Když matce zrodil se, v tu hodinu
jim chata shořela. Déšť jisker žhoucích
je obsýpal, a v pustou dědinu
zněl marně skřek jí ze rtů polomroucích;
ty mrtvoly, jež vrahem pokáceny
kol v krvi ležely, ty nevstaly,
již nehnul jimi nářek bědné ženy;
jen chatek černé stěny doutnaly,
až zhasly v noc. To v dávném bylo boji,
v nějž raja, proti níž stál tvrdý svět,
šla za lidskost a za svobodu svoji
tak sama, s ní jen bůh. Šel jun i kmet,
jen chromci, mláď a matky zbyli sami.
Však vrah je našel, v tichých vískách slídě...
Tak hoch se zrodil mezi ssutinami
jak v říši mrtvých, v spoustě hrůz a bídě.
A rodička, když po nejtěžší chvíli
z mdlob oživla zříc, její plod že živ,
jak zázrakem své všecky vzpiala síly,
by vykonala zbožné lásky div:
ven vyvlékla se, v loktech synka nesla
a na kolena u studnice klesla,
v níž voda krví padlých zrudlá byla;
té v dlaň si nabravši; jej s pláčem křtila:
„Ty synu bolesti, buď Lazar jmín!“
I vrátila se v pusté chaty klín,
kde žili, jak ta smutná raja žila,
jež ode věků lámala své jarmo
a za útrapy, za krev, za oběti
jen těchu měla, že kdys řeknou děti:
„Ta krev, ty slzy tekly nenadarmo.“
A dnes, když Lazaru již k ramenům
syn mladý dorůstá, on s ženou dnes
se hrdě loučí, opouští svůj dům,
jda v boj a smrt jak na slavnostní ples,
neb raja deptaná, tak osamělá
a sirá před lidského věku půlí,
dnes trojí korunou si zdobí čela
a trojím královstvím svou hřímá vůli,
jí v trojím rodě jedno srdce plane,
v tré praporů vzlet jeden burně vane,
a práva majestát svou zoří ranní
se vítá s leskem jejích zbraní,
vstříc jemu nadšení svou světí zbroj,
své vítězství si nesouc v boj.
Dnes onen Lazar bědný, Slovan ďaur,
kdys pod sveřepým jarmem narozený
a krví otců, matek pláčem křtěný,
i v hrdinství i v mukách světem opuštěný,
dnes vidí ze své krve vzrůstat laur!
Dnes po stoletích zápasů a běd
jak obr povstav, nutí zpupný svět,
by uctil svatou velkost jeho díla,
sen jeho vyplněný o svobodě.
Dnes rukou jeho soudí pravdy síla,
meč dějin třímajíc. Tam na východě
tkví na slunci až dosud černá skvrna,
z níž na osmanské meze Evropy
stín padá příšerný, v děs temný hrna
ty země, jež by mohly rájem zkvést;
a nemohly jí žádné zoře smést
a nesmyly ji krve zátopy,
již za světlo a spásu ode věků
tam prolévala srdce slávských reků.
Však již ji smyjí, slunce osvobodí
i rodnou vlast! A nechť se barbar chmuří,
jenž Evropě jest kletbou, nechať zuří
svou hrozbou dosud: vítězně dnes brání
ji Slovan ďaur, Evropy požehnání. –
A Evropa? Ta hlásá dílo míru
a paláce mu staví ze slov písku,
by stály jako tvrze na bahnisku,
jež hemží se sty záštiplných štírů –
ba v samém srdci Evropy dnes dravý
též po barbarsku trůní Minotaur,
jenž na křivdách si podnož slávy staví;
křivd obětí mu též je Slovan ďaur,
jenž právu svému, cti a svobodě
jen při stydlivé loutně písně pěje,
kdež Lazar na dalekém východě
hřmí bitvami své epos světoděje...
Ó, nebylo těch slzí, běd a hoře
dost ještě ve východní rosné zoře,
či neteklo dost obrovské již moře
té krve čacké po dnešní až den,
a krev ta nečervená-li se dosti,
by nad evropskou mlhou lhostejnosti
též červánek se zarděl nadšeností
neb aspoň studem jen?
Ó rozněť, zoře krvopurpurová,
všech srdcí požár, proraž k nebi vzhůru,
bij sršícími plameny vždy znova
a znova v temnou budoucnosti chmuru,
ať v písmu blesků všichni stejnou čteme
zvěst od Balkánu k Šumavě a v Tatry.
že v pravdě jsme a budem, čím se zveme.
těch trpících, těch bojujících bratry,
a jednou vůlí, věrnou do skonání,
ať mečem nebo duchem,
vždy heroickým vzruchem
ďaur Sláv že všude se i ďáblům brání.