Sluní se, bělá kol napadlý sníh
v návějích lehkých, jak nadýchaných,
měkký, že skočných i vrabčíků rej
po šedá křídla se propadá v něj.
Lehounká stopa tam vine se v dál,
větrem list uschlý kde po sněhu vál,
zvířátek lesních tu sdružené dvé
vbořilo v běhu veň kročeje své.
Zdá se, i noci že pohnutý dech
kreslil veň runy své v báječných snech,
paprsky jitra i červánky pak
zlatých že sledů mu vtlačily znak.
Z haluzky smrčí kde slunečka ret
úsměvem roztavil jíní a led,
v kanoucí krůpěj kde lesklou je slil,
jemný jí důlek v tom úbělu vpil.
Divných pln známek ten sněhový lán,
mluví jak písmem by tajemných blan,
věstí ruch tichých a samotných míst
deskou, z níž steré lze hádanky číst.
Zčeřen jak vlny, jež tulí se v břeh,
jak by jím proudil též přírody dech,
její by vlídná jej hladila dlaň,
prst její kynoucí tiskl se naň.
Kyne a kyne z těch odlehlých stran
k lidskému reji a v života stan.
Hle jak tu krouží sto záhadných stop,
vedoucích v zápas i v radosť i v hrob!
Zrcadlo, jemuž těch tajemství zvěsť
obráží v křišťále drobných se hvězd,
sněžná ty dráho kol hlučících míst,
ó kdož by uměl tvá znamení číst!
Ploužení bídy a rozkoše let,
klečící viny a bolesti sled,
rozrytosť vášně, slz bezmocných tok,
mladosti, naděje nadzemský krok!
Triumfu kolej i závrati pád,
toužný spěch lásky, jenž letěl by rád,
rozchodu kročej v ten daleký svět,
i zas ten blažený k domovu zpět!
Kdož by to zbádal z těch bělostných desk,
od nichž se blyskotá slunečný lesk?
ó kdož tam vyčte vše blaho i trud,
od dětství do šedin života blud?
Genia rozběh i hrdinný vznět,
šlechetné vůle i nadšení vzlet,
všecko to psáno jak v sněhový pyl
v úsměvu slunka... aj na kolik chvil?!