ČESKÉMU DÁVNOVĚKU.

Eliška Krásnohorská

ČESKÉMU DÁVNOVĚKU.
I. PRABÁSNĚ NAŠE.
Vy šedé listy, obemšené plísní jak staré duby, obři osiřelí, ó jaký ve vás kvil i jásot písní, jež lepší Češi pěli! Vy listy spadlé s báječného stromu, s té naší lípy, kvetší v sadě růží, ó jaký ve vás mocný hlahol hromu, – tak hřměli jiní muži! Vy listy hnané matným vichrem věků, k nám doletěvší v sterých nebezpečích, jak zvučí ve vás tepot zbraní reků a srdcí – srdcí větších! Jak dýší ve vás čisté věštby děví a svatohájů šumy tajůplné, 32 kde duše ptáčkem zpívá mezi dřevy, však vrahům – vrahům klne! Co mocná vůně z pralesního šera, jež nad propastmi dob k nám převanula, z vás bije síla, pyšných otců dcera, nás v čela ustrnulá! Z vás volnosť kroky železnými zvoní, když obchází a bdí a zhoubcům brání; v tom zvuku, jenž se v naši mdlobu roní, což jest v něm požehnání! Což jest v něm divů pro náš klopot chabý, kde týl se shýbá v těžké jarmo strachu, kdy děs nám drápy vtíná v srdce babí a pláč náš plyne v prachu! Což jest v něm kouzla! Vše to zdá se bájí, neb minulosť to nade báje krasší, kdy výsosť lidská žila v zemském ráji a volnosť – v zemi naší! O listy vetché, což jest ve vás jara, co nesmrtelné síly, ó co blaha! Kdež ona divotvorná kniha stará, z níž vy jste stopa drahá? 33 Vy listy zpěvné, kdež jest vesna ona, jež vyzpívala souzvuk váš tak vřelý? Kdež jest, vy listy, stolistka ta vonná, z níž vy jste opršely? Kde božské slunce, které vaše blesky tak roznítilo, slunce cti a práva? A kde váš pěvec – junný pravěk český, kde chrabrá jeho sláva? Vše dávno zašlo, jenom paměť zbyla, však i tu paměť mrazný nevděk stírá, by k svatým stopám těm se vytratila i poslední již víra! A přec, vy listy po věk nezaváté ni vichřicí ni proudem dravé vody, sto věků věčně krásny přetrváte i steré české rody! Z vás po věk nám i jim, vy listy svaté, jež neviditelná již ruka píše, duch víry na oltáři otců vzňaté, duch víry v sebe dýše! Sto věků bude praduch domoviny z vás, srdcí otců ryzí, zlaté zlomky, 34 svou věčnou vesnou blažit české syny i pozdní prapotomky! Neb přes hradbu všech věků, zášť kde kletá nám k slávě otců zavalila brány, vy vzkazy z ráje, přes bojiště světa nám do srdcí jste psány. II. Moderní útok.
Jak víří útok! jiskří meč a řinčí náraz hbitých kopí. Kdož nepřítelem? s kým to seč? v čí krvi se to pole topí? To nehřmí Slavoj, Heřmanov, ni Výhoň, žádný z dávných reků, toť na tebe jest krutý lov, ó štvaný, český starověku! Toť modních Čechů tažení, jež vybroušenou vědy zbraní ti zapřísáhlo zničení, by stín tvůj nezbyl stínem ani! 35 Ty nejsi ničím pro těch voj, jimž k úsměchu tvá zpěvná sláva, ten dav, jenž hlásá svatý boj, když pomníky tvé rozkopává. Ty nejsi pro ten divný rod, jímž hany korouhev se vznesla, v prach mohyl tvých kdy vetkla hrot s „Ne” záporným, s „Ne!” místo hesla. Ne! pro jich přerodilý cit jsou fraškou tvoje památníky; jich duch je cizí slávou syt, – tys nebyl pro ty podkopníky! Tys nebyl! Ne, tak nežili a naválčilineválčili muži tvoji, tak nikdy Němců nebili, tak vzdorni, volni a tak svoji! Ne! V Libušiných šerých dnech si nemohli tak směšně stýskat, žeť nechvalno, by hrubý Čech chtěl v jemných Němcech pravdu iskať. Tak nekypěla naše krev, jež známa nám svým klidným chladem; 36 tak nikdy nezněl český zpěv, by mocně hýbal Vyšehradem. Ne, taký zápal, taký žár, jímž Záboj dýše, naším není! Věc jediná jen: bratří svár jest pravdy věrné zpodobení. Však ono lnutí k otčině, ten duch tak vroucí, – lež to schválná! Tak velebně, tak hrdinně nám neplá dějin zoře dálná. Tuť příliš velký každý rys, tuť příliš mužné citu blesky; ne! obojí ten rukopis jest příliš lepý, by byl český! Ty paže srostlé se zbrojí a k cizotě ten odpor žhavý – – ne! rukopis ten obojí jest příliš český, by byl pravý! Tu nikde z jména vlasti smích, tu nikde pohrdání svými, tu nikde sebebijčí hřích, – a to že nejsou plané dýmy? 37 Tu spolné lásky silný zjev, tu Čechu Čech jest nad vše dražším – – ne! nemožný ten, smělý zpěv nám příliš přeje, by byl naším! Tak vroucně, cele, bez mezí Čech Čechem nebyl v žádné době! Ať podléhá, ať vítězí, on cizím vzdá se ku porobě... Jsme v srdcích příliš otroky a vrahům chceme sloužit krotce, – nuž bijme staré proroky, již svobodné nám líčí otce! Tím volným duchem prozrazen jest klam, jenž veršotepcem zroben; ten národ, jak tam zobrazen, jest nám až děsno nepodoben... A nesmí, nesmí pravdou být, co z oněch zpěvů řve nám k duši, – toť starý lev! Sem rychle štít, ať našich slabin nerozkruší! Sem štít, ať skryje na čelech nám známky hanbou vypálené, 38 že není Čech, čím býval Čech! Hoj! na lví stín ať útok žene! – Tak zdá se mi, té vypravy že slyším tajná vříti hesla, – ač žádná ústa ze vřavy tak bez hledí jich nepronesla. III. Z osudů písně.
Když zlato, stříbro řekami nám teklo jak med a mléko v Kanaanu, kdo tušil v onom ráji příští peklo, poušť, proudem krve prorvánu? Když slýchávaly naše temné bory vláť zpěvů buran vítězný, kdo tušil němou hrůzu Bílé hory a v hanbu pád náš bezmezný? Když mramor lbí a blesky jejich mozků kdys českou duši hostily, kdo tušil zhnětené to plémě z vosku, jež naši dnové zdědili? 39 A milec bohů, dítě matky kněžky, syn rekův, dávný český jun, když na klín zvedl otcův štít si těžký a obepjal jej něhou strun: Když rukou zvyklou pádné kolbě dřevce i srdcem pevným jak ten štít, jak slýchal hráti vážné, šedé pěvce, se jal v ty struny luzně bít: Když to, co slýchal ve svatyni lesů zníť z věštců tajůplných úst, k těm strunám vyřknul v mocném duše plesu a slovům svým dal v píseň růst: Když věštba starců z junácké té hrudi co mladé slunce létla v dál a plamen, který mrtvé k žití budí, se z také písně rozeplál: Ó kdo to tušil, že, až pozdní dobou té písně zavlá jarní vzlet, zde stihne duchy zkřehlé takovou mdlobou, by ledem zůstal jejich led? Že také písni výsměch pozahude svůj mrazný pozdrav havraní? 40 Vnuk že se vlastním dědům rouhať bude a samu slávu pohaní? Ó netušili Zábojové vroucí, až jejich zpěv nám zašumí, že mohou živá, česká srdce tlouci, jež mrtvě neporozumí! A přec, vy pěvci a vy hrdinové, jichž mizí v báj už rod i ráz, vy světlí, vznešení co paprskové, jakž chabý stín by pojal vás? Vždy k hlasům geniů se najdou hluší, i slepých najde slunce žeh, a neoživne každá hlína duší, když na ni zaplá božský dech. IV. Dědictví.
Nechť sebe širší moře dob nás od vás, praotcové, dělí, nechť mezi námi zeje hrob, kde mrtev dlel již národ celý; 41 nechť za námi se roztrhliny tmějí, kde na dně hanba, hřích a prokletí, kde zhlcen živý pramen pamětí a přerván svazek s minulosti ději: Nechť duchu, jenž nám vévodil, nechť svobodě a vzletu síly se dnešní dav tak odrodil, že k porobě se mrzce chýlí: přec nejsme všichni jen té hanby syny, jen hrobu dědici a trhlin těch, ó ještě není prokletím nás všech být zrozeni jen z úpadu a viny. Jest nás tu hrstka dosavad, jež k vám, jen přímo k vám se hlásí, vy rekové; jest nás tu řad, jimž odkaz váš je slibem spásy. Jest nás tu zástup, kteří v tepnách cítí svých vlastních dosud vaši chrabrou krev, jimž v duši žije báječný váš zjev, již jsou i chtějí s vámi jedno býti! Jest nás tu nerozborná hráz, již vaší síly základ nese! Jest nás tu národ, který vás ni vašich ctností nezřekne se! 42 Nechť „nevěřím!” co v přelud ve vás hřímá, vy sladkou jste a lepou jsoucností! Jak nevěřit, když vaší vroucností se po stoletích srdce naše vznímá? Jak nevěřit, když vlastní hruď jest ozvěn vašich citů plna, když očišťuje všecku rmuť v ní vaší ryzí krve vlna? Co svoji k svým, vy vzory velké, prosté, v kom české teplo neuhaslo v mráz, k vám lneme mocně! Požehnejte nás, ať kořen váš nám v prsou tkví a roste! A jediný buď důkaz dán, že nejsou bájí vaše děje, že pravdou jest a nevylhán ten zpěv, jenž vaši slávu pěje! Ó vztyčme se v tom nevěřícím věku tak mužným čelem, vůlí nadšenou, by nám i světu září plamennou vzplál pravdy jas, že synové jsme reků! Ať jako nesmírnosti tmou když slunný kotouč ohněm šlehne, zvěsť vítěznou a nezvratnou vznět našich činů v duchy vžehne, 43 zvěsť, že se slavných otců podobenství v nás znovu zrodilo, v jich dědicích, a tak se zjeví v črtách zářících náš rodokmen i staré pokrevenství! A syn-li bude rekem jmín, zdaž otcům třeba více svědků? Již sejmi vlastní charý stín ó lide, se svých jasných předků, ať chabou víru, pokleslou a chudou, zas paprsky té zvěsti povznesou, že byli Češi, jací ještě jsou, a jací bývali, že jsou i budou! V. Ve jménu vědy.
Česť budiž vědě, která slunným zrakem skvost pravdy zbádá, skrytý báje brakem, a v konci světů, v temnu beze hrází zří ještě hvězdu, jež tam světle vzchází! Česť vědě, z jejíž ruky požehnané nám v rozjitřené rány balsám kane 44 a naší mdlobě pevná berla kyne, a naší síle světlo v dráhy stinné. Ať vztyčí věda bohorovnou skráni, když lepou září svého pousmání rej děsných mátoh s tváře země stírá a stvůry tmy v jich niveč rozebírá. Ať zvýší věda korunou své témě, když z robství osvobodí padlé plémě a k trůnu svému sloučí srdce vroucná, jež blahu lidstva bijí do budoucna! Ať božsky věda na oltáři prodlí, ať k ní, jen k ní se národové modlí, když věštba její nejvýš k dobru vzplane a splní tužby jejich svrchované! Jí v česť a v oběť duchů žár ať hoří! Ať vládne věda světem, jejžto tvoří, tím světem pravé, blahé, lidské výše, a věčností ať jesti její říše! Ať její žezlo velí všemumíru, vše v její zákon jedinou měj víru, když zjevením, jež její sudba hlásá, jest pravdy triumf, jediná ta spása! 45 Vždyť poznání – toť lepá, blahá síla, a tvůrčí zázraky jsou jeho díla; vždyť z trosky sloupu, jenž se v trávě bělí, moc vědění nám vztyčí chrám zas celý! A z děsné, věkům uzamčené hrobky, již navrcholil žhavý popel sopky, svým rýčem památníky krásy zvedá a paměť zašlé slávy křísí věda. Česť vědě, která z hrůzy skamenělé – ó z palčivějších sopek vyvrhele ne mrtvé trosky zpět jen vyprostila, však v nich i srdce, jež v tom hrobě žila! To královská, to božská byla věda, jež pochodní svou prožhla mračna šedá kraj minulosti halící nám smutkem! „Buď světlo” děla, – slovo bylo skutkem! Zář majestátu plála s jejích skrání a vítězilo pravdy požehnání, když zvěstovala velebnými slovy z dob slavných odkaz otců sirotkovi! Žár vdechla srdcím, zchladlým bez vědomí, jich mdlobě sílu, jíž nic neoblomí, 46 a v paměť ztuhlou vryla předků děje jak ve mramor, kde nic jich nerozvěje! Toť věda tvůrčí, pýchy duchů hodná! Vlasť hanbou pokrytá a nesvobodná z črt jejích četla bývalou svou slávu a střásla prach se svého zlatohávu. I vstala vědoma si svého práva! Česť pravdě, která křivdy překonává a čela volně přímí, pouta drtí a radosť žití vzbouzí z hrůzy smrti! Však hanba lžimudrctví, které zpupně náš kročej sráží s dobytého stupně, v prach pokoření, v popel zahynutí skráň místo v zoři zvrátiti nás nutí! To není věda – vítr, jenž by zhasil žár vyšší, jejž si národ vyzápasil, a násilně jenž znova v trosky kácí chrám úcty k sobě po stoleté práci. Toť pitvora jen vědy, co se šklebí: Jste věčně bídní, – volejte si k nebi! Co zdědili jste, není zlato ryzí; co zlatem jesti, poklady jsou cizí. 47 To není věda, která „dolů!” křičí a vše, co z nadšenosti vzrostlo, ničí, v líc idealů kladivo své zvedá, – to není věda, však toť leda – běda! Ne, pravdo čistá! tvojí setbou není zmar vzletu národů, jich ochuzení, jich statků nejdražších se odříkání a krví vlastních srdcí pohrdání! Ne, vědo vážná, božstvo myšlénkové! v smích pošklebný se nekřiví tví rtové, tvá ruka nerozbíjí vášně chvatem, co vzneslo národ v horování svatém! Tvé oko zkoumá dlouho, ruka váhá, a troskami-li pokryta tvá dráha, tím hlubším zvukem z velebné tvé hrudi zní svatá lidskosť, jež tě k cíli pudí! A není cíle vyššího ti dáno, než vésti bludné z temna v spasné ráno a padlé k výši, ku volnosti roby, a všechny k blahu, k dobru z muk a zloby. A lidskosti-li koruna ta lepá ti neplá s čela, ruka tvá-li tepá 48 jak hříčkou vůkol v bořivém svém díle: pak ani nepoznalas vědy cíle! Cest k němu neznáš, nedosáhneš k němu – ni k jejím stopám, k řízy její lemu! A marná chlouba jsou tvých zraků blesky, jež bodáš v našich dějin zlaté desky. A zhoubná vřava jsou tvých vzdorů hromy, když zapaluješ svatohájů stromy nám nad hlavami v říši dávných bájí, a reky, věštce směšnou zoveš lájí. Tak bohy, pěvce dobré i zlé běsy v kal metáš jako veteš v divé směsi a jedva lživým přetváříš se želem... Ó lživědo, tys sopky vyvrhelem! Ty’s živlem zkázy, žeřavou jsi lávou, jež nad pohřbenou naší starou slávou v kru stydne potupy a zapomnění, – ty nejsi vědou, bujné pustošení! Snah pravých cílem národů je štěstí! Ó není věda zdrcující pěstí, jež povždy znova ranou a zas hanou nám svátosť ruší, stokrát požehanou. 49 Ať přísným poznáním se rány léčí; však takou, lživědo, nám jevíš péči, že v naše žhoucí rány – jménem pytvy – nůž smrtný vrážíš, – zrado, hrůzo bitvy. VI. Pěvci pěvcům.
V sbor snesme lyry své a spojme hlasů lad i vzněťme srdcí sladké taje, my, pěvci jara kras i hvězd i dívčích vnad i slávy svého kraje! Ať z vavřínů máš trůn, ať lístek jediný, ať jenom kvítek z ruky děví, vzdej, lásky slavíku, vzdej, orle hrdinný, číms věnčen za své zpěvy. A všecky trofeje, všech písní slasť i vzlet, své poesie křídla chvělá, vše složme k nohám jim, v jich kroků slavný sled, a všichni skloňme čela! J mJim, varyt geniům, jichž jména kryje stín, jichž písně věčná záře zdobí, 50 ó přísahejme česť jim slavně na vavřín a na neznámé hroby! Jim, pěvcům rekovným, jichž písní lahoda zní přes bouř věků děsnozvukou, jimž tepny dávného, jak býval, národa, v strun zlatých rázem tlukou. Jim, českým Zábojům zpěv náš se v pozdrav nes, však v této písni našich duší též srdce národa, jak plá i bouří dnes, ať v paměť věků buší! Jim, poslům žehnaným, jež zlatý dávnověk nám se svým zvěstováním ssýlá, zní sborem nadšeným náš, pěvci! hlasný vděk, v něm Čechů žár a síla! Jim, věštcům svobodným, jichž píseň čarovná hřmí mužnou hloubkou cti a práva, kdo z malých potomků – kdo z nás se vyrovná? Jeť jediná jich sláva! A není v jediném z nás pěvců pýchy té, by nekořil se jejich výši; všech plesné výkřiky jich slávě odkryté jen zbožný obdiv dýší. 51 Nám pěvcům od bohů jest dáno zjevení o jejich bytí pravdě krásné, jí ve tvář proniká pud božský – nadšení – skrz tajů roucho řásné. Byť někdy srdcí lad nám ledný tříštil mráz a různosť dělila je vzdorná, vstříc drahým pěvcům těm vzruch jeden pojí nás, a jedna víra svorná. A v jedné pokoře své věnce skláníme před velkostí jich lepých zjevů, a s jednou posvátnou jich láskou hájíme a v jednom svatém hněvu. Když vášně démonů v nás brojí vzkypělé, stesk Zábojův nám zavlá k duši, – i kleknem objati, jak klečí andělé, když blízkosť boha tuší. 52

Kniha Na živé struně (1895)
Autor Eliška Krásnohorská