ROZPORY.
Nechť přesladké jsou tvojich palem plody,
ó sladký míre,
sny nebeské nechť svívá na národy
tvé křídlo širé:
Nechť jako vroucí slunko v úmor zimný
tvé oko patří,
nechť svornosť, harfa tvoje, zvučí hymny,
jež soky sbratří:
Nechť zlatým štítem slabosť měníš v sílu,
zmar v požehnání,
jak v radovánky pásaje nás k dílu
a k vytrvání:
Jsou chvíle osudné, kdy klid tvůj smavý
jest úpad chorý,
kdy spasnějším než ty jest odpor žhavý,
jenž soptí vzdory.
114
Jsou sváry o statek tak draze skvostný,
že smíru není,
kde poctivým jen boj jest nelítostný
až do skončení.
Jsou protivy, kde smír jest podlou vnadou
či věrolomstvem,
kde svornosť bratrů nad bratry je zradou
i nad potomstvem.
Tak velké pravdy jsou, že hromem zdrtí
všech úmluv desky
a v lásku lidí sjedou ranou smrti
jak boží blesky.
Jsou zjevení, jichž hněvný hlahol zdusí
lži šveholení;
jsou svátosti, jež vybojovat musí,
kdo bídník není.
Jsou křivdy, jež i archanděly zlítí;
jsou bitvy bratů,
kde srdce proti srdci musí bíti
jak rázy mlatů.
Jsou meze, kde se zlo i dobro dělí, –
tam půda puká
115
i zeje propasť, jížto nezacelí
v smír daná ruka.
Tam v harfu marně břinká licoměrnosť
a lkavě hlásá,
že shoda jen a pobratimská věrnosť
jsou blahá spása.
Ta babí píseň v slzách krokodila –
ó jak se hnusí!
Ať hesel boje kovová zní síla,
kde boj být musí!
116