PÍSEŇ PRO DNES.
Hle, mapa Čech! I blbý zrak by pojal
ten lepý útvar z umné ruky boží!
Ten celek, k sobě stvořený, by dojal
i mrhače, jenž prodejné jen zboží
zří v půdě otců dědičné, již trhá
kus po kuse, až celou bídně zmrhá.
To hrazení, jež dokola se věží,
tak věkověčné, věčně nevývratné,
jak bohů přikázání zjevno leží,
nám od věčnosti do věčnosti platné,
zde před očima nebesům i světu:
to bylo, bude! Bořte! Ono je tu!
Hle, oblasť od kyklopů obezděná;
má cimbuří jak diadém kol hlavy;
toť země na království povýšená
již přírodou, jež korunu jí staví
z hor ověnčených na nejkrasší skráně!
Žij, královno! a kraluj z vůle páně!
23
Hor svatým poutem svázány jsou spolu
lid její k ní a ona k němu těsně,
jak čarokruhem rozkoše a bolu
i v mraze běd i v štěstí růžné vesně.
Jak útulný to ráj za hor těch hrází,
ta mapa Čech! Však hle, cos na ní schází.
Neb nezříš na ní, na té české mezi
jak rozježený, vzteklý netvor civí,
jak jeho dráp juž v severu nám vězí,
dál ťal by druhý, k ráně juž se křiví
a v jih se vráží; mezi spáry těmi
se vprostřed vzpíná srdce v české zemi...
A z netvorovy tlamy udýchané
dech horký sálá, rychle, lačně chroptí
a z jícnu jeho hnus i zkáza vane,
ať slintá pěnu nebo plamen soptí;
a již se chtějí zuby jedovaté
vrýt v naše srdce, v nivy naše zlaté!
Toť zášť, ten leviatan slepý, hluchý,
toť smrtná zášť, jež v divé vášni hýří,
zášť pudů nízkých, otrávivší duchy!
Ta k činům hanby v buben chlouby víří
a ve svět vříská nadmutými měchy:
My jmenem práva – roztrhneme Čechy!
24
Ho, Čechy roztrhnouti! ve dví sápat!
Snad na trhlinu kordon – jako v moru!
Ó morem kazí paličský ten nápad
vzduch nahnilý! Kde dřímáš, bouře vzdoru?
Smí zášť, jež také dravčí heslo křičí,
tak potupně rýt v hrudi holubičí?
Co žádný Vintíř snít se neosmělil
ni Milota, ni lotr z oné luzy,
jíž k orgiím se návěj nachumelil,
by tyla v troskách bělohorské hrůzy,
co nehleslo ni nejslabšími dechy,
to ryk teď hlasný: roztrhnouti Čechy!
V nic rázem smésti korunu tu svatou,
jež tisíc let jest velkých dějin znakem!
Seč nebyl žádný lupič rukou klatou,
co neskáceno čnělo pod útlakem
i pod vítězů mstou a strašným soudem,
to chtějí splavit zbojných řečí proudem!
Co z moře slz a krve sluncem plálo
a čeho meč ni plamen nezhubily,
co nedotknuto klatbou Říma stálo
a čeho věky robství neubily,
co vzdorovalo vzdoru světa půle,
to zašachrovat chce teď zpupná zvůle!
25
Zášť prskavá, hluk drzý vetešníků,
křik lichvářů a kramářů a židů,
ten jarmareční lomoz dryjáčníků,
již cizopasně sají morek lidu,
rej cizích škrabalů a nadháněčů,
již břinkají v nás péry místo mečů!
Teď chtějí mořem inkoustové černi,
jež po ulicích stokami juž teče,
a bramarbasstvím rhetorové vtěrní
i mravní hrůzou divadelní křeče
nás zalknout, nabílení šarlatáni,
hle, pathetickou křídou malováni!
A chtějí svátosť našich idealů
i žertvám zaslíbené vykoupení,
než majestát, ten odkaz našich králů,
náš kalich, z něhož pijem na sbratření
i rovnosť, lásku, – lidství tužeb lidských
sklát nadšením svých krčem politických.
A světu líčí, tak že rovnosť velí!
Tak právo, lidskosť! Řeky slov se proudí
těch nejkrásnějších! Ale zapomněli,
i sám král židů Šalomoun jak soudí:
že krkavčím je srdce matky lživé,
jež v půli rozsápat chce děcko živé.
26
Teď víme to, jak ona pravá matka,
jíž navráceno dítko v náruč vřelou:
jen naše jest ta domovina sladká!
Z ruk falešných my vyrveme ji celou,
a žádní v světě kejklíři ni vrazi
nám práva k vlasti v půli nepřerazí!
Zášť nepošine cizoty nám v kraje,
zášť hradeb, jež nám bůh dal, nerozpráší,
zášť kletá, nechť si na titana hraje,
zášť přece hor, jak naše, nepřenáší
a cizí potopy k nám nepřevalí,
by rvala břeh a žraloci nás drali.
Až tomu valu, za nímž světa klatby
nám, jonákům, již věky marně hrozí,
tu náš je svět, a v kruhu naší hradby
jsou hodni poct jen staří čeští bozi,
a pod mezníky ony věčně svaté
kdo vbodá rýč, sám bůh mu rozum mate.
Mez jediná to, kterou chceme znáti,
však v srdci vlasti žádné meze není!
Kdo’s pravý syn, hleď – jediná tu máti
všem dětem v ústa tiskne políbení,
všem v duši hvězdu, v skráně růži sází
a v srdce lásku bez mezí a hrází!
27
Tak známe ji, tu královskou a jarou
vlasť našich Karlů, našich Poděbradů,
i korunu tu převelebně starou
i mez tu srostlou z horstva lepých řadů,
v nichž každá hora obřím drahokamem –
a každá oltář v chrámě božstva samém!
I bude nosit diadém svůj zlatý,
nechť vy jste trním, jenž ji pod ním bodá,
i budou mezí tou dva kmeny spjaty,
nechť vy jste hadem, jenž nám prsa hlodá,
my kalich trýzně vypijem až ke dnu,
však známe věčně, věčně vlasť jen jednu!
Jsme Laokoon, – však v objetí tak děsném
my s vámi jak ten mramor vytrváme;
my z horších muk jsme vstali v ruchu plesném,
jen koruny ať zášť nám nerozláme!
Jsme tuhý lid, nás nic juž neubije:
lid bude žít, – jen koruna ať žije!
Nuž hlásejte svá hesla bez příkladu!
Vy chtějte roztětí, – my lék a pásku,
my svornou věrnosť, občanství, – vy zradu,
vy svár a zášť, – my jednotu a lásku.
Vždyť v kraji tom, jenž oboje nás zrodil,
co kdy tu svatého, to náš je podíl!
28
Však přijdou dnové, kdy se vyburácí
spor Babelu a národy se spojí
svou silou k bohatýrské lidstva práci,
a dioskuři vzejdou na orloji
i nám i vám; čas, jenž své stvůry ničí,
zášť, obra, v mrtvolu sklá trpasličí.
A do těch dnů, v něž Duch nás věřit učí,
dost žáru v srdci, dosti žuly v skráni,
dost v krvi soli, dosti v těle žluči,
dost bouře v ňadrech máme k odolání,
a Perun dá, že Němec nezvítězí
nad českou korunou a českou mezí.
20.1.1886
29