VERŠE DŮVĚRNÉ.
Vilmě Seidlové–Sokolové.
I.
I.
Když rozvily se jarní květy Tvoje,
mé padaly již touhou po plodech,
však stejné naděje i nepokoje
a družné tuchy, tužby, ideály,
jež v duších z lásky k rodné zemi vzplály,
sny spolné o lidstvu i národech
nám obvíjely mladá srdce vzletná
jak úponkových věnců páska květná.
Dnes jeseň již Ti v dálku loudí ptáky,
a zima samo slunko vzala mi;
Dnes, poplašeny zlými bouřliváky
když chtějí prchat naše ideály:
táž úzkost vře nám v duších, bode, pálí;
nám srdce srostla svými ranami,
krev spolné bolesti je k sobě tmelí
a dokud bijí, nic jich neoddělí.
115
II.
II.
Brodem krve, běd a mučednictví
genius, jenž razí dějin dráhy,
vede lidstvo blíž a blíže k lidství.
O tom blouznil duch náš v mládí snech,
v knihách mudrců to četl záhy,
zřel to, patře v zašlých věků běh.
Nechť se upnou oči otevřené
do propastí, přes něž triumf dob
mosty závratné svým krokům klene!
Kostry hekatomb jim v bezdně stlely,
národy tam padly ve svůj hrob,
světlu vstříc však noví chodci spěli.
Pravěk dálný kde své báchory,
zjevy divoké svých božstev mísí
v mlžné losů lidských obzory,
až kde v ostrém jase bližší svět
v paměti nám boj i cíl svůj křísí:
jaké proměny! Jak různý vzhled!
Kam se děly ony příšery,
oslepivší v děsných slavozářích
druhdy rody zemské veškery?
Kam ta množstva lidských obětí,
ubitá kdys modlám na oltářích
nebo v plamenech a v prokletí?
Za vědecký zpyt i víru vroucí
kde jsou mučírny, kde sekery?
Kde jsou krutí, zatemnělí soudci
kdysi schopní ohav ordalií?
Kam se dělo peklo pověry
se svou rotou vášní, hyén, zmijí?
Kam ty pranéře? Kam ukrutnost
trestů pro zjarmené chuděry,
jíž byl velmož za své viny prost?
Nestvůrné kam zniklo právo pěstní?
Kam že krevní msta? Kam výsad pych?
Poddanství – kdy ctění jako čestní
116
bezprávných svých robů vyděrači,
nenasytně střebající z nich
zisk i rozkoš hltavostí dračí?
A kam zmizel přížeh otroctví,
Kainův znak, rmut hanby s tváře země?
Padlo lidokupců vojvodství,
zpod jich bičů vysvobozeno
dávno bílé jest i černé plémě.
Věno lidskosti, nám vrozeno,
okřídlilo včely v lidském úle;
nový duch dal sílu do ramen,
čest dal dílu, dělníku hlas vůle,
pevný práva štít i proletáři,
starých mezí zbavil ducha žen,
v ochranu vzal děcko! V jeho záři
zdůstojněli davy, kasty klesly,
vrstvy vrstvám vlást již nemohou
nadprávím a zvetšelými hesly.
Volně vzpíná chrámy každé víře
širá zem pod slunnou oblohou.
V člověku cit práva krotí zvíře.
A když smetla za tisíce let
křivd již tolik slabší lidstva část,
nebude-liž celý valný svět
nucen pudem týmž – svým božským darem –
všecky potupy a bludy střást,
všecku podlost bičů, pout a jarem?
V proudech dějin věčnou touhu zříš:
v pláň se slít jak v moře! Rovnost všem!
Tak chce lidský duch, a vždy chce výš.
Místo násilníků svévole
spolný řád chce opanovat zem,
přísný, na vševládném prestole.
Sváda jedinců, pře každá skrovná,
soků drobných každá úhona
smírnou práva moudrostí se srovná;
spory zlé a křivdy jedovaté
ztrestá majestátem zákona
117
věků svědomí dle smlouvy svaté. –
Tam však, největší kde sázka volá
k osudí, kde mezi národy
o to jde, čí křivdu právo zdolá,
tam že bude soudit zas a vždycky
místo blahé duchů dohody
hmoty běs, a selže vzestup lidský?
Tam že hořce zpláčí andělé
nad prohranou člověčenství zkouškou?
Vášně jen, vždy znova vzkypělé,
věnec vznešený že strhnou lidem?
Ó, pak zahalit jen černou rouškou
lidskou tvář a vyrvat před tím videm
ideál svůj v srdci bez naděje!
Kdo by žít a člověkem chtěl slout,
tak-li skončí lidská epopeje?
Nestačily bouřné oceány
slz a krve? Ztropí dravý proud
stokrát ještě znova zemské lány?
Smíru duch, všem spravedlivý, velký
že jen slabé zlomky sjednotí,
ale nikdy různé v lidstvu celky?
Z útrob země, s oblaků, z dna vod
strašné hromy střel až dohřmotí
dobám hynoucím svůj doprovod:
bude lidstva genius tím ubit? –
Hleď a slyš! Jsou zjevna znamení,
že se výsost lidská nedá zhubit!
Šepot mrtvých, živých strážný hlas
dí jak tajným dechem tušení
různo, zticha v ryčné vřavy kvas,
dračího že obra steré tlamy
k vlastní záhubě se vzplamení,
zalknou, spálí, stráví draka samy. –
Až kdys nové pokolení řekne:
„Lidmi jsme, nechť různých jazyků,“
před spravedlnosti božstvím klekne.
Nerozhodne násilí ni zášť
118
zdarů konečných ni zániků!
Pak, až Moudrost rozhrne svůj plášť
v útočiště národům, pak zbrání
zkáze těch, v jichž věrném vytrvání
od věků plod budoucnosti zrál!
Víře té se z dávna oddáváme
steskům naším hrot jen ona láme...
kéž, ó, kéž tak dlouho vytrváme,
až se splní její ideál!