Městem se proudil lidstva hluk i dav,
na ulici jej matka zrodila,
byl prý to hezký kluk a při tom zdráv,
však matka – ta to smrtí splatila;
kolem se zvědavý lid shromadil,
ten prvou mu již záři zahradil,
jež padnout měla jeho na líce –
tak přivítáno dítě z ulice.
Nevlídna objala jej ruka pak,
však krátký byl i macešský ten čas,
neb sotva svět že poznal jeho zrak,
byl na ulici krutě vržen zas,
ta po mateřsku náruč rozpjala,
jej odchovala, lůžko vystlala
a těšila se tomu velice,
když bujně rostlo dítě z ulice.
Nekaždý strůmek v skále zakrní,
nekaždý paprsk hasne ve mraku,
on rozkvetal jak poupě na trní
a žhavou měl i jiskru ve zraku;
z pod závojů se dámy vznešené
na tváře usmívaly růměné,
a již jej líbat chtěly na líce –
než zpomněly – toť dítě z ulice.
Když potom v květ se poupě rozvilo,
ač mrazivá jen pěstila je zem,
tu mnohé srdce po něm toužilo,
jež tlouklo pod hedbávím, pod zlatem;
pán krev mu ssál a sílu mladých let
a paní vábný trhat chtěla květ:
tu srdce vzbouřila mu vzteklice –
palácem třáslo dítě z ulice.
Nastala doba bujné svobody,
divoká ve mraku jak žhavý blesk
a ač naň dštily bouře v závody,
on v bouřích přece nikdy nezastesk’;
mozolnou pěstí chléb si dobýval,
z ulice žil a na ulici spal,
a zlatá klenba nebes světnice
přikryla volné dítě z ulice. –
Březnový čas vypustil divý květ,
pod ním se skrýval jedovatý had,
po pražských ulicích on rozeset
v zahradě vzkvítal strmých barikad;
i v srdci jeho krvavě se vzňal,
když na nejvyšší barikádě stál,
až prapor z mrtvé kles’ mu pravice –
pod dlažbou dřímá dítě z ulice.