvedá, a zrak že maně v šeré výši hledá, zda zas tam plane vidina ta skvělá; ba večer jest tak lahodný a tklivý, že nevěřící duch se nepodiví, sbor andělský-li náhle zočí v letuletu, an věštbu spásy s nebe snáší světu.... I hledí oko s upomínkou smavou v tu klenbu vážně krásnou, šerotmavou a jako myšlénkám těm dětinným by seslal mírný blankyt v srozumění svou odpověď, byť slovem jediným, však sladkým tak, že sladšího již není: hle, hvězda prvá, dosud v mlhu skrytá, teď osamělá, velká v dáli kmitá tak přemilostná, jak by nebe celé jí dalo všecku svoji hvězdnou krásu a slovo sladké, jež v ní plane vřele, to praví: „Věř!” a věstí – věstí spásu! 138 A náhle srdci očarovanému z té hvězdy nebeské plá znamení; jak pastýře kdys vedla ku Betlému, kde narodil se dárce spasení, tak z hloubi duše touha volá hlasná, by v pouť se vydala ta hvězda jasná a zjevila, kde v nejsvětější noci syn zvěstovaný, pravý zrozen otci, – a k otci, jak by v lokty jeho jata, se tulí hruď a modlitba vlá svatá.... Můj otče, – otče náš! ó kdy se změní i nám den zkoušení v den vykoupení? kdy zrodí se tvůj tobě rovný syn, nám zaslíbený proroků tvých rtoma? Či dřímá andělům již pod křídloma ten, jenžto sejme kletbu našich vin? Či v Betlémě již českém střecha stinná jej kryje v lesku noci hvězdnaté i nesou lokty Matky přesvaté ó Národe, již v oběť tvého syna, by z lásky k lidu tvému za ní kráčel a těžký kříž bral mužně na svá bedra, jej potem, slzami, ba krví smáčel a ruka jeho, k činům blahým štědra i proklána již vražednými hřeby 139 mu žehnajíc se ještě pjala k nebi? Kde jest? Ó hvězdo zářná! kéž tvůj kmit nám zasvítí v ty tajné, temné stezky! Zjev, kde se rodí vykupitel český! O hvězdo vánoční! veď boží lid a zvěstuj nám tu vyvolenou střechu, kde – byť jen ve snu – dřímá Vlasti syn, jenž, až sen dětský v mužný uzrá čin, nám bude synem Ducha, spásou Čechů! O hvězdo! k zázračné se pohni pouti a zjev, že nečekáme marně Krista! zjev, že nám není děsně zahynouti, že v lásce synovské nám spása jista! A jak se k výši toužné oko vzruší – hvězd náhle zaplanulo na tisíce, a každé slovo „Věř!” mi volá v duši, a horká rosa kane na mé líce.... O věřím sladce, věřím tisíckráte v tu věštbu božskou, jíž, vy hvězdy, pláte: ne jeden syn, jenž národu se zrodí, však stotisíce vyvolených synů jej svatou láskou spasí, osvobodí, stem obětí a požehnaných činů! O vzniknou, vstanou, půjdou stotisíce – ó radostně zaň půjdou ku Golgatě, 140 zaň v pláči, v potu, v krvi zápasíce a hotovi zaň umírati svatě! O věřím, že se nezaleknou tíže ran svojích katanů ni svého kříže! O věřím v nadšenosti sílu svatou, jíž hrůza žádná přemocnou se nezdá! Ó věřím, nad každou že českou chatou a v každém srdci vánoční plá hvězda, že pod každou je střechou Betlém český a národa syn pravý zrozen v něm! O sviťte, hvězdy, na všecky nám stezky a dělte zář svou čistou chýškám všem, a v každé vzbudiž světlo vaše skvělé těm českým nivám Čecha – spasitele! 141
SOKOLŮM SLOVANSKÝM!
Sem z družných krajů, z cizích zemí, sem, kdekoli Vás hostí svět! Ať obejmem se perutěmi a zmužilými náručemi! Sem, bratři, v okřídlený slet! Sem, k našim srdcím! Sem, kde plane Vám lásky lidu výsluní! Či zdá se, že zde buran vane? Ne! kdekoli Váš let zde stane, bouř jásotu to zaduní! Bouř radosti Vás v Čechách zdraví, v tom tábořišti Žižkově! Zde sokol najde vzduch svůj pravý, svůj paprsek, svůj blesk v něm žhavý; zde dýchne co v svém domově. Neb živel Váš – toť Volnosť svatá, toť Bratrství, toť mužná Česť! 142 A s toho trého vnadou zlata, lži mumrajem ni mečem kata náš lid se nedal k zrádě svést. Ten lid tak dobrý a tak měkký je v službách Svobody co kov! Zde měla svoje zlaté věky, zde boje železné a reky, své mučedníky a svůj rov – Své vzkříšení zde Volnosť měla, měj zde svůj povzlet sokolí! Hoj, nad oblaka slunně skvělá tu vzneste křídla, srdce, čela – tam ať náš slet se vrcholí! Lid jménem Volnosti Vás vítá! A proto, že Vám rozumí, že stejný cíl jak Vám mu svítá, jen proto buran vzduchem zmítá, když pozdrav náš Vám zašumí! Lid jménem Bratrství k Vám plesá a proto, že Vás miluje, své srdce s Vaším k výši nesa, aj proto hřímá pod nebesa ta bouře, jíž Vám holduje. 143 Lid jménem cti Vám ruku tiskne svou pravicí, tou s mozoly; náš rolník, když k Vám okem blýskne, náš dělník, když Vám vstříc si výskne, jsou všichni v srdcích Sokoly! Lid s duší plnou ideálů, jak pole plné skřivanů, víc slaví Vás, než kdyby chválu Vám pěl hlas velmožů a králů, an ctí Vás plesem Slovanů! A nemáme v té vlasti celé Vám k pozdravu, Vám k uctění nic dražšího než dvé to skvělé: než lidu svého srdce vřelé, než lidu svého nadšení! To Vaším jest, to k Vám se vznímá a s Vámi sdílí jarý vzruch! Jak ruka ruku v lásce třímá, tak z prsou jedna radosť hřímá a z duchů plane jeden duch. A z dlaně v dlaň jde jiskra mlunná, všech paže tuží v železné, 144 kmet cítí v krvi sílu juna, a nade všemi Volnosť slunná plá v slibné kráse líbezné. Dnes před ničím se nezachvívá tak jarých bratří svorný voj! Co světa záští? v žert nám splývá! Co peklo? o tom se jen zpívá! A tancem jen by nám byl boj. Hej, Sokolové, pod křídloma nám v srdcích buší Perun sám! Lid český planoucíma rtoma Vás vítá, líbá! Zde jste doma! Jste víc než bratry, víc jste nám! 145
VE SVĚŽÍM VZDUCHU.
Leť, svěží větře! Cosi vlaje tak bujarého kolkolem! A krásná jeseň kouzlí v kraje jas po horách, jas údolem. Jak živo jest v tom vlahém chladu, jak v slunném lesku spanilo! Hoj! volno nám v tom českém sadu, jak dávno již nám nebylo. Kol čerstvou rosou se to třpytí a všecka luka zvoní v sluch, cos hybně hrá nám v žilobití, ba hýbá se ten český vzduch! Vzduch čilý jako peruť pružná svým váním chladí čela znoj, jak víra v sebe, síla mužná, jež krotí vrátký nepokoj. 146 Již prosto bázně, prosto taje v nás bezpečí se ustálo; my cítíme, že cos nám zraje a cosi v nás že uzrálo. Náš vinař těžké hrozny sklízí, náš oráč kypří k setbě lán, a zbytnou silou druhé mízy jest kmen i duch náš rozehrán. Ruch zdatné práce, ruch ten plesný již směle skosiv, nač byl čas, má radosť nové pozdní,pozdní vesny a pučí, doufá, mládne zas! I vlaje bystrý vzlet v tom vání, vzlet slavný, svatováclavský! Jest jeseň, doba požehnání, i žehná kraj náš otcovský. Jest, jak by ruka její štědrá se otvírala národu, by přečkav matná bouřná vedra, žal nejdražší svou úrodu. Neb rozbrázděn jest ostřím rádla ten tvrdě zprahlý, vzdorný luh, 147 by česká půda plodně zmladla, by plodně zmladnul český duch! Jest konečně, jak na otčinu by čekal silný, mužný věk; jsou role kypré k setbě činů – zrn zlatých z mlatu myšlének! 148
ŽÁR ČESKÝ.
Tak jako to slunce tam v prostoru, tak v srdci nám oheň žže stálý; on vzpomínky budí v něm ku vzdoru, on šlehá je z hanby a z příkoru, by studem a bolestí vzplály – – on pálí! On pálí a mučí, on bičuje nás jak požár, jenž poklid nám tráví, on pohání srdce nám v bouřlivý ráz jak pod ledem řeku, když roztává mráz, jak v popelu zkázy proud lávy – proud slávy! On prohřívá nad námi zdupaný hrob, ač hrobaři hlavami vrtí; on ztrnulou půdu kol burcuje z mdlob, až plna jest puků a života stop, ten k slunci z ní raší a drtí kru smrti. 149 Ó srší žár český z kry ledové, byť zapřel i jazyk jej sterý, on nezhasen sálá z tmy hrobové, a jako kdys bývali Čechové jich synové plni jsou věry i dcery. Byť zradili, zazdili, zakleli jej, žár český se nezalkne v lidu, to slunce v nás hárá, a děj se co děj, noc každou zas prorazí paprsků rej a nezbude po chmurném klidu ni vidu! Byť nad námi v mohylu věžitou se kupily hříchy a stesky: tu hrdosť, tu jarosť v nás ubitou, jež byla, jež bude nám záštitou, zas rozjiskří slunnými blesky žár český! Jen slunce to zlatými plápoly nás živí a budí a světí; ó střesme jho hanby již v nevoli, ať tužby a činy jak sokoli v nás cítí, že slunka jsou děti, a vzletí! 150 OBSAH.
TISÍCKRÁT1 KÉŽ JE TO PRAVDA!2 SNAD SE PTÁT? (Osvěta 1889.)4 ZA ČESKOST BUDOUCÍCH. (Osvěta 1887.)8 ZNOVA V BOJ. (Světozor 1888.)12 MY CHCEME BÝT. (Světozor 1890.)16 U VEČER SVATOVÁCLAVSKÝ. (Světozor 1888.)19 PÍSEŇ PRO DNES. (Národní listy dne 20. ledna 1886)23 ZLATÁ POHÁDKA. (K památce korunování krále Českého roku 1836. Ženské Listy 1886.)30 ČESKÉMU DÁVNOVĚKU (Zlatá Praha 1887.): I. Prabásně naše32 II. Moderní útok35 III. Z osudů písně39 IV. Dědictví41 V. Ve jménu vědy44 VI. Pěvci pěvcům50 BEZ POCHYBNOSTI. (Květy 1888.)53 K MINULOSTI. (Zlatá Praha 1888.)58 TATÍKU ŽIŽKOVI. (Osvěta 1895.)63 HOŘKÝ SMÍCH O POLITICE. (Paleček.)71 LIDU. (Národní listy 18. listopadu 1889.)74 151 ZRUŠENÍ ROBOTY. (Proslov k slavnostnímu představení v Ná- rodním divadle dne 27. září 1888.)79 NÁŠ ÚDĚL. (Světozor 1888.)82 MEČ SLAVIE. (Světozor 1886)86 LISTY LÍPY. (Kalendář paní a dívek 1889.)89 CEPY. (Květy 1886.)92 JITŘNÍ MLHY. (Zlatá Praha 1888.)94 V PROPASTI CIZOTY. (Kalendář Ústř. Matice Školské 1885.)98 VE TVÁŘ LIDSKOSTI. (O bídě lidské 1888.)102 VAN ČASU. (Květy 1889.)106 NAČ TAKÝ STESK?111 ROZPORY.114 ODVETOU. (Zlatá Praha 1895.)117 V PŘED. (Kalendář paní a dívek.)119 ZA BOŽENOU NĚMCOVOU. (Světozor 1887.)121 KOMENSKÝ. (Slavnostní proslov.)126 BUDIŽ SVĚTLO! (Osvěta 1890.)129 VE SVITU LEPŠÍ DOBY.135 VÁNOČNÍ HVĚZDA. (Světozor 1886.)137 SOKOLŮM SLOVANSKÝM. (Nár. Listy dne 28. června 1891)142 VE SVĚŽÍM VZDUCHU.146 ŽÁR ČESKÝ.149
E: ph + až; 2002 152
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vilímek, Josef Richard
(Nakladatel Jos. R. Vilímek knihkupectví - Tiskem Jos. R. Vilímka v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VI]+152

Věnování: Heyduk, Adolf
(Slavnému pěvci Adolfu Heydukovi připisuje tuto skromnou knihu v přátelství a úctě oddané autorka.)