SPRAVEDLNOST.
Ta doba žasů, jež své orakuly
v zdi tvrzí řve a dlabe třeskem kulí,
tak drtíc je jak lidská srdce měkká;
ta saň, jež stotisíci jícnů štěká,
25
z tlam s pohrdáním plijíc žhavé sliny
v líc lidskosti, a k hnusu prokletá
jak zvíře smraďoch mefitické plyny
svým chvostem po stihačích rozmetá,
i samo vodstvo v moři na krev drásá
a k zápolení s Jovišem se pásá,
z chmur, hromům v posměch blesky běsné palby
v dol soptíc lidem na střechy a na lbi;
tu ryje v zemi propasti a trhá
jak Samson sloupy jejich podzemní,
jež satanským svým vztekem k nebi vrhá,
až troskami z nich slunce potemní, –
ta Gorgo, hrozným kouzlem svého hledu
si podmanivší důvtip, um a vědu,
když jedem lauru zpila silné vůle,
bič její v rej štve chabost země půle –
bič – had, z těch lesklých, rostoucích jí z hlavy,
z nichž umí lživou svatozář si plést,
an hlásá kejklířsky ret její dravý,
že spravedlnost do světa chce vnést!
Ta doba, jež se pyšně velkou zove,
zda zrodí přislíbené věky nové?
Zda to, co svět si vykoupil tak draho,
dá poctivě: mír, svobodu a blaho?
Či nebetyčné horstvo její chlouby
zas porodí jen starou, směšnou myš? –
Nuž, dokud anděl k soudu nezatroubí,
ty čekej, červíčku; pak teprv slyš...