V PŘED.
Rok odvál vše, své květy i své plody,
svůj suchý list i horskou sněžinu,
a zmizel jako spadlá krůpěj vody
již moři věčna v bezdnou hlubinu.
Co radosti, co sklamání a žalů,
co nadějí, co slz, co bouří svál!
Vše odplavil a pohřbil ve přívalu,
a zloupené nás osud žene dál.
Však neželme! Jeť život přísně chvatný
a k litování sebe nedá chvil.
Dál, mužně dál jen v proud ten neodvratný,
jenž poklad minulosti zatopil!
DalDál v nové jaro – v novou jeseň zase,
zas v mráz i led, zas v žár i vroucí vznět,
v boj nový, v nový triumf po zápase, –
vstříc jizvám srdce, slzám tužme hled.
119
Zas činům ruku, tužbám křídla duše,
zas klamům víru, lásku nevděku,
zas vratký dech svůj nesmrtelné tuše
jen vstříc, – jak souzeno jest člověku!
Jen dál! Tam, tam jsou všecky cíle svaté,
vždy věčně, mocně volá budoucnosť!
Tam vycházejí světy světlem vzňaté,
tam vzhlíží lidské vůle horoucnosť!
Dál ku předu, zrak národů i rodů
se k novým branám věkův upírá,
a k nejkrasšímu, hvězdnatému bodu
tam nadšení jak prorok vyzírá.
V před, k lepší, vznešenější, blažší zoře
duch dobra s vírou, že se rozední,
pne plamen svůj, – nechť hltá věčna moře
ty kapky let – i krůpěj poslední.
120