NA VÝSLUNÍ SVOBODY.
Již rok, co konec je s tou naší otročinou,
s tou hanbou vyhostěnou přes náš práh!
Buď vítáno, ty slunce nad otčinou,
jež planeš ve světových prostorách
dnes na témž divotvorném, zlatém bodu,
zkad zasvitlos nám prvně na svobodu!
Tam stůj, jak v biblické jsi stálo čarozvěsti!
Ó, kéž by Jozuem byl český lid,
by slunce zastavil v tom bodu štěstí
a nedal mu se ve sklon uchýlit!
54
Tvůj zénit kéž by nikdy nepotemněl
a radostný náš úchvat konec neměl!
Však víc než legendou je div, jenž stal se s námi.
Ač zákon Fata již nás pokořil
a z kouzla chvil, jež nemožnostmi mámí,
prst pravdy hrozebný se vynořil;
ač slunce, ač i štěstí míjí plaše:
ty, slunce štěstí, zůstaneš již naše!
Ty, slunce svobody, nám nezapadneš s výše;
svá srdce jsme ti zasvětili v stan;
tam září světlo tvé, tam žár tvůj dýše,
nechť noc se chmuří se všech světa stran;
ó, svobodo! jsme s tebou nerozlučni,
ač před tebou jsme teprv dětmi, učni.
Nechť množstvu záře tvá snad oslňuje zraky,
nechť sopečný v něm rozviřuješ var
a jiskříš v labyrint mu křivolaký,
kam chtivě pádíc, tápe v tmu a zmar;
nechť v opojení vítězství a pýchy
v blud upadáme, v omyly a hříchy:
Přec robských řetězů již nikdy nepovlečem;
nás nehodnými oněch neuzříš,
kdo za svobodu duchem nebo mečem
šli v boj a dali krev či nesli kříž;
v jich stopách – jak za svaté hvězdy světlem –
jdem k tobě a chcem dojít k spáse v Betlem.
Buď zdráva, svobodo! Zhoj, uzdrav národ chorý!
Jak rajský anděl s mečem při něm stůj,
dech cizích morů zapuď za obzory,
ať zdráv je s tebou, pravdiv, čist a svůj,
ať poslání své koná ušlechtilé,
jak ctnostní předci v slávě starobylé.
55
Pak, svobodo! nechť dál se valí časy,
jež vratkou lunu mění za týden,
vzpláš sluncem věčným, nic tě neuhasí,
neb nekonečný vznítíš, zlatý den,
jenž – jako moře vnímá světa řeky –
v jas tvůj, v jas blaha pojme všecky věky.