K MINULOSTI.

Eliška Krásnohorská

Ne, deskou hrobní není dějin deska! Ty’s, minulosti, víc než smrtí dob; jsi víc než upomínkou, slávo česká, nechť v sutinách zdědil padlý rob. Jsi víc než smutnou žebrákovou pýchou, an v posměch starý erb mu údělem! V prach rozdrobeny, s dávno stlelou míchou jste, kosti otců! víc než popelem. Jsi víc než zvěstí, hlase dávno němý, jenž vítězně kdys hlásal pravdy boj: ty’s poslem žití národu i zemi, tys život sám, tys budoucnosti zdroj! Tvůj, minulosti! plápol věčně skvělý, to dějin českých jádro plamenné, žár kostnický, jímž prošel národ celý jak héros pravdy, ohněm zkoušené; Blesk očistný, jenž titanskými třasy chrám svatokupců projel z českých niv: to dědictvíjen to nás přece spasí, soud věkův určil-li nám spásy div. Erb kalicha, ten dějin důkaz pravý, že v šlechtě národů náš pořad jest, ten jediný nám zvedá skleslé hlavy a v hrudi vzněcuje nám plamenčesť. A kdyby národ bojovníků světla svou krví nebyl erb nám zpečetil, a kdyby jeho vzor jak žhavá metla nás nehnal v před a v boj nás nesvětil: Nám hanba hanbou neslula by ani, v nás víru slepou měl by zhoubců soud, že rodem nízcí, v nízkosť povolaní se marně vydíráme z robských pout. My bychom s čelem svislým v hrubém trudu jim věřili, že v nich jen světla zdroj v nás však se rodí temný výpar bludů, – jich že jest ducha žeň, – náš potu znoj. Jich světlošlehnouc z hlavy nebo z hlavně by svatou hrůzou omráčilo nás, svých předků bychom odřekli se slavně a ctí svou zvali cizí znak i ráz. Nám v zoufalé by pokoře se zdálo, že bídnou přítěží jsme v lidstva vzlet, že k ducha výbojům v nás ducha málo, a zavrhnout nás že je v právu svět. My bychom strachem neodvážili se svých zkusit sil, v něž nikdo nevěří, a s tupým helotstvím by v každém ryse Čech sklopil tvář i zavřel příměří. Nás nebodal by osten pýchy vzdorné, nás nepálil by uhel svědomí; my ždáli bychom v oddanosti svorné, rána poslední nás ochromí. Však nelze! Za námi plá nebe rudé, hleodlesk před námi se obráží! Co bylo, vládne onomu, co bude, a chrabrosť ducha věky prozáří! Týž národ, jenž tak ohnivými rysy se zapsal na lidského ducha štít, ten není pohřben v chlubné letopisy; ten ve svých vnucích ohnivě chce žít! A vědomí, že našimi jsou otci ty stotisíce reků myšlénky, to burcuje nás jako požár v noci, jenž v dálku metá náhlé plaménky. To vědomí, že dědici jsme tvými, ty, minulosti velkých zápasů, nás hájí nízkosti, v nás pýchu přímí a v hruď nám hřímá plnou ohlasů. Nám, pod korunou ducha narozeným, hlas krve mocně velí, sebe ctít, i nechtějícím, chabým, potupeným nám vrodil příkaz: v zápas ducha jít! Pud silnější než vlastní vůle naše nás chrání hanebného klesnutí! Nechť sobě samým divíme se plaše, nás výsosť předků k výši přinutí. Nechť v odkaz velký nevěříme sami, hlas přírody však neselže si v nás a neúprosně světlem, výšinami nás chvátí k pravdě po života hráz! My cítíme ten ortel svého rodu: nám jesti v prvním šiku lidstva stát, zřít smrti v líc a bít se za svobodu a za ni svoje vše i sebe dát. Nechť zříme pak snad budoucnosť se kácet, a Lipany se skončí zápas ten: nám usouzeno jím se prokrvácet snad v čestný pádjen žít ne hanbě v plen! Nám zamezili mrtví, bychom šťastni při plných hrncích byli v otroctví; nechť bychom nerděli se hanbou vlastní: my stydíme se před svých předků ctí.

Patří do shluku

národ, volnost, prapor, vítězství, český, vlast, svoboda, dějiny, heslo, bojovník

56. báseň z celkových 1358

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. PAMÁTCE ŽIŽKOVĚ (Bohdan Kaminský)
  2. Děti mučedníků. (Jan Pelíšek)
  3. ZAPOMENUTÁ HLÍDKA (Xaver Dvořák)
  4. Proslov k slavnosti svatojanské l. P. 1868 (Emanuel Züngel)
  5. ČESKÝM SEDLÁKŮM (Xaver Dvořák)
  6. NA PRAHU. (Václav Jaromír Picek)
  7. Památce Mistra Jana Husa. (Bohuslav Květ)
  8. Kostnický Abel. (Jan Pelíšek)
  9. Píseň o haleně. (Augustin Eugen Mužík)
  10. DVĚ BÁSNĚ POLITICKÉ. (Bohdan Kaminský)