Benjamíne náš, ty nejmladší
ze svobody synů,
cítíš se svou krásnou Slovačí
tu svou otročinu?
Ptáci tví si smějí zazpívat,
jak si pěli v ráji...
Želíš jich, když jedovatý had
k nim se plazí v háji?
Neplazí se hadí satanáš
za ptáčkem, jenž pěje;
na tvé děti, Benjamíne náš,
hadí tlama zeje.
Hadí jazyk svůj, ten dvojklaný,
vrazit jim chce v chřípí,
aby padly, jak list urvaný
ze slovanské lípy.
Do srdcí jim vstřikne zmámení
otravnou svou slinou,
synové z nich budou ztracení
s duší cizí, jinou.
Ty jim chatu, stádo, role dáš,
však než vlas tvůj sbělí,
s dětskou láskou v nich se neshledáš,
otče osiřelý.
Had se třpytí zlatem... Nedbej ho!
Štěstí slibuje ti,
ale zištně spřáhne pode jho
tebe a tvé děti.
Vymrští se na vás jako bič – –
krutě zná on šlehat!
Vezmi vidle, zažeň ďábla pryč,
ať je to had, nehad!
Obtočí vám prsa, utiskne,
zdusí vás a ztrýzní,
krev až ze rtů vašich vytryskne,
po jaké on žízní.
Ba, té krve vaší hřejivé,
té by se mu chtělo,
aby omladila práchnivé
rodu jeho tělo.
Za tu krev, tu vaši nevinnou,
výkup dali bratři!
Hleď ten voj, tu chasu hrdinnou!
na ty juny patří!
Vlastní krev svou lili za tvoji
pod slovanské nebe!
S hadím drakem v krutém souboji
vyrvali mu tebe.
Přišli s otevřeným náručím,
s mluvou tvou i písní!
Proč vše zkalil šedým pavučím
zrak tvůj v plaché tísni?
Plni ran a láskou prolnulí
přemohli ti vraha.
Proč tvá hruď se k bratřím netulí,
Slovači ty drahá?
V zem tvou vnesli v srdcích, ve zbraních
svoboděnku zlatou,
zkrvenou, zpod zobců havraních,
nám i tobě svatou.
A tvé srdce bratřím nevěří?
Pojď nám v lokty, prodli!
Srdce na srdci jak udeří,
hned bychom se shodli!
Ke krvi by promluvila krev
spolných ozvěn ladem,
tulíc se jak větev na větev
na lípy pni mladém.
Bůh však sluncem chmury zaplaší!
Pryč již, mrazný stíne!
Zdráv buď, náš ty bratře nejdražší,
ty náš Benjamíne!