ZA BOŽENOU NĚMCOVOU.
Tak dlouho již, co, babičko, jsi něma,
co dopovídala’s nám pohádky,
tvůj schladlý ret co úsměvu již nemá,
ni zhaslý zrak svých jisker památky;
čtvrť století tvé čelo v spánku leží,
a na tvé lůžko bílá návěj sněží.
A kdo ty stopy v sněhu vyšlapává,
čím taje na tvém srdci jíní chlad?
O babičko, sem k tobě kráčí sláva
a vřelou slzou kropívá tě snad,
až kouzlem, zjevný zasvěcenců hledu,
květ rajský na tvém hrobě plane z ledu.
Kol tebe vše se kouzlem obestýlá,
vše divotvorno jako z pohádky;
ty’s babičkou, v níž skryta dobrá víla,
již hostí v prostřed luzné zahrádky
kol květem poesie obepjatá
tvá chýška skromná – chudoba tvá svatá.
121
I vycházíš z ní s usměvavou tváří
v les mocný, tmavý, jenžto šumně vlá,
kde v mechu stinném studánka ti září
a zpěvným šeptem vábně v sluch ti hrá;
ty poklekáš i čerpáš umnou dlaní,
a ryzí zlato, perly zdviháš na ní.
Ty vážné kmeny, útlé ratolesti,
ten les kol živne: jest to český lid,
a jeho srdcem studánka ta jesti,
v níž zázračný jest poklad jeho skryt;
tvá ruka něžná v srdce lidu sahá,
a jeho zvěsti tvá jsou kořisť drahá.
A všichni věštci, všichni mudrcové
těch bájí vykládají skvostný taj,
a jak by kouzlem – vždy zas krásy nové
v jich lesku velebí ves český kraj, –
však jedna z nich jest hádankou všech těžší,
ji po čtvrť století duch český řeší....
Toť báje krásná, jež ti v srdci kvetla
v ten věk, jenž pohádkou se býti zdál,
tak plný vzletu, síly, ohně, světla,
jenž nadšením tvé mroucí žití hřál
a duši okřídlil ti nadějemi,
když „s bohem” vzdychla’s drahé rodné zemi.
122
Toť báje čisté, velké horoucnosti,
jež plála v českých srdcí hlubinách;
toť pohádka, že slunné budoucnosti,
se dobýváme na výsostný práh
a v boji oň že neskloníme čela,
byť nám v ně zloba sterým rázem hřměla.
Toť pohádka všech sladší a všech větší,
že nad nejblažší, cizí světa vzkaz
nám slavnějším i vzdech jest v rodné řeči,
v níž každým slůvkem hřmí nám boží hlas;
své pýchy, mluvy své že nezadáme,
nechť o hruď naši světa zbroj se láme.
Toť zjevení, jež hymnou vlálo vzduchem,
když rozplynul v něj poslední tvůj dech,
i rozzvonilo srdcí všech se vzruchem
i vysvětilo hloubky duchů všech
co víra, přísaha i zvěstování,
že českosť na vždy slaví z mrtvých vstání!
Že proudem věčným bez konce se prýští
ten přehluboký pramen českosti,
ten ryzí poklad naší spásy příští,
zdroj žití, nápoj nesmrtelnosti,
a žádný mráz ni žár že nevysuší
nám posvátného toho zřídla v duši.
123
O českosť naše, studánka to skvělá
jak v štítu vlasti zářný drahokam!
Kdo chce ji zkalit? Čí to ruka smělá
rmuť v její křišťál metá, plnou plam?
O chraň ji, chraň ji, ať jí neznesvětí –
ó babičko, hřích dětí tvojich dětí!
O ponoř duchovitou, drahou ruku
v ten démantový její nebejas,
svlaž rosou z něho sprahlá ústa vnuků,
zchlaď žízeň opojnou, ať cítí zas,
že žhavým olovem jest mluva cizí –
však sladkou vláhou nám jen českosť ryzí.
Ó žehnej studánky té krůpějemi
skráň dítek zlatou, starců šediny,
ó žehnej, žehnej celou českou zemi,
měst zlaté střechy, prosté dědiny,
ó žehnej vláhou svého posvěcení
nám českosť nehynoucích pokolení.
A posvěť ženy české, matky české,
ty babičko, ty dobrá pramáti,
ať v síně hradů, ve světničky veské
věk zlatých pohádek se navrátí
a srdce tvého nejkrásnější báje
vzplá mocnou pravdou z českých luhů ráje!
124
Ať v národ slavný vzrostou naše davy,
sil načerpavše v té tvé studánce,
ať máme z českých synů Břetislavy,
zlé křivdy bijce, práva obránce!
Ať nikdy pouhou pohádkou nám není,
však pravdou zlatou naše vykoupení.
Té doby české, jejíž byla’s dcerou,
ó babičko! té doby vzkříšení
ať zlatá rosa ve budoucnosť šerou,šerou
nám perlí hvězdné spásy znameníznamení,
jak perlily se na tvých lící vrásky
tvé svaté slzy oběti a lásky.
125