TATÍKU ŽIŽKOVI.
I.
I.
Jak Mojžíš Čechů, Žižko náš,
jsi lid svůj rozplamenil,
by zákon boží sebe dráž
si vykoupil a cenil.
By za svobodu, za lidské
své povstal důstojenství,
se zbavil hanby egyptské
a vyšel z porobenství.
By za posvátnou přípověď
dnů volnějších a jasných
dal staré bydlo za oběť
i s vnadou hrnců masných.
A k moři, v nočním svitu hvězd,
lid vedl’s přetajemně
63
i děl’s, že za tím mořem jest
proň zaslíbená země.
Ty kynul’s vodám bouřlivým,
ty rozstouply se stranou,
i kráčel’s mužně s lidem svým
tou cestou neslýchanou.
A když pak jitro vyslalo
z chmur nočních svity prvé,
to moře rudě sálalo,
vy šli jste mořem krve!
Vám Egypťané v zápětí
se řítili tam směle
v hon za uniklou obětí,
sám Farao v jich čele.
V tom rudém moři hlubokém,
jež čnělo jak dvě stěny,
tvé zástupy krok za krokem
vrah stíhal rozkacený.
Dál, dále, divné síly pln
jsi razil průlom stezky
a vyvedl jsi z rudých vln
svůj lid – ves národ český.
64
Zda vidíš z moře hrnout se
svých Čechů miliony?
Jen zapomnělo zamknout se
a spolknout faraony.
II.
II.
Jak Herkul, Žižko, bojoval’s,
když svět chtěl naší zhoubě!
Ty jádro Čechů zachoval’s;
proč? že prý k naší chloubě!
Tak si to díme, titěrní,
a věříme to maně,
čím hůř svým dějům nevěrní,
tím ješitnější na ně.
Nám zdá se, že’s se proto bil
a nedal Čechy ubit,
bys marnost naši zvelebil
a dal nám čím se chlubit.
Nám zdá se, že jsme proto jen
své velké děje měli,
by leskem jejich vystrojen
se skvěl vnuk ošumělý.
65
Vždyť bez toho je na odiv
jen nosí pro parádu,
kdo nemá „více” jaktě živ:
ni erbu ani řádu.
III.
III.
Tvé činy, Žižko nezlomný,
ty slavný slepý reku,
jsou památné, jest ohromný
tvůj odkaz řadě věků.
Tvé jméno slavně hlaholí
z úst kmetu jako dítku –
a přec, ač mě to zabolí,
přec pro tebe mám výtku.
Ach výtku zlou, však patřičnou,
a nic jí nezlahodí:
že se slepotou dědičnou
nám vůdcové se rodí.
Ba vlčí mlhy trampota
se rozplazila v národ:
my věříme, že slepota
jest velikosti zárod.
66
Ach, slavný slepče! myslíme,
že duch tvůj k nám se vrací,
když vůdci, jímž se svěříme,
jsou aspoň krátkozrací.
Nám zdá se zdařen po tobě,
kdo slep jest okem jedním,
však oslepne-li na obě,
tož poklekáme před ním.
A kdo je slep, až klopýtá,
slep jako slepá myška,
aj, toho jásot přivítá:
Hle vůdce, nový Žižka!
Ba od těch dob, co v hrobě spíš,
jsme řadu nepřehlednou
těch slepých vůdců měli již,
však Žižku – ani jednou.
IV.
IV.
Zrak v dávný čas když upínám,
zřím obraz velkolepý.
Kdys přemohutný proti nám
vstal obr – Osud slepý.
67
Byl mezi světa národy
náš český hlouček malý,
však obrovými návody
se spousty na nás hnaly.
Že jasně zřel a vroucně chtěl
náš národ světlo s výše,
tož slepý Osud hněvem vřel,
ten tyran z temna říše.
Jak hrozné božstvo z podsvětí
vzpjal zbraň a svou nedotečnou,
kříž v ruce, na rtu prokletí
a v očích noc měl věčnou.
Šel s půlí světa, příšeren,
svou silou neskonalý,
a zem i nebe veškeren
svůj majestát mu dali.
K nám všemocný spěl velikán
a moře vojů za ním;
jak hlouček, spoustou obmykán,
by odolal jich zbraním?
Kol skřehotali havrani
a vyli lační chrti;
68
ach, český hlouček ve zbrani –
ten zdál se lupem smrti.
Však hle, již obru slepci vstříc
stál druhý obr slepý:
Jan Žižka bil zlý Osud v líc –
a vojska bily cepy.
Tím obrovitým zápolem
dvou slepých velikánů
hřměl do Evropy kolkolem
den soudný z českých lánů.
Až obr obra porazil,
lví srdce Osud zhnětlo,
Čech slepý nad tmou zvítězil –
a zvítězilo světlo!
Toť Žižkův čin. K těm dějinám
se srdce žárně vznáší.
Dnes nový útok proti nám
zas cizí spousty páší.
Co kyne nám, když znova dnes
nás obr Osud svírá
a slepota jak zhoubný děs
zrak Čechů obestírá?
69
Kéž cítíme, že český rod
se též jak obr zvedá,
že sklátit ve zmar, do temnot
zlým Osudem se nedá!
S ním že se silní, nezdolní,
kdo s koho potýkáme,
až naše strasť se uvolní,
až útisk náš se zláme!
Slep jest-li Čech, ať slep je tak
jak Žižka, vítěz český!
Plaň vůle výš než orlí zrak –
a činy budou blesky!
70