LISTY LÍPY.
O lípo, lípo, slovanský ty kmene!
co as to v tobě pučí od kořene,
co mohutným tvým tělem as to proudí
a do tvých rozepjatých ramen žene,
co z hrudi tvé se do tvých větvic lije
a kouzlem do haluzek tvých se loudí,
že každý lístek, jak se porozvije,
hned srdcem jest, jež tklivě na tvém srdci bije!
V tom srdci každém, jež tvá náruč nosí,
jen malá perla jako z pršky rosy,
jen krůpěj lásky v každém kdyby byla,
a pro každé, jež tichým šeptem prosí,
bys milujíc mu přála dosti málo,
jen zákmit něhy kdybys pocítila:
co by pak lásky sladce hruď tvou hřálo,
co blaženosti spolné v šumu tvém by válo!
89
Však v listech srdcí, kterých stotisíce
se chvějí blahem, tebe celujíce,
když každá žilka, jež v nich rozetkána,
jest plna lásky, k tobě lnouc tím více,
čím dravější chce bouře pryč je rváti;
a srdcím těm, jež tak ti odevzdána,
když peň tvůj každé vroucí hnutí vrátí
jak dětem svojim věrným nejvěrnější máti:
Ó jaký lásky svět máš přebohatý,
ty lípo slávská, lásky strome svatý!
Vždy o něm šeptáš; slyším krásné báje,
kdy v stínu dumám u tvé mocné paty
a v lidském srdci vážím lidské děje;
tvá sladká vůně dýše jako z ráje,
a tolik ptáčků o lásce ti pěje,
až list jak srdce – srdce jako list se chvěje.
Mním na kmen slávský; jak ta lípa kdysi
byl bohat láskou, – zchudlý teď a lysý
zří teskně, kolik srdcí jeho dětí
jak listů lípy věrně na něm visí!
I volá v dálku, v nivy kolem chladné:
„Mí synové, kam – kam to roj váš letí?
Či nejste mými? Či snad s lípy spadne
list jediný kdy dříve, než až mroucí zvadne?”
90
Jak zkvetla by tvá lípa, slávský kmene,
když na koruně, jež se k slunci klene,
by pevně tkvěly srdcí miliony
tvých dcer i synů, v lásce neproměnné!
„Věř!” lípa šepce, – „miluj!” listy pějí, –
květ sprchá, včely zvučí jako zvony...
mé srdce bije hymnou o naději!
List na lidstvu a srdce na srdci – jsme její!!
91