VE TVÁŘ LIDSKOSTI.
Jsou zástupy, jimž ještě nezrozeným
je souzeno jen strádat v hořkém potu;
jim, v předživotním snu již vyděděným,
jen těžký sen dán pro vždy o životu;
jim nedopřáno nikdy probuzení
z tmy beznadějí, z mrákot utrpení!
Jim nemá svitnou rozbřesk slunnou zvěstí,
že život v losů směsi vířivé
má v pravdě, co jich srdce žíznivé
v snu jedva tuší: že má také štěstí.
Jsou miliony sourodých nám duší,
jsou miliony sourodých nám těl,
jež sudba odříkání skoupě kruší
a jimž jen lačný úmor za úděl;
vlasť domovem ni svět jim není světem,
jsou všude v služby psotách, v strachu kletém;
kdo lidským žije žitím, bratr člověk
jim není bratrem – ba ni člověkem!
102
Jsou v jeho vleku, ba i za vlekem
je ztrácí lidskosť, opouští je po věk.
Nám rovni před přírody svatým soudem,
z nás vyhostěni jsou jak horší brak,
v kal vyvrženi zlatým žití proudem, –
a naše slunce bolně klá je v zrak;
jich jediným je štěstím, nevědí-li
nic o štěstí ni o světlejším cíli...
toť štěstí, jež jim přáno: nevědomí!
A tučná Lidskosť mní, že činí dost,
když dá jim k almužně své slzy skvost
a nad nimi své oblé ruce lomí.
Kdož odsoudil je? Kde jest zákon tvorstva,
jenž vyloučil je z blahých požitků?
Kdo hněte los – jak hlubiny a horstva –
tu z trpných ztrát, tam z bujných přebytků?
jest vina na Tvůrci, či ve přírodě?
My díme pokrytsky: toť na náhodě!
Ó lež! Ta bída, nad níž srdce trnou,
ta otrávená žití podoba –
jeť našim arcidílem chudoba,
jen lidské spravedlnosti je skvrnou.
Ta dědičným jest hříchem po sto věků,
a jeho nebýt, rájem byl by svět!
103
A když tak zhřešil člověk na člověku,
chce být sám před sebou již věčně klet?
Ne! Padáť bída vyděděných davů
jak žhavý popel na šťastného hlavu!
Ni sladké veselí v nás není zdrávo,
my prahneme se vykoupit z těch vin,
a milosrdný, dobrý, smírný čin –
to není zásluha, však přísné právo.
A jest-li ves náš důmysl tak tupý,
či tupé srdce, tupá vůle v nás,
že naše dílo, světa řád, se kupí
kol sobství jedněch v obrannou jim hráz
a druhé zmaru bez ochrany vzdává;
my neschopni-li čistšího jsme práva,
by v rovnosť přiblížilo váhy obě:
tož v celou, sráznou křivdu ztopme oko –
a v srdci zatraťme ji přehluboko
a ráznou rukou braňme její zlobě.
Neb vzrostla bída v strašného již obra,
tak velmocensky vládne její děs,
že selže každý plachý počet dobra,
a pozdě na rozvahu, pozdě dnes,
kdy křivda zpupně i svou nutnosť hlásá!
Jen jedna síla jest, z níž možna spása,
104
dvou půlí lidstva jedna smírná páska:
toť vroucný fanatismus sbratření,
toť žhavé k činům spěšné nadšení,
jak sopka bezohledná k lidstvu láska.
105