ZLATÁ POHÁDKA.
K památce korunování krále českého r. 1836.
„Byl jednou král”... I tichne každý dech
a každé srdce svátečně se ladí,
všech oči tkvějí na jediných rtech
a divy tuší posluchači mladí;
jich duše v pohádky té lesku vzňatém
zří krále v převelebné postavě,
an sedí na svých otců trůně zlatém
a s korunou jich svatou na hlavě
jak božsky lepý obraz majestátu,
moc, pravda, moudrosť, sláva vtělená!
Jak slunné požehnání plápolá tu!
Jak štěstím kypí země blažená!
To pravdou bylo v našem českém ráji,
kde stál kdys otný stolec Libušin!
Kdy znova děje skouzlí nám tu báji,
tu pohádku tak luznou v pravdu, v čin?
30
Kdy uzříš, země naše! v nové kráse
zář koruny plát nad posvátnou lbí,
jak bleskotná co slunce pozvedá se
při bouři zvonů, vichru korouhví?
Kdy matko – matko Vlasti! jež svým dětem
tu drahou vypravuješ báchoru,
kdy holdem uctíš před žasnoucím světem
svou korunu, lva na svém praporu?
Proud vážných dum nám šumí nad skráněmi
a půlstoletou slaví památku...
Dej, slávo příští, prožit české zemi
zas královskou tu zlatou pohádku!
31