TISÍCKRÁT.

Eliška Krásnohorská

TISÍCKRÁT.
Byť znělo tisíckrát, vždy stejně jest mi draho, vždy zní mi svátečně až v srdce taji, jak svatá přísaha, jak sladkých slibů blaho, tvé jméno, otčino, můj kraji! A byť mi tisíckrát se chvělo v každé struně, má píseň tisíckrát tě vroucně slaví; kéž tisíc andělských mám harf, by při tvém trůně zpěv zazněl nejkrasší a pravý! A kdyby tisíckrát hlas můj byl ubožší a hana s výsměchem jej provázela, jak ptáče raněné má píseň s rozkoší jen v klín tvůj, otčino, by spěla. O vždyť se nehanbím, mněť slávou jedinou: co znělo ladně kdy v mém chudém pění, to že byl vlasti dech, jenž zavál v duši mou, – vždyť zpěvu vyššího mi není! [1]