Znáš ducha větru? Odněkud on vpadá
s drah vzdušné prostory nám v luh i lada
i krouží, jak by povětrný had
kol šíje ovíjel i rdousil zemi;
pak mžiknutím se ztrácí, – k výším snad,
kde křídlem vráží v nesmírnosti lemy;
snad ustal? Ne on věčně v nový chvat
kams víří v dál a tříská perutěmi.
Znáš času ducha? Vítr jest to z dáli,
jenž letí závratný a neustálý;
tu snímá závoj s krásných nebe hvězd,
tu čelem tluče v zem, již prachem chmuří;
jak vějíř houpá květnou ratolesť,
zas hloubá v moře propastech, jež zuří,
zas tichne, spí snad, – divíš se, kde jest?
v tom zařve znova vzteklosť jeho tuří.
Čas, vichr vichrů, despot jest to divý,
vždy ukrutný, – však někdy spravedlivý!
Tu soptě pomstou, volá soudný den
a shání chmury, strašné svými blesky;
tu všecky květy jara sdírá v plen,
tu proudy mrazí dechem v ledné desky;
tu kvílí – želených jak hříchů sten,
tu šepce čarný nápěv ponebeský.
Kde vítr času záhadné má zřídlo?
Kol věčnosti se motá jeho křídlo,
jak pozemská zde plachta třesavá,
s níž rejdí okruh víru nebezpečný;
však nikdy křídlo času nezavá
v tu prohlubeň, v taj onen nekonečný;
čas míjí, hyne, – chvilka prchavá;
nic nemře rychleji, – a přec je věčný.
Čas křídlem v rodících se sluncí kraje
a v starce vlas, jenž bělá, druhým vlaje;
tam v popel světů dmychá žití dech,
tu šíří požár v zničující zlobě;
tu paběrkuje z pole slámy věch
a věnec bláznův z něho svíjí sobě;
tu snáší hudbu sfér, – tu vzdýmá měch
a k pitvornému tanci piští době.
Dnes času van dme k nebi prapor skvělý –
a zítra dolů v kal jím zachumelí;
dnes láme duby, žene loďstva v let –
a zítra v bahně ani třtinou nehne;
tu výzev moru vleče v dusno běd,
ta v mlhy shnilé zdravým rázem šlehne;
štve, převrací tak starý líný svět;
sám někdy mdlí, však nikdy neulehne.
A vždy mně jest, když slouchám větru hlasu,
že tepá mohutná v něm peruť času,
i vzývám chvíli, kdy se odváží
sklát machem hněvným stožár křivdy charé,
věž násilí, jež letu překáží,
lží baldachýn a výsad křeslo staré;
kdy řetěz běd jak mečem zpřeráží
a rozsije nám volnosť v lány jaré!
Ta chvíle přijde, – přišla nastokráte!
Vždyť zřím ty cesty, listím pozaváté,
jež vedly v chrám, kde božstvem svoboda
a spravedlnosť hlasem jejím byla!
Ty cesty hybná času pohoda
zas očistí, byť zátopa je kryla.
Ó kéž by kroku mého národa
též jeho cestu zniklou odhalila!
Duj, vichre času! Jak tvé bouřné vání
i nejpyšnějších stromů hlavy sklání,
tak vše, co žije, roste, v čem je ruch,
tvým dotknutím se uchváceno chvěje;
tvým rozmarům se vzdává země duch,
a po tvé vůli s nebes obličeje
chmur padá smutek, a sám bouře bůh,
když tvá to libosť, jásavě se směje.
Ó bouře krásná! dobo krasší! zaduj
z niv naděje a teskná srdce zraduj
svým poselstvím! Změň chmurný osud náš;
vždyť není kletby, jíž bys neodvála!
Los není skalou, kol níž marně vláš;
a zdivočíš-li strašně z nenadála,
jen jedno najdeš, čeho nezdoláš:
toť právo naše, jež tu ční co skála.
To právo, skála vrostlá v ledví země,
ční nepohnuto ve tvých běsů sněmě,
a bude čnít, byť sterý času proud
kol valil pěny vln i mraky černé,
byť trhal vírem vzhůru na svůj soud
prach našich hříchů, jehličí jich perné
nám v oči hnal – i křivých přísad troud
i všecko býlí, smetí malicherné.
Duj, čase, bičuj své i naše viny!
Zvrať vše, co chabé; vypuď z domoviny
nám šašky ničemné, již do duší
nám umělkují cizí mam i trety!
Duj, vyčisť rázně české ovzduší,
ať jasno kol té skály, naší mety:
toť pravá velebnosť! Jí neskruší,
ni všemohoucí čas, jenž hraje světy.