LISTY LÍPY.

LISTY LÍPY.
O lípo, lípo, slovanský ty kmene! co as to v tobě pučí od kořene, co mohutným tvým tělem as to proudí a do tvých rozepjatých ramen žene, co z hrudi tvé se do tvých větvic lije a kouzlem do haluzek tvých se loudí, že každý lístek, jak se porozvije, hned srdcem jest, jež tklivě na tvém srdci bije! V tom srdci každém, jež tvá náruč nosí, jen malá perla jako z pršky rosy, jen krůpěj lásky v každém kdyby byla, a pro každé, jež tichým šeptem prosí, bys milujíc mu přála dosti málo, jen zákmit něhy kdybys pocítila: co by pak lásky sladce hruď tvou hřálo, co blaženosti spolné v šumu tvém by válo! 89 Však v listech srdcí, kterých stotisíce se chvějí blahem, tebe celujíce, když každá žilka, jež v nich rozetkána, jest plna lásky, k tobě lnouc tím více, čím dravější chce bouře pryč je rváti; a srdcím těm, jež tak ti odevzdána, když peň tvůj každé vroucí hnutí vrátí jak dětem svojim věrným nejvěrnější máti: Ó jaký lásky svět máš přebohatý, ty lípo slávská, lásky strome svatý! Vždy o něm šeptáš; slyším krásné báje, kdy v stínu dumám u tvé mocné paty a v lidském srdci vážím lidské děje; tvá sladká vůně dýše jako z ráje, a tolik ptáčků o lásce ti pěje, až list jak srdce – srdce jako list se chvěje. Mním na kmen slávský; jak ta lípa kdysi byl bohat láskou, – zchudlý teď a lysý zří teskně, kolik srdcí jeho dětí jak listů lípy věrně na něm visí! I volá v dálku, v nivy kolem chladné: „Mí synové, kam – kam to roj váš letí? Či nejste mými? Či snad s lípy spadne list jediný kdy dříve, než až mroucí zvadne?” 90 Jak zkvetla by tvá lípa, slávský kmene, když na koruně, jež se k slunci klene, by pevně tkvěly srdcí miliony tvých dcer i synů, v lásce neproměnné! „Věř!” lípa šepce, – „miluj!” listy pějí, – květ sprchá, včely zvučí jako zvony... mé srdce bije hymnou o naději! List na lidstvu a srdce na srdci – jsme její!! 91