Ne, deskou hrobní není dějin deska!
Ty’s, minulosti, víc než smrtí dob;
jsi víc než upomínkou, slávo česká,
nechť v sutinách tě zdědil padlý rob.
Jsi víc než smutnou žebrákovou pýchou,
an v posměch starý erb mu údělem!
V prach rozdrobeny, s dávno stlelou míchou
jste, kosti otců! víc než popelem.
Jsi víc než zvěstí, hlase dávno němý,
jenž vítězně kdys hlásal pravdy boj:
ty’s poslem žití národu i zemi,
tys život sám, tys budoucnosti zdroj!
Tvůj, minulosti! plápol věčně skvělý,
to dějin českých jádro plamenné,
žár kostnický, jímž prošel národ celý
jak héros pravdy, ohněm zkoušené;
Blesk očistný, jenž titanskými třasy
chrám svatokupců projel z českých niv:
to dědictví – jen to nás přece spasí,
soud věkův určil-li nám spásy div.
Erb kalicha, ten dějin důkaz pravý,
že v šlechtě národů náš pořad jest,
ten jediný nám zvedá skleslé hlavy
a v hrudi vzněcuje nám plamen – česť.
A kdyby národ bojovníků světla
svou krví nebyl erb nám zpečetil,
a kdyby jeho vzor jak žhavá metla
nás nehnal v před a v boj nás nesvětil:
Nám hanba hanbou neslula by ani,
v nás víru slepou měl by zhoubců soud,
že rodem nízcí, v nízkosť povolaní
se marně vydíráme z robských pout.
My bychom s čelem svislým v hrubém trudu
jim věřili, že v nich jen světla zdroj –
v nás však se rodí temný výpar bludů, –
jich že jest ducha žeň, – náš potu znoj.
Jich světlo – šlehnouc z hlavy nebo z hlavně –
by svatou hrůzou omráčilo nás,
svých předků bychom odřekli se slavně
a ctí svou zvali cizí znak i ráz.
Nám v zoufalé by pokoře se zdálo,
že bídnou přítěží jsme v lidstva vzlet,
že k ducha výbojům v nás ducha málo,
a zavrhnout nás že je v právu svět.
My bychom strachem neodvážili se
svých zkusit sil, v něž nikdo nevěří,
a s tupým helotstvím by v každém ryse
Čech sklopil tvář i zavřel příměří.
Nás nebodal by osten pýchy vzdorné,
nás nepálil by uhel svědomí;
my ždáli bychom v oddanosti svorné,
až rána poslední nás ochromí.
Však nelze! Za námi plá nebe rudé,
hle – odlesk před námi se obráží!
Co bylo, vládne onomu, co bude,
a chrabrosť ducha věky prozáří!
Týž národ, jenž tak ohnivými rysy
se zapsal na lidského ducha štít,
ten není pohřben v chlubné letopisy;
ten ve svých vnucích ohnivě chce žít!
A vědomí, že našimi jsou otci
ty stotisíce reků myšlénky,
to burcuje nás jako požár v noci,
jenž v dálku metá náhlé plaménky.
To vědomí, že dědici jsme tvými,
ty, minulosti velkých zápasů,
nás hájí nízkosti, v nás pýchu přímí
a v hruď nám hřímá plnou ohlasů.
Nám, pod korunou ducha narozeným,
hlas krve mocně velí, sebe ctít,
i nechtějícím, chabým, potupeným
nám vrodil příkaz: v zápas ducha jít!
Pud silnější než vlastní vůle naše
nás chrání hanebného klesnutí!
Nechť sobě samým divíme se plaše,
nás výsosť předků k výši přinutí.
Nechť v odkaz velký nevěříme sami,
hlas přírody však neselže si v nás
a neúprosně světlem, výšinami
nás chvátí k pravdě po života hráz!
My cítíme ten ortel svého rodu:
nám jesti v prvním šiku lidstva stát,
zřít smrti v líc a bít se za svobodu
a za ni svoje vše i sebe dát.
Nechť zříme pak snad budoucnosť se kácet,
a Lipany se skončí zápas ten:
nám usouzeno jím se prokrvácet
snad v čestný pád – jen žít ne hanbě v plen!
Nám zamezili mrtví, bychom šťastni
při plných hrncích byli v otroctví;
nechť bychom nerděli se hanbou vlastní:
my stydíme se před svých předků ctí.